Kapitoly článku:
JR: Jak zní toreádorská otázka? To je naše otázka.
Milan: Samozřejmě býk či nebýk. To je, co tu běží.
KS: Teď vážně. Odkud jste čerpali inspiraci pro Ležatou osmičku? Zároveň by nás zajímalo, jestli se vždy shodnete na konkrétních nápadech, anebo o nich mezi sebou vedete boj?
Milan: Album je z velké části společná práce. Jsme skupina, což předpokládá více lidí dohromady a názory se logicky různí. Deska byla připravována více než čtyři roky, pro nás hrozně dlouhá doba. Vlastně od alba „Kluci kde ste“ až doteď.
Mardoša: To je přímo olympiáda.
Milan: Měli jsme dost času všechny názory tříbit a hodně věci, svým způsobem v těch rukách a v mozku, přesypat a uvědomit si, jestli jsou opravdu dobré, silné a samozřejmě funkční. V průběhu těch posledních čtyř let přišla i spousta jiných starostí, což je právě důvod, proč deska vychází až nyní. Měli jsme nějaké zdravotní problémy, narodily se nám nějaké děti. Jak to tak někdy v životě bývá, všechno má svůj smysl a zaklapává ve správnou chvíli. Nakonec je lépe, že jsme si počkali, až se všechno utříbilo. Teprve nyní máme opravdu pocit, že tam není nic nedodělaného.
KS: Ideální stav. A ta zmiňovaná inspirace tedy přišla odkud? Kdybychom ji vztáhli přímo na nové album?
Mardoša: Těžko říct, jestli vůbec přišla. Samotná inspirace je vždycky termín. U nás to funguje tak, že se prostě domluvíme, jdeme do zkušebny a hrajeme. Někdy z toho vzejde něco zajímavějšího, někdy méně, ale výsledek přijde, dá se říci, vždycky. Máme v ruce na dvacet až třicet demáčů v různých zvukových kvalitách, kterými se v průběhu jednoho soustředění celou dobu jen probíráme a selektujeme, co by mohlo mít nějakou životnost. Takže ta inspirace zřejmě ve vzduchu poletuje a někdy nás prostě udeří.
Milan: Písnička jsou dvě hlavní věci - hudba a text. Hudební nápady vznikaly opravdu průběžně, už třeba v roce 2007 po vydání„Kluci kde ste“ jsme si nahrávali první demáče. Čas je prověřil a po delší době nám přišly rovněž zajímavé, proto jsme na nich pracovali i teď. Ta inspirace obsahová, textová, je stejně tak průběžná. Texty píšeme my dva, s čímž souvisí i odlišné přístupy. Paradoxně právě na tomhle albu se podařilo propojit naše pohledy na některá témata, což se v minulosti příliš nedělo. Díky tomu se na desce objevují i nějaká společná dílka jako důkaz toho, že se naše přemýšlení ocitá v podobných intencích. Máme podobná témata, kterými se zabýváme.
JR: Michal Máka nám poslal vaše album, kde se objevuje mimo jiné geniální písnička Ztraceni v překladu. Koho napadlo použít v ní francouzštinu? Mimochodem, kdo zpívá ženský hlas?
Milan: Zpívá to mademoiselle Zuzu.
JR: To zní divoce.
Milan: Jde o Zuzanu Šmídovou, mojí spolužačku z Holarky, tedy střední výtvarné školy. Předesílám, že není zpěvačka.
KS + JR: Není zpěvačka? Ale zní výborně.
Mardoša: Já myslím, že z toho má radost. Manžel jí pořád říká, že neumí zpívat a ona se nakonec objeví u nás na albu. Teď může provokovat slovy: „Já neumím zpívat, jo?“
Milan: „Tak se podívej, co jsem natočila.“… Původně měla přijít do studia pouze kontrolovat můj akcent a být spíš takový dozor, protože vyučuje francouzštinu a věnuje se jí léta letoucí. Takže se najednou naše cesty po těch letech zase protnuly, víceméně symbolicky, z čehož máme všichni v kapele radost. Té písničce její hlas dodává určitý sex-appel a je to z ní cítit.
