Normal: recenze filmu

Také vás nalákaly dynamicky střižené trailery a thrillerový přídomek, jímž produkce vysílá snímek do světa? U možná nejočekávanějšího domácích počinu roku se ale připravte spíš na tíživé psychodrama komorního střihu s trochu sporným humanistickým poselstvím v duchu temné morality Davida Finchera Sedm.

Thriller? Spíš psychologické drama

Německo, tak jako ostatní evropské státy, zažívá v třicátých letech minulého století hospodářskou krizi, jež nahrává národním socialistům, zneužívajícím nespokojených nálad davu.

Německo trápí ale i jiný závažný problém. „Düsseldorfský netvor, vampýr či Jack Rozparovač“, jak je tiskem titulován, napadl již mnoho obětí a brutálně zabil a znásilnil nejméně osm osob (včetně žen a dětí). Poté co se sériový vrah dobrovolně vzdá policii, čeká ve vězení na soudní proces. Jeho obhajoby se ujímá mladý právník se symbolickým jménem Justus Wehner (Pavel Gajdoš). Ten se snaží svého klienta Petra Kurtena (Milan Kňažko) svou obhajobou zachránit před popravou poukázáním na jeho nesvéprávnost v důsledku duševní poruchy. Zástupci spravedlnosti a rozhořčená veřejnost ale volají po definitivním trestu.

Idealistický právník se postupně seznamuje s jeho případem, což obnáší tíživý ponor do minulosti bezcitného člověka, jenž se rád vidí jako oběť prostředí, které ho formovalo. Kurten se přitom stylizuje do role mučedníka a mesiášského spasitele, jehož činy záhy překryjí skutky mnohem hrozivější, jichž se budou dopouštět všichni ti „ctihodní“ občané, jež ho dnes odsuzují.

Po této zkušenosti už pohled Justa na svět nebude nikdy takový jako předtím a ztráta iluzí je jen nejmenší daní za přijmutí neobvyklé výzvy a snaze porozumět vrahově světu.

Zkoumání podstaty zla

Režisér Julius Ševčík se při oživení dávného kriminálního případu opíral o literární námět v podobě divadelní hry skotského autora Anthonyho Neilsona a o zápisky psychiatra Karla Berga, který déle než rok rozmlouval se skutečnou předlohou pro postavu „řezníka“ Kurtena.

Film vznikl na základě skutečného případu Petra Kürtena, který v letech 1929 až 1931 zvlášť perverzním způsobem mučil, znásilňoval a poté připravil o život nejprve zvířata a poté i ženy a malá děvčátka.

Plíživý děj se odvíjí od Kurtenova zatčení, po němž se s hrdostí přiznává k spáchaným vraždám i pokusům o ně. Normal v četných retrospektivách rozkrývá a odhaluje detaily hrůzných skutků masového vraha, jež vrhají temné stíny i na jeho nejbližší okolí.

Spíše než na šokující zvraty při rekonstrukci zločinu či samotné soudní líčení v duchu amerických právnických thrillerů se ale film zaměřuje na samé zkoumání podstaty zla, jež nám poukazuje na tenkou hranici ležící mezi normálností a šílenstvím.

Manýristický vizuál

Při adaptaci vlastního scénáře volí Ševčík cestu budování tíživě chmurné atmosféry, zasazené do příznačných expresionistických kulis. Atraktivní dekadentní prostředí umocňuje výprava a dobové kostýmy, jež na nás dýchnou podmanivou retro náladou.

Vizuální stránka působí jako procházka němým obdobím dějin kinematografie, utkaná z nitek výrazových prostředků německého expresionismu a francouzskému poetismu a impresionismu. Vytváří tak umělý svět příznačného bezčasí, na hony vzdálený realistickému vyprávění. Dílo Fritze Langa a vypjatý symbolismus s někdy až klišoidně působícími rekvizitami (hořící svíce, kapky krve) není tvůrcům jedinou inspirací, stejně tak nalezneme odkazy i k současným tvůrcům, jako je David Lynch, Lars von Trier nebo Wong Kar-Wai

Naturalistické scény střídají ty, v nichž je násilí pouze naznačeno nebo stimulováno Kurtenovými promluvami, funkčně bouřícími naši představivost. Jakoby se režisér nemohl rozhodnout, zda nám chce předestřít krvavý morytát nebo esteticky vytříbený umělecký počin. Přikláním se spíš k druhé variantě artistního záměru, čemuž odpovídají i poněkud abstraktně působící dialogy a naléhavé monology, jež nezapřou svůj jevištně aranžovaný původ. K nim se přidávají flashbackové výlety do vrahovy minulosti a snové pasáže, dokreslující intimní prostor aktérů vyprávění.

