Tři nominace oscarové (herečka v hlavní a vedlejší roli, střih) a tři na Zlaté glóby, z nichž jednu proměnila ve vítězství Allison Janney, zdobí tento netradiční biografický film. Netradiční v tom, že australský režisér Craig Gillespie (Pan tělocvikář, Lars a jeho vážná známost, Milionový nadhazovač) skutečný příběh krasobruslařky Tonyi Harding vypráví v duchu černohumorných komedií bratří Coenů nebo Martina McDonagha.
Rivalita krasobruslařek
Ten těžko uvěřitelný příběh o jedné z nejslavnějších afér ze světa zimních sportů si o to ale přímo říká. Najdeme v něm vzestup z ničeho až na vrchol, psychické i fyzické týrání, touhu uspět a vášeň, kterou tomu musíte dát, pád a buranské postavy, jež k němu přispěly.
Je smutným osudem, že jméno sportovkyně, o níž film pojednává, se do historie přes její obrovský talent zapsalo z jiného důvodu, než si přála. Čtyřiadvacet let uplynulo od incidentu, kdy její rivalku Nancy Kerring po tréninku na americkou kvalifikaci krasobruslařek pro zimní olympijské hry někdo v zázemí stadionu v Detroitu napadl teleskopickým obuškem. Zranění čéšek ji mělo vyřadit z účasti na americkém šampionátu i na olympiádě v norském Lillehammeru.
Ženské krasobruslení v USA se na počátku devadesátých let neslo v duchu soupeření mezi Tonyou Harding (Margot Robbie) a Nancy Kerrigan (Caitlin Carver). Na olympiádě ve francouzském Albertville v roce 1992 získala Nancy bronzovou medaili, Tonya tu bramborovou. Nancy byla oceňována za eleganci jejich vystoupení, Tonya jako vynikající skokanka, která jako první Američanka skočila trojitého axela. Rivalita mezi nimi se vyhrotila měsíc před napjatě očekávaným soubojem v Lillehammeru oním napadením.
O tom, že za útokem stála Tonya se svým ex-manželem Jeffem, se začalo okamžitě spekulovat a i FBI při vyšetřování s touto verzí pracovala. Ve vypjaté atmosféře vyšetřování případu a mediálního honu na její osobu, kdy se reportérské štáby usídlily na několik týdnů přímo před jejím domem v Portlandu, se Tonya připravovala na olympiádu, jíž se nakonec zúčastnila i její konkurentka Nancy.
Po ní za neutuchajícího mediálního zájmu následoval Tonyin trest. Za osnování těžkého ublížení na zdraví byla odsouzena k tříleté podmínce, 500 hodinám veřejně prospěšných prací, pokutě 100 tisíc dolarů a doživotnímu zákazu soutěžení. Její údajní komplicové se pak dočkali trestů nepodmínečných.
Ironické hledání objektivní pravdy
Organizovala ale útok opravdu sama, věděla o něm, udál se bez jejího vědomí nebo se jen stala obětí následné štvanice? Existuje mnoho verzí tohoto příběhu, s nimiž scenárista Steven Rogers ve vyprávění pracuje. Pravdu se snaží najít za pomocí pohledu šestice osob, přímo či vzdáleně spjatých s tímto případem.
Vedle Tonyi, její matky a jejího manžela, je to Jeffův kamarád a Tonyin samozvaný bodyguard Shawn Eckhardt (Paul Walter Hauser), její dlouholetá trenérka Diane Rawlinson (Julianne Nicholson) a reportér Martin Maddox (Bobby Cannavale).
Pohledy zúčastněných osob se dostávají do kontrastu, který ukazuje, jak náročné a někdy až nemožné je hledání a dobrání se objektivní pravdy. Hned v úvodu filmu je divák v krátké zmínce v titulcích upozorněn, že děj je založen na neironických, hodně rozporuplných, ale naprosto pravdivých rozhovorech s Tonyou Harding a Jeffem Gilloolym, což zní asi podobně věrohodně, jako když o sobě Donald Tump prohlásí, že je psychicky vyrovnaný génius.
Boření čtvrté stěny s nespolehlivými vypravěči
Je vám tedy jasné, že se dočkáte pravého opaku, než je na začátku proklamováno. Rozporuplné výpovědi jsou, to ano, ale jejich pravdivost jinak posuzoval soud a jinak se je snaží prezentovat jejich přímí aktéři. A s ironií a to hodně černou se pracuje v konceptu vyprávění, kdy zainteresovaní aktéři případu napadení slouží jako nespolehliví vypravěči příběhu.
Do probíhajícího děje tak neustále vstupují záběry rozhovorů s Tonyou, Jeffem a dalšími čtyřmi zmíněnými, které se tváří jako autentické rozhovory s pravou Tonyou a ostatními. Ve skutečnosti jde o hranou rekonstrukci těchto rozhovorů s předobrazy filmových postav, které je ztvárňují.
Tato rekonstrukce je všechno jen ne neironická, o čemž svědčí například přítomnost papouška na rameni matky Tonyi, díky němuž působí jako nějaký zlý pirát, což nemá k realitě daleko. Tato hraná rekonstrukce už vychází z toho, že se odehrává po celém tom mediálním cirkusu, který případ napadení provázel, takže postavy v něm případ komentují.
A to způsobem, který označujeme za boření čtvrté stěny mezi postavami a divákem. Herci vystupují z role a komentují svou účast ve vyprávěném příběhu a to, jak je v něm na ně nahlíženo. Matka Tonyi je například nespokojená s tím, že v druhé půli filmu už nemá takový prostor jako v té první a že se z něho pomalu vytrácí a tak vyprávění přeruší a vyjádří nad tím svou nelibost.
