Fotogalerie

Až přijde válka: jak se z extrému stává mainstream [recenze filmu]

Marek Čech

21. října 2018

Nacionalistická domobrana nejen jako hra na vojáky, ale i přípravka na vstup do politiky v znepokojivém dokumentu Jana Geberta.

Na letošním Berlinale byl v sekci Panorama jako jediný zástupce české kinematografie představen film novináře (Reflex, Hospodářské noviny) a dokumentaristy Jana Geberta Až přijde válka. Jde o znepokojivou sondu do duše mladých Slováků, kteří se díky sílícím populistickým náladám ve společnosti realizují jako členové nacionalistické domobrany Slovenskí Branci.

Jejich svět je formován dezinformačními weby a obdivem k Tisovi, Putinovi nebo ruskému motorkářskému gangu Nočních vlků. Liberální demokracie je podle nich slabá a vzhlížejí proto raději k autoritativnějším způsobům vládnutí se silnými vůdci.

Možnost propagace

Jan Gebert (1981) filmem navazuje na svůj debut Hra o kámen (2012), v němž zachytil neklid, který v severočeském městě Nový Bor vyvolal pomník zavražděným sudetským Němcům. Lokálního dění s celoevropským přesahem si všímá také ve své novince, za jejíhož protagonistu si vybral Petera Švrčka.

Osmnáctiletého mladíka vypátral začátkem roku 2015, když na internetu narazil na článek se seznamem organizací, napojených na Rusko. Jednou z nich byli Slovenskí Branci, rekrutující za účelem obrany vlasti před cizími vlivy (rozuměj migrační vlna) mladé muže a ženy z celého Slovenska.

Režisér Petera Švrčka, který tuto organizaci vede, oslovil přes Facebook, na němž našel mladého kluka v uniformě. Ten s natáčením o této organizaci souhlasil. Důvodem možná bylo to, že to bral jako možnost, jak ji zpropagovat. Velkou roli v tom hrálo i jeho ego, protože dokument vnímal jako portrét začátku kariéry jednoho z budoucích politiků a velkých synů slovenského národa. Režisér zmiňuje i to, že jako fanouškovi seriálu Hra o trůny se Švrčkovi líbilo, že dokument vzniká rovněž v produkci HBO.

Nevinná hra na vojáky?

Tato polovojenská organizace existuje od roku 2012, má přibližně 200 členů, kteří jsou sdružení v 17 oddílech po celém Slovensku. Těchto 200 členů je stabilních, jinak oddíly prošlo na stovky převážně mladých lidí. Jejich rekrutování probíhá jak na sociálních sítích, tak bohužel i ve školách, kde se Slovenskí Branci prezentují jako sportovně - branná organizace, která se u mladých lidí snaží rozvíjet lásku k vlasti a přírodě. Mezi řediteli škol nacházejí sympatizanty svých aktivit, což výmluvně poukazuje na nebezpečí toho, co se objevuje v nápadech i některých českých politiků. Tedy znovu zavádět brannou výchovou do škol.

I Slovenskí Branci se zaštiťují tím, že jen mládež chtějí připravit na řešení krizových situací při obraně sebe sama, své rodiny a své vlasti. Hrají si na vlastence, kteří chtějí bránit a uchovat svou zem, ale jejich skutečný cíl je jiný a spočívá v nebezpečném nacionalismu, jehož důsledky jsme naposledy viděli během války v bývalé Jugoslávii.

Švrček se označuje za hlavního velitele sil SB (Slovenski Branci). Jako patnáctiletý kluk absolvoval výcvik u ruských kozáků a způsob, kterým probíhá výcvik pod jeho velením, už dávno nepřipomíná nevinnou hru na vojáky v lese, ale něco mnohem mrazivějšího.

Zezačátku, když zupácky buzeruje mladé brance, vzbuzuje to v nás ještě smích. Jejich ponižování je ale čím dál důkladnější a promyšlenější. Jsou zbavováni jmen, která jsou nahrazována čísly, přičemž jejich vůdci si odhlasovávají své doživotní postavení. Demokratické volby jsou v této struktuře nahrazeny vnitřní diktaturou a ono to opravdu jako přípravka na autoritativní způsob vládnutí vypadá.

Obratné pohybování se v mantinelech zákona

Včetně toho, že tito Slovenskí Branci velmi dobře vědí, jak se pohybovat v mantinelech zákona. Jejich organizace není registrovaná, aby se vyhnuli zákazu činnosti. Prezentují se jako branně sportovní, apolitická, nezisková organizace, přičemž ta ideologie je tam zcela zřetelná, spolu s ambicí Petere Švrčka vstoupit do politiky.

