Filmové Odcházení Václava Havla vzbudilo na konci března minulého roku velkou diskusi mimo jiné i o tom, jakým způsobem filmově adaptovat divadelní hry a jak máme k takovým převedením přistupovat. Mezi účastníky rozpravy se objevila pře o to, zda tyto filmy obstojí samostatně nebo máme při jejich posuzování brát zřetel k matérii, z níž vychází. Jako další příspěvek k tomuto tématu mohou názorně posloužit novinkové premiéry tohoto týdne.
Dva přístupy k divadelním adaptacím
V jednom týdnu máme totiž hned dvě možnosti seznámit se s filmy renomovaných režisérů, jež vychází z divadelní předlohy. Na pojetí obou tvůrců s kontroverzní pověstí, vztahující se ať už k jejich tvorbě (Cronenberg) nebo přímo k jejich osobě (Polanski), jde přitom demonstrovat, jak odlišně lze s divadelní látkou zacházet.
Zatímco se David Cronenberg v Nebezpečné metodě snaží divadelní charakter předlohy co nejvíc narušit nebo potlačit tím, že jí ve filmovém tvaru dává ráz výpravného kostýmního dramatu viscontiovského ražení, Polanski pracuje naopak s divadelní strohostí a jednoduchostí. První se pak opírá o hru Christophera Hamptona, jejíž děj je zasazen na počátek minulého století, druhý se obrátil k látce ryze současné. A sice ke hře z pera francouzské dramatičky a spisovatelky Yasminy Rezy (1959), jež dala název i celému filmu.
Tato konverzační komedie jistě nebude mnoha českým divákům neznámá, neboť byla s úspěchem uvedena na mnoha domácích jevištích. V roce 2008 se objevila premiérově v libereckém Divadle F. X. Šaldy a vzápětí na to v pražském Činoherním klubu v režii Ondřeje Sokola. Poté ji nastudovali i v Českých Budějovicích, Jihlavě nebo Uherském Hradišti. Známé jsou u nás i další divadelní hry této obdivovatelky Milana Kundery, například Kumšt (1994) nebo Třikrát život (2000).
Uvolněná stavidla korektnosti
Její zatím poslední divadelní hra Bůh masakru z roku 20006 má v Polanskiho podání velmi jednoduchou expozici. Během úvodních titulků sledujeme zdálky a zcela nezúčastněně skupinku dětí v parku, kde dojde k blíže nespecifikovanému konfliktu. Jeden z chlapců bere do ruky klacek a ožene se jím po obličeji druhého. Zranění, které mu způsobí, svede dohromady rodiče obou chlapců, kteří se rozhodnou v bytě rodičů napadaného celý incident rozumně urovnat.
K Longstreetovým (Jodie Fosterová a John C. Reilly) přichází Cowanovi (Kate Winsletová a Christoph Waltz) jako rodiče útočníka, aby poškození chrupu jejich syna urovnali bez soudní dohry. Vlastně nejde o nic jiného než o sepsání formuláře pro pojišťovnu. Zdvořilostní úsměvy ale začínají tuhnout už při prvním „nevhodném“ slovíčku, definujícím to, jak napadení popsat. Možné zaseknutí se na jednom bodě a hádku kolem něho odvrátí pozvání na kafe a výtečný koláč. Všichni se na sebe usmívají a snaží se nezávazně konverzovat.
Zdvořilostní návštěva, snažící se pojmenovat, co se stalo a jaké z toho vyvodit důsledky pro výchovu dětí, se ale rychle mění v nekonečný spor, při němž se problém, kvůli němuž se původně sešli, ukazuje najednou jako zcela podružný.
Stavidla korektnosti se uvolňují a vzájemné pochopení při vyjasňování si svých postojů bere za své. Mezi rodiči se rozpoutá slovní přestřelka, proti níž je rvačka jejich synů jen drobným pošťuchováním. Bitevním polem se stává byt Longstreetových a katalyzátorem 18letá whiskey.
Pod nánosem společenských masek
Páry soupeří proti sobě i mezi sebou navzájem a situace se mění během mžiku. Ze spojenců a partnerů jsou najednou nepřátelé a ze střetu dvou manželských párů se stává bitva pohlaví i každého proti každému. Chytání se za slovo je vystřídáno sarkastickými poznámkami i tvrdými slovními útoky, jež se snaží toho druhého co nejvíc zranit.
Léta kvasící a bublající křivdy, animozity a problémy se derou z niter na povrch a my se dozvídáme pikantní informace z jejich soukromého života, které se cizím osobám většinou nesdělují. Jejich ventilování poukazuje na křehkost partnerských vztahů i nesnadnost procesu výchovy dětí. Zvlášť když ti, kteří by měli jít dětem příkladem, se chovají hůř než oni.