KS: Zní opravdu neuvěřitelně, jako rodilá Francouzka, proto nás napadlo, kde jste ji objevili.
JR: Ta písnička začíná osmibitovým, analogovým zvukem, evokuje videohru a musím říct, že jsem díky ní pochopil smysl opakování. Slyšel jsem ji asi dvacetkrát pořád dokola.
Milan: Z toho máme radost.
Mardoša: Textově měl celý vývoj téhle písničky několik zvratů. Napřed vznikl refrén, navíc pouze jeho první půlka - absurdní princip, že někdo něco říkal. Teprve až pak jsem začal psát začátek a přidávaly se další asociace, jako ta sluchátka, fakt, že kluk v písničce vnímá okolní svět méně, je uzavřený v té své bublině. Tenhle rozpracovaný text jsem pak v lednu přinesl na nahrávání, kde napadlo Bublajse, že by hudba mohla hlavní postavu přenášet v čase a prostoru. Pak už byl jen krok přejít do francouzštiny.
Milan: Přesně příklad, jak to všechno někdy zapadá.Tím, že Mardoša neměl dopsanou druhou sloku, zkoušel jsem si hudbu a zpívání jen do té první. Písnička samozřejmě pokračuje, což byl impuls rozvinout ji dále ve francouzštině, jakoby v úplně jiném časoprostoru. I tak nakonec dojdeš k tomu, že se celý děj odehrává jen v představách toho kluka, neboť písnička končí, sloka se uzavírá, refrén taky a oba na konci zpívají: „Plus le temps de le dire ne serait-ce qu’une seule fois,“ a to znamená: „Už to nestihneme říct ani jednou, ta písnička končí,“ a pak následuje: „C´est la fin“ – „To je konec." Takže…
JR: Takže tím končí. Anebo začíná, protože já si ji fakt musím pustit znovu. Je to takové zacyklené.
Zvuk Mardošovy plechovky
KS: Určitě jste nahráváním, ať už v Sonu nebo jinde, strávili spoustu času. Vzniká v téhle fázi ponorková nemoc, kdy si říkáte, že musíte od čehokoli spojeného s hudbou pryč a nechcete slyšet už ani akord?
Milan: U nahrávání v Sonu jsme nebyli stále všichni. V době, kdy na desce pracujeme, je to spíš o domluvě na nějaká soustředění. Týden, čtyři dny se koncentrujeme na práci všichni naráz a snažíme se nic jiného nedomlouvat, abychom opravdu ten čas trávili spolu. Ideální je, když máme možnost odjet úplně mimo Prahu. Pak zase přicházejí dny, kdy se na desce dělá s různými lidmi průběžně dál. V první fázi nejdříve tvorba, takový ten brainwashing.
Mardoša: Brainstorming.
JR: Brainwashing zní možná lépe.
Mardoša: Ona je to taková kombinace obojího.
Milan: Vymytí jsme z toho každopádně důkladně… Následuje fáze aranžování v počítači, fáze zkoušení, jestli aranže opravdu fungují naživo, u čehož musíme být všichni. U mého zpívání kluci neasistují, tam je nutné, aby mi jen někdo pouštěl rekord. Dělali jsme na tom s Dušanem (Dušan Neuwerth, pozn. redakce), naším pátým členem kapely, zvukařem a občasným kytaristou, který vlastně míchal i poslední dvě desky. Tentokrát jsme se ale na míchání domluvili právě v Sonu, kde mají k dispozici i nový mixpult. Naprosto úžasný. Nám se tam strašně zalíbilo.
JR: Vy jste tam nahrávali i Futuretro, že?
Milan: Futuretro, Biorytmy a vlastně i Ukončete nás, které se dělalo ještě na Blatinách, v jejich starém působišti.
