V centru dění vypjatě dramatické látky stojí větvená rodina, již začne likvidovat domnělé selhání jednoho z jejích klíčových členů. Oním členem je rehabilitační lékař Tomáš (Ondřej Vetchý), žijící s rodinou v třígenerační luxusní vile v pražské Troji.
Deníkový důkaz
Ortopéd je nečekaně obviněn z toho, že s jednou ze svých pacientek udržuje intimní