To, co začalo jako velmi kultivovaná debata distingovaných, dobře ekonomicky situovaných a vesměs vzdělaných jedinců se slušným vychováním, se postupem času zvrtne v nesmiřitelnou konfrontaci a obhajobu zajetých pozic, z nichž nikdo nechce ustoupit. Odhaluje při ní pravá přirozenost aktérů hádky, skrytá pod nánosem společenských a civilizačních masek. Přirozenost, v níž se agrese a hrubá a cynická konfrontace vyjevuje jako jediný způsob komunikace, již znají a která ve snaze zatlačit protivníka do kouta může uspět.
Každý z protagonistů vstupuje do půtky s určitou společenskou maskou, jež je svorníkem vícero charakterových typů a vlastností, aby byla hra co nejzábavnější a dialogově nejjiskrnější. Kostlivci, skrytí v pečlivě udržovaných domácnostech, ale začínají chrastit a mimikry přetvářky praskat.
Vyhraněné charaktery
Polanski prostřednictvím hry Yasminy Rezy představuje čtyři odlišné charaktery, jež se promítají do postojů, jež zastávají. Pragmatičtější manželskou dvojici, v níž má dominantní slovo muž, zastupují Alan (Christoph Waltz) a Nancy (Kate Winsletová) Cowanovi. Alan je právník a typický spin doctor, obhajující v zájmu klienta morálně neobhajitelné. Jak je nám naznačeno skrze jeho telefonní hovory s kolegou z právní kanceláře, své schopnosti krizového manažera a mediálního manipulátora nyní vkládá do služeb zadavatele z řad farmaceutického průmyslu, kde se objevil nějaký problém se zdravotně závadným medikamentem. Jeho žena Nancy (Kate Winsletová) je investiční makléřka, která má evidentně dost manželova přezíravého chování vůči ní a neochoty podílet se na chodu společné domácnosti a výchově dítěte jinak než finančně.
Idealističtější dvojici, stojící ekonomicky o třídu níž, pak zastupuje Michael (John C. Reilly) a Penelope (Jodie Fosterová) Longstreetovi. Michael je dobromyslný obchodník s domácími potřebami a Penelope spisovatelka s hysterickými sklony. Typický středostavovský pár na první pohled.
Právě na aktivistické intelektuálce Penelope, jež napsala knihu o masakru v Dárfúru, je nejvíc vidět, co si myslí o páru, který přišel na vynucenou návštěvu. Když samolibý Alan spustí tok svých teorií o bohovi masakru, řídícím tento svět, na krku jí nabíhají žíly a v koutcích úst jen těžko skrývá vztek, jenž jí lomcuje.
Tragikomičnost její figury pak vězí v rozporu mezi deklarovanými globálními cíly jejího úsilí a každodenní realitou. Penelope chce přispět sice k záchraně zemí třetího světa, ale bohužel už jí nezbývá dost sil na to, aby zabránila svému buranskému manželovi v tom, aby v noci nevyhodil na ulici milovaného křečka jejich syna, který ho rušil ze spaní. Zmínka o této události vyprovokuje Nancy k odvetě za to, jakými charakteristikami Penelope hodnotila chování jejího syna a dávala ho do souvislosti s její výchovou. Rozpor mezi slovy a činy u obviňující najde na příkladu nebohého hlodavce, jehož šance na přežití v newyorských ulicích je dána do relace s trápením hladomorem dětí rozvojového světa.
Sarkastický režijní komentář
Jak ale naznačí ironický epilog, děti a hlodavci si naštěstí poradí i bez hlubokomyslných disputací dospělých. Právě prostřednictvím těchto zdánlivých drobností, jako je naznačení osudu domácího mazlíčka i vyřešení chlapeckého sporu v místě, kde vznikl, dává Polanski svůj bezeslovný, ale přitom naprosto zřejmý komentář k tomu, co se odehrává uprostřed místnosti bytu.
A jde o komentář nesmírně sarkastický a vtipný. Jízlivě humorného vyznění dosahuje režisér nejen díky dobře napsaným dialogům samotné hry a jejich brilantní prezentaci, ale i nenápadnou prací s divadelním detailem, převedeným do filmu.
Množství vypointovaných, původně zacyklených epizod dává vyniknout těm nejabsurdnějším situacím. Jako příklad uveďme Alanův mobil, vyzvánějící v těch nejméně vhodných chvílích. Nebo Nancyinu žaludeční labilitu, na níž se více než nabídnutá teplá kola a hruškovo-jablečný koláč podepisuje právě manželovo arogantní jednání. Alanovo neustálé volání ohledně kauzy, jejíž řešení nabízí, napovídá hodně o tom, s kým mají nechtěně naslouchající čest a rytmizuje hodinu a čtvrt trvající jednání, odehrávající se v bytě Longstreetových.
Kameraman polského původu Pawel Edelman toto jednání, odehrávající se v minimalistickém prostoru bytu, dokáže rozpohybovat, aby se nedostavilo zdání statičnosti podání konverzace. Návštěva se mnohokrát snaží z bytu i odejít, ale nikdy nedojde dál než k výtahu. Vždy je zpátky vtažena do hry pod záminkou usmíření, což vede k čím dál (sebe)destrukčnějšímu způsobu vyhrocení konfliktu.