JR: Míchal to Milan Cimfe?
Milan: Přesně tak. Míchal to Milan Cimfe a my mu tam s Dušanem dýchali na záda. On míchal, my dýchali. Masteroval to Pavel Karlík, který navíc funguje jako takový zaštiťovač. Občas dělá nějaké masteringy, takže jsme se domluvili i na mastering téhle desky.
JR: Když jsme u tohoto tématu, jak je pro vás důležitá zvuková kvalita desky? V dnešní době, podle mě, spousta posluchačů nemá v této oblasti skoro žádné nároky. Já se přistihuji, že když písnička nezní tak, jak si představuju – šumí, není dobře namixovaná - okamžitě ji vypnu.
KS: Ty už máš ale deformaci.
JR: Já mám asi trošku audiofilní deformaci. Ale, jak se k tomu stavíte vy, snažíte se to dotáhnout do nějaké dokonalosti?
Milan: Snažíme, samozřejmě. Do takové té dokonalosti, která by nám byla blízká, hlavně tvořila ten předobraz a finále by pak mělo splňovat nějakou úvodní představu. Dušan je vynikající zvukař. Já jsem takový puntičkář, někdy úplně otravný a lidi v Sonu, kteří na tom s námi pracovali, jsou osobami na správných místech. Prošla jim rukama spousta desek a spousta muziky. Navíc je ta práce baví, což je ideální podmínka pro vznik něčeho dobrého. Celý proces byl důkladný ze všech stran, určitě chceme, aby naše deska zněla dobře, i když jsou na ní použité lo-fi zvuky, které znějí vlastně špatně. Ovšem špatně znějí záměrně. Objevuje se tam poměrně dost zvuků a nástrojů nahrávaných pod typickým euforickým tlakem, kdy jsme na něco přišli ve zkušebně a říkali si: „Tohle je skvělý, pojďme to rychle nahrát,“ a strčili jsme to kabelem do zvukovky v mém počítači, která není nijak kvalitní a ten zvuk nahráli čistě jednoduše, jen přes mikrofon.
JR: Takže vítězí obsah nad formou.
Milan: No jistě! Musí, jinak by to ani nešlo. Když jsme dodělali master, tak byl různě kontrolován, aby hrál i na nějakém malém jezevčíku. Vzali jsme tu nahrávku do auta k Pavlovi Karlíkovi. Volkswagen, vevnitř zabudovaný systém od výroby a zkoušeli jsme si pouštět naše CD z discmana. Hrálo dobře, tak si tak lebedíme, jak se nám povedlo, načež mu došly baterky a Milan Cimfe dopustil zbytek desky z počítače a popravdě, ta zvuková stopa zněla hrozně.
Mardoša: Normálně v MP3?
Milan: Ne, měl wavy. Ta zvukovka z MacBooku to normálně ---- PÍP ---- , zploštila tak, že se zvuk zvláštně „rozsejpal“. Bylo to divné.
JR: A teď si vemte, že takhle poslouchá drtivá většina lidí a ještě si to jsou schopni pustit jenom v těch repráčcích na notebooku. Snaha jít za kvalitním zvukem prostě upadá.
Mardoša: Nebo holky, když jdou dvě holky a každá má jedno sluchátko. To je super.
Milan: Na druhou stranu, když se ti podaří udělat tu nahrávku způsobem, že i z takových repráčků z malého přístroje, se ti přenese atmosféra písničky. Třeba teď o víkendu jsem ještě nezmasterované věci pouštěl mým rodičům, když jsme byli společně na chatě. Mimochodem, pouštěl jsem jim právě tu písničku Ztraceni v překladu a ještě nějaké další a ono je to bavilo. Konkrétně tahleta písnička i z obyčejného malého škrtátka, z malých repráčků. Měl jsem z toho pocit, že výsledek je v pořádku.
JR: Ta je více než v pořádku. Začátek je perfektní. Ten 8-bit, pořád to slyším v hlavě.