Výtvarné pojetí snímku bude asi pro jeho přijetí klíčové a v domácích končinách je opravdu neokoukané. Kamera Mexičana Antonia Riestry (Amores perros) dovede i z omezeného počtu lokací vykouzlit dojem fantaskního města, k čemuž přispívá snímání přes tónované, převážně studené modré filtry. Jednotlivá okénka filmu mají podobu kolorovaných fotografií, dýchajících na nás patinou zašlých časů. Vysoce stylizovaný manýristický vizuál se opájí svými možnostmi. Od geometrických konstrukcí obrazů, přes neustále zrychlované, zpomalované, přeexponované, přesvícené a různě deformované záběry, snímané z různých úhlů, se dostaneme až k metaforickému vyjádření přenosu ozvuků svědomí, kdy se na pokožce ruky Kurtenovy ženy začnou projektovat tváře zavražděných obětí.

Ambientní hudba skladatele Jana P. Muchowa dovede znásobit vyznění obrazů a zarýt se nám pod kůži. Píseň, dokreslující scénu paralelních souloží v nevěstinci, nám svou halucinační náladou připomene inspiraci v Lynchově celovečeráku Twin Peaks, kde tajemná zpěvačka pěje tklivým hláskem v baru, kde nikdy nepřijde ráno.

Mezi ďáblem a andělem

Samotný příběh za vizuální stylizací a jasnou představou, jak by měl film po výtvarné stránce vypadat, trochu pokulhává. Dramatická linka je ve vleku psychologické hry dvou hráčů, mezi nimiž se odehrává klasický souboj kočky s myší. Spletitější děj a vykročení z jevištního konverzačního rámce by nebylo na škodu, i když hodně zachraňují herecké výkony ústředních představitelů.

Herecké sestavě dominuje démonický Milan Kňažko, který svou fyziognomií i projevem v mnoha momentech pomrkává po siru Anthony Hopkinsovi v jeho nejslavnější kanibalské roli. Slovenský ex- ministr zahraničí Mečiarovy vlády a posléze ministr kultury vlády o poznání demokratičtější dovede být stejně uhrančivý jako hrozivý a brutální psychopatický deviantní sadista, vybavený vulgárním slovníkem i jako inteligentní a uhlazený elegán se schopností sebejistě manipulovat svým okolím.

Dagmar Havlová se po návratu na divadelní jeviště a televizní obrazovky objevuje po dvanácti letech i ve filmu. Ševčík jí svěřil postavu Kurtenovy manželky Marie, milující a trpitelsky oddané ženy, neochotné si připustit, čeho všeho by byl její muž byl schopen. Paní Havlová se jí zhostila s grácií noirové femme-fatale, která ale více než životností oplývá svým dokonale strojeným zjevem. Jisté snové odosobnění a až přílišná divadelní dikce byly u její postavy zřejmě režijním záměrem, škoda jen že úloha vysloužilé prostitutky doplácí na příliš malý prostor, v jehož rámci se její sošná figura pohybuje.

Třetí stranou trojúhelníku, o jehož duši se mezi „ďáblem“ a „andělem“ hraje, je ambiciózní právník Justus v podání neokoukaného a nadějného Pavla Gajdoše. Vemlouvavý a cynický Mefisto Kurten dovede velmi přesně rozpoznat citlivá místa duše mladého právníka a manipulativně si ho podmaňuje na svou stranu. Stává se mu zasvětitelským průvodcem do tajů touhy a tělesnosti a přitom ho láká do své nebezpečné hry, v níž se mu snaží dokázat, že takzvaná správná rozhodnutí jsou jen pouhou iluzí, jíž většinová společnost udržuje v područí své soukmenovce. Justův part se nakonec ukazuje jako klíčový a Gajdoš dovede dobře vymezit hranici mezi nevinností a temně pudovými podtóny své postavy. Z herců ve vedlejších rolích pak zaujme především Miroslav Táborský jako zničený otec první z vrahových obětí.

Normal se vymyká z většinové české produkce vztahových tragikomedií, jejichž vizuální stránka většinou působí jako nablýskanější televizní inscenace a nabízí pohled na lidské monstrum, jež se stalo předzvěstí katů mnohem zlověstnějších. Tím je blízký Herzovu Spalovači mrtvol, kde se také osobní příběh distingovaně působící lidské zrůdy prolne s nástupem nacismu, v jehož soukolí pro sebe konečně nalezne uplatnění v masivním měřítku.

Ctižádostivému projektu, zasazenému do období Výmarské republiky, ale chybí černohumorný nadhled Herzova mistrovského kousku a namísto toho nabízí zamýšlený přesah v podobě otázky, zda se lidé jako bezcitné zrůdy rodí nebo se jimi stávají vlivem rodinného, sociálního či společenského prostředí. Režisér nenabízí jednoznačnou odpověď, ale upozorňuje na nebezpečí překročení tenké hranice mezi normálností a šílenstvím při zasažení zlem. Odpověď na ústřední otázku pak ponechává v oblasti svědomí každého jednotlivce.

Normal

• Žánr: psychologické drama
• www.normalfilm.cz
• ČR/Makedonie 2009
• Scénář a režie: Julius Ševčík
• Hrají: Milan Kňažko, Pavel Gajdoš, Dagmar Havlová, Zuzana Kajnarová, Jan Vlasák, Miroslav Táborský, Pavel Kikinčuk
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 26. 3.2009