Na jednotlivých členech pak režisér rozporuje stereotypní představu extremistů, národovců, neonacistů, jedno jak to nazvete, jako výstředních figurek s vyholenými hlavami, základním vzděláním a nestabilním sociálním zázemím. Tohle nejsou lidé z okraje společnosti, kteří si tréninky v lese řeší své profesní nebo osobní neúspěchy či mindráky.

Mnozí z Branců jsou vysokoškoláci, z velkých měst a normálních rodin, kteří díky svému intelektu dokážou velmi obratně balancovat na hraně zákona a vysmívat se těm, kteří na ně v tomto ohledu nemůžou. Petr Švrček studuje archeologii, je zde i vědec, ve svém oboru polymerů dokonce špičkový. Domobrana jim dává pocit smyslu, u Švrčka pak určitě důležitosti.

Nárůst sebevědomí

Mladí lidé v maskáčích se podrobují jeho autoritativním sklonům, přičemž šéf domobrany věří, že se svou vizí má šanci oslovit masy jako politik. A vůbec bych se nedivil, kdyby se mu to povedlo. Ve slovenském parlamentu zasedají kotlebovci, u nás SPD, místopředseda ČSSD se objímá s Nočními vlky a hybridní, dezinformační válce podléhá čím dál víc občanů.

Režisér Petera a jeho organizaci sledoval během tří let od počátku roku 2015 do ledna roku 2018. Nárůst sebevědomí této organizace a jejího vůdce jakoby kopíroval vývoj v Evropě v té době. Tedy po anexi Krymu na jaře roku 2014 a v souvislosti s migrační vlnou, která Evropu nejsilněji zasáhla v roce 2015.

Teroristické útoky, Brexit, migrační vlna, to všechno posílilo protiimigrační a protievropské nálady ve společnosti. V České republice a na Slovensku se po anexi Krymu vyrojily desítky dezinformačních webů, které začaly zpochybňovat princip liberální demokracie a vyzývat k příchylnosti k Rusku jako ochránci Slovanů.

Obavy z důsledků migrační vlny se zhmotňují do volání části obyvatel po vládě pevné ruky, což povzbuzuje sebevědomí lidí jako je Peter Švrček, aby obrazně řečeno vyšli z lesa ven do světa politiky. Peter dobře vidí, že v tom, co hlásá, se nijak neliší od politiků, kteří vyvolávají strach ve společnosti, které pak namlouvají, že právě oni se stanou jejími ochránci.

Drzé sebevědomí nabírá i z toho, že společnost na jeho aktivity neumí adekvátně zareagovat. Buď mlčí, ať už se souhlasným přitakáním nebo s pasivní nevšímavostí, je vůči nim bezzubá nebo je vyloženě podporuje. Ukazuje se, že tolerance a nevymezení se proti těmto aktivitám vede k jejich rozkvětu.

Zpětnou vazbu členové této domobrany nedostávají ani od svých nejbližších. Rodiče jim před výcvikem žehlí maskáče, odvezou je na výcvik, berou to jako takový druh skautingu. Postoj ke světu například Peterových rodičů se dobře zrcadlí v tom, jak vypadá dům, ve kterém s nimi bydlí. Je ze všech stran obestavěný zdí.

Varovné symptomy

Režisér Jan Gebert pozoruje onen tříletý vzestup Branců, ale nechává ho bez autorského komentáře. Věří divákům, že jsou natolik inteligentní, aby je nemusel vodit za ručičku a říkat jim, před čím ve svém filmu varuje. Některé symptomy a paralely, odkazující k historické zkušenosti s nástupem nacismu i komunismu, jsou varovné pro obě země bývalé federace a demokratická společnost se jim musí umět postavit.

Jan Gebert tyto příznaky mohl popsat jako novinář, ale rozhodl se pro celovečerní film, který má šanci oslovit větší počet lidí. Poukazuje v něm na to, čím vším by tato domobranecká organizace, založená na kázni, izolaci a strachu, měla vyvolávat znepokojení většinové společnosti.

Kromě ideologického podloží, ponižujícího výcviku uprostřed slovenských lesů, diktátorských praktik a faktu, že není registrovaná, pak především tím, jak snadno se tento kdysi vysmívaný extrém pod rouškou ochrany tradičních hodnot etabluje nejen v zemích postkomunistické Evropy jako relevantní politická síla.

A je to i naše lhostejnost, která umožňuje vznik společenského a politického ovzduší, jemuž podobná uskupení vděčí za svou existenci a stoupající popularitu. Kdo toto ovzduší vytváří u nás, není při pohledu na pravidelné hosty z řad politiků na TV Barrandov třeba dodávat.

AVmania.cz
Až přijde válka		8