François Ozon proplétá vztahovou romanci s kriminální zápletkou v příběhu, jež přináší esteticky i vypravěčsky vzrušující zážitek z přiblížení atmosféry jednoho iniciačního léta.
Dokonalá evokace atmosféry poloviny osmdesátých let.
7 /10
Původně se měl objevit v hlavní soutěži letošního neuskutečněného festivalu v Cannes, teď vstupuje do našich kin. Devatenáctý celovečerní film francouzského režiséra Françoise Ozona, jednoho z nejvýraznějších evropských tvůrců současnosti.
Ozonovy filmy (Bazén, 5x2, Jen 17, Dvojitý milenec) se vyznačují neformálním pohledem na sexualitu, zkoumáním intimních rodinných, partnerských a jiných mezilidských vztahů, fascinací rafinovaným ženským světem a pronikavým a současně citlivým pohledem do nitra postav, které mají svá tajemství.
Jeho počiny jsou prodchnuty smyslnou erotikou, ale i jemnou melancholií a ironií. Jsou velmi estetizované a i přes explicitní erotický obsah nikdy nepůsobí vulgárně. Dojem z nich je vizuálně ladný, ale obsahově znepokojivý.
Přirozené vyjádření queer sexuality
Nejinak je tomu i v případě jeho nového počinu, pro nějž se volně inspiroval románem Dance on My Grave od britského spisovatele literatury pro mládež Aidana Chamberse, který vyšel v roce 1982 a v osmdesátých letech se i odehrává.
Pro Ozona jde o hluboce osobní projekt. Sám jako ročník 1967 v osmdesátých letech vyrůstal a v roce, který má jeho snímek ve svém názvu, se s knihou i seznámil. Oslovila ho svým příběhem a zobrazením lásky mezi dvěma mladými muži bez nějakého problematizování homosexuality. A také hravou a nápaditou formou, kdy v ní její autor využíval měnící se vypravěčské úhly pohledu na události, předcházející tomu, co má kniha ve svém názvu. Tedy onomu tanci na hrobě.
François Ozon jako scenárista a režisér snímku tyto rysy předlohy do svého vyprávění vtělil, jen přizpůsobil jeho kulisy francouzskému prostředí. Co zůstalo zachováno, je ono přirozené nebo samozřejmé vnímání lidské sexuality, kdy pro příběh není důležité, jestli je většinová nebo menšinová.
Je to zkrátka příběh o první lásce, univerzální ve své působnosti a působivosti, u něhož podobně jako u filmů Život Adèle nebo Dej mi své jméno, není vůbec důležité, jestli je charakter této lásky heterosexuální nebo queer.
S rozbouřenými citovými vzněty postav se tak můžete snadno ztotožnit, stejně jako v případě zmíněných dvou filmů, z nichž má Léto 85 blízko zejména k tomu druhému. Nejen motivem osudného léta, které poznamenalo jednoho z hrdinů na celý život, ale i prací se symboly a metaforami, vztahujícími se k charakteru toho, co se mezi oběma mladými muži stalo a proč.
Vzájemný slib
V románu se postavy jmenují Hal a Barry, tady Alexis a David. Píše se rok 1985 a šestnáctiletý Alexis (Félix Lefebvre) se během letních prázdnin v sluncem rozpáleném přímořském městečku v Normandii seznamuje s charismatickým, tajemným a o dva roky starším Davidem (Benjamin Voisin). Stane se tak za situace, kdy ho David na moři zachrání poté, co se převrhne s lodí.
Tím začíná jejich přátelství, plné plaveb na moři, výletů na motorce, nocí beze spánku, svobody a poznávání dospělého světa. Zdrženlivý David se nechává unášet nespoutaností svého nového přítele a jejich vztah postupně nabývá na intenzitě, včetně té intimní. Pak do něho ale vstoupí Angličanka Kate (Philippine Velge), žárlivost, hádky, tragická nehoda a slib, který si oba mladí muži navzájem dali a který souvisí s názvem filmu.
François Ozon přitom zručně proplétá vztahovou romanci s kriminální zápletkou, jež se snaží najít odpověď na otázku, jaký byl podíl Alexise na oné nehodě. Alexis, potýkající se s pocitem viny i tím, že se stal podezřelým v policejním vyšetřování, se tak na návrh svého profesora literatury rozhodne z pocitů, o nichž nedokáže hovořit, terapeuticky vypsat. To mu pak pomůže v dvojím směru, nejen při posuzování jeho zavinění soudcem, ale i při nastartování jeho spisovatelské kariéry, za pomocí níž se mu podaří utéct své minulosti.
Dokonalá evokace osmdesátých let
Na začátku se tedy dozvíme, že první láska dopadla tragicky a za pomocí narativní struktury s využitím flashbacků se pak dozvídáme proč. Ozon pracuje s mnoha falešnými stopami i otázkou nespolehlivé nebo ne úplně přesné paměti ve vzpomínkách a udržuje nás tak v napětí, jak to celé bylo.
Dokonale se mu přitom daří zachytit emoce mladých hrdinů se vší přepjatostí jejich vznětů a současně na ně shovívavě a lehce ironicky nahlíží z odstupu jako na něco, co patří právě k tomuto věku. Nostalgicky a opět s lehkým pobavením pak evokuje dobu půlky osmdesátých let s plísňovými jeansy, walkmany a křiklavými bundami. Oblečení je křiklavě pestré, stejně jako obrazová stránka filmu, laděná do pastelových barev.
K pocitu, že film vypadá dobově, přispělo i natáčení na 16 mm film se zrnitostí, typickou pro snímky osmdesátých let. A samozřejmě hudební doprovod s písněmi Sailing od Roda Stewarta nebo In Between Days od The Cure. O užití této skladby režisér hodně stál, protože svou nakažlivou energií a zároveň pro tuto kapelu typickou melancholičností hodně koresponduje s atmosférou celého snímku.
Ozonovi se v něm podařilo přijít s vyprávěním, které dýchá všemi těmi intenzivními pocity, které zažíváme při první lásce a na něž máme po letech tendenci nahlížet sice s jistým odstupem, ale zároveň s nostalgií prožitku něčeho výjimečného a formujícího náš život a naše vnímání. Ruku v ruce s tím jde mladistvá energie hereckých výkonů ústřední dvojice a dokonalé zprostředkování atmosféry poloviny osmdesátých let se všemi jejími proprietami. Jde o film vypravěčsky i esteticky vytříbený, z něhož sálá vzrušující ráz onoho iniciačního normandského léta.
Léto 85
- Žánr: melodrama
- Původní název: Été 85
- www.diaphana.fr/film/ete-85/
- Francie, 2020
- Scénář: François Ozon
- Režie: François Ozon
- Hrají: Félix Lefebvre, Benjamin Voisin, Philippine Velge, Valeria Bruni Tedeschi, Melvil Poupaud, Isabelle Nanty, Laurent Fernandez
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 01. 10. 2020