Neřízená střela na ledě
Všechny tyto postupy slouží k oživení vyprávěcího tvaru, který díky tomu působí svižně, zábavně a neotřele. Podobně ironicky je ve filmu využíván i písňový soundtrack, kdy rockové balady, které většinou podkreslují nějaké romantické scény, zde slouží jako kulisa k násilným scénám mezi Tonyou a Jeffem při jejich manželských hádkách.
Vydařila se i dobová stylizace do sedmdesátých až devadesátých let a kostýmy, účesy a hudba, které je zrcadlí. A nejen dobu, ale především osobní vkus Tony, která při vystoupeních se svými lesklými kostýmy, které jí šila nejprve matka a potom ona sama, výběrem hudby na ně a špatně udělanou trvalou v sobě nezapře holku ze zapadákova, která se se slovy jako elegance nebo vytříbenost vkusu pere.
Přesto má ale v sobě něco, kvůli čemu si tuhle holku od rány (schytávané i dávající) oblíbíte. Před závodem si místo iontového nápoje dá cigáro, členům porot, které ji známkami dávají najevo, že pro ně nikdy nebude ta líbezná princeznička na ladě, ať už původem, chováním nebo aranžmá vystoupení, ukáže prostředníček, doprovázený dalšími peprnými urážkami.
Její dravost, výbušnost, konfliktnost, impulzivnost, její nezkrocené emoce jí vzdalovaly od představy cukrkandlové mrkací panenky na ledě, za niž ji asi mnozí chtěli mít. Její nepřizpůsobivé chování neřízené střely, kterým se bouřila proti pokrytecké diskriminaci ze strany porot, vyplývalo z její hodně tvrdé výchovy ze strany její citově chladné a neempatické matky LaVony (Allison Janney).
Motivační nástroje
Tonya stála v rodném Portlandu ve státě Oregon na bruslích už ve třech letech. S matkou servírkou v zádech, která se domnívala, že facky, nadávky, ponižování a neustálá kritika jsou ty nejlepší motivační nástroje, jak hnát dceru v její sportovní dráze dopředu. Protože když je naštvaná, bruslí líp.
Není divu, že takový učebnicový původce všech možných neuróz a psychóz z vás vychová neurotickou teenagerku, která bere despotické a násilné chování jako běžnou věc. A když se pak před takovou dívkou, toužící po mateřské lásce, vlídnosti a pochopení objeví první trouba s knírkem, který ji řekne, že je hezká a má o ni zájem, že si ho vezme za manžela.
Z Jeffa Gilloolyho (Sebastian Stan) se ale záhy vyklube domácí násilník a manipulátor, pokračující v testování její mentální a fyzické odolnosti. Přesto se Tonye podaří vypracovat na dvojnásobnou olympijskou šampionku, která v roce 1991 jako první Američanka a druhá žena v historii skočila trojitého axela. Jeho ukázka díky střihu a použití digitálních triků dopadla velmi dobře, stejně jako ostatně scény na ledě.
Snaha o očistu jejího jména
Co se naopak jeho realizátorům moc nepovedlo, je onen plán s útokem na soupeřku před závodem. Režisér ho rozehrává v duchu coenovských černých komedií, kdy před sebou máme čtveřici nepříliš bystrých individuí, kteří se do něj zapojí. Dva jako strůjci, dva jako vykonavatelé.
Obézní Shawn, který žije s mámou, nikdy neměl holku a pusu má neustále umaštěnou od něčeho, čím se právě láduje, do plánu projektuje své představy o sobě samém jako nějakém agentovi, Jeff v něm pak hledá způsob, jak si k sobě připoutat svou ex-manželku. Pak se to ale nepřekvapivě vymkne z ruky a zbytek už je historie.
Tvůrci se v ní snaží Tonyu ve světle toho, s čím je spojována, v očích diváka částečně očistit. Ukázat její lidskou stránku a říct, že není jen ta nesportovní a zákeřná osoba, za níž je považována, ale kvůli rodinnému a manželskému zázemí víc oběť než pachatel. A když už pachatel, tak vinný především svou hloupostí a důvěřivostí k druhým, kterým se neuměla vzepřít.
Film za pomocí žánrového přepínání mezi komedií a dramatem, ironické rekonstrukce autentických rozhovorů se skutečnými předobrazy postav, prolamování čtvrté stěny mezi postavami a divákem a dobové stylizace od sedmdesátých let do těch devadesátých vytváří velmi živý filmový organismus, který vás především díky výkonům Margot Robbie a Allison Janney bude bavit, dojímat i udržovat v napětí.
Témata, jež ke světu vrcholového sportu patří jako enormní tlak okolí nebo touha po výhře za každou cenu tu režisér používá k černohumorné dekonstrukci příběhu amerického snu o cestě vzhůru u celebrit, jež má Amerika tendenci stejnou měrou milovat jako zatracovat. Tonya je ten druhý případ a její nekonvenční příběh dostal odpovídající nekonvenční zpracování, které sympaticky oživuje žánr biografických filmů.
Já, Tonya
- Žánr: černohumorná biografie
- Původní název: I, Tonya
- www.itonyamovie.com/
- USA, 2017
- Scénář: Steven Rogers
- Režie: Craig Gillespie
- Hrají: Margot Robbie, Sebastian Stan, Allison Janney, Paul Walter Hauser, Julianne Nicholson, Bojana Novakovic, Bobby Cannavale
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 01. 03. 2018