Prostředník mezi herci a divákem
Polanski hru Yasminy Rezy, která ji pro potřeby filmu i scenáristky zadaptovala, nijak neaktualizuje nebo neupravuje. Zachovává divadelní jednotu místa a času a pouze její reálie přesunuje z Paříže do New Yorku. Ve Spojených státech ale film kvůli svému nepromlčenému sexuálnímu deliktu pochopitelně nenatáčel. Celý film byl zinscenován ve studiu, ale díky zvukové a filmové technice se dostavuje zdání, že to, co sledujeme za okny obývacího pokoje, jsou opravdu americké kulisy.
Divadelní jeviště nahradil útulný byt středostavovské rodiny a přilehlá chodba, vedoucí k výtahu. A zbytek nechává režisér na čtveřici herců, kteří podávají opravdu skvostné výkony. Ty, kdo by čekali nějaké střihové kouzlení nebo nezvyklé úhly záběrů kamery, která je zabírá, musím zklamat. Polanski si je vědom kvalit textu i herců, jež se ho zmocňují a bere na sebe úlohu „pouhého“ vypravěče nebo prostředníka mezi divákem a herci. Prostředníka ale poučeného o tom, že méně je někdy více. Jako v tomto případě.
Představte si hypoteticky, že byste šli do divadla na tuto hru a jaké nadšení by ve vás asi vzbudil pohled do programu, oznamující, že se ústředních partů se chopili zrovna tito herci. Usadili byste se pohodlně na sedadla a sledovali jejich herecký koncert. Může se vám ale stát, že sedíte v zadní řadě nebo na balkónu, což vám znemožňuje vychutnat si nejjemnější nuance hereckého projevu vašich oblíbených protagonistů. A vy si říkáte, jaká je to škoda.
Polanski vám tento luxus poskytuje a vy s přibývajícím časem začínáte obdivovat, jak precizní práci musel jako režisér odvést, aby se mu podařilo čtyři takto výrazné herecké typy sladit a učinit z nich zcela věrohodné aktéry předestřené zápletky.
Chráněni vštípenou morálkou před sebou samými
Mužští protagonisté jsou vybráni s ohledem na typ, který nejčastěji zosobňují, takže nepřekvapí, že podpantofláckého ňoumy se ujal John C. Reilly a arogantního cynika Christoph Waltz. Právě představitel plukovníka Landy z Hanebných panchartů ostatní postavy nejvíc vytáčí a povzbuzuje je k exaltovanějším výkonům.
Nejvíc snad Jodie Fosterovou, která si velmi pobaveně hraje se svým mediálním obrazem feministicky a politicky angažované intelektuálky. V Bůh masakru v sobě její figura zahrnuje všechny nuance chování snobských intelektuálů, které je možno zesměšňovat. Kulturní artefakty, jež hromadí a demonstrativně vystavuje, jí dávají v jejích očích i navenek punc výjimečnosti a vytříbenosti vkusu a intelektu. Za to je „odměněna“ tím, že jí Kate Winsletová pozvrací cennou výtvarnou publikaci o Oskaru Kokoschkovi. Její britská kolegyně pak zosobňuje elitářství jiného druhu - snobismus společenský, daný ekonomickým zázemím.
Polanski s jízlivostí sobě vlastní sleduje blazeované debaty o světových genocidách, jež jsou vedeny z pohodlného luxusu materiálně zajištěných existencí. A všímá si přitom, jak tenká hranice někdy tyto představitele tzv. západního světa, kteří se pohoršují nad stavem lidských práv v zemích, kde nevládne demokracie, odděluje od toho, aby se jejich civilizované chování zvrtlo v jednání, hnané animálními instinkty.
Takto patologicky vyostřená hra Yasminy Rezy ale není a ani podání manželských střetů nedosahuje síly třeba Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Bůh masakru víc vsází na břitké dialogy a jejich dokonalý timing, vypointování drobných detailů, sarkasmus, ironii a precizní režijní vedení. A hlavně na opravdu výborné herecké představitele, kteří předvádí ve vzájemné součinnosti to, co označujeme někdy značně otřepaným termínem herecký koncert. Právě oni nám zprostředkují poznání, že vštípená morálka sice nemusí být každému vlastní, ale alespoň nás její vědomí chrání před nejhoršími pudy, ukrytými uvnitř nás samých.
Bůh masakru
- Žánr: konverzační komedie
- Původní název: Carnage
- www.sonyclassics.com/carnage
- Fr/Německo/Polsko 2011
- Scénář: Roman Polanski a Yasmina Reza (podle vlastní divadelní hry)
- Režie: Roman Polanski
- Hrají: Kate Winsletová, Jodie Fosterová, Christoph Waltz, John C. Reilly
- Distribuce: H.C.E.
- Distribuční premiéra v ČR: 26. 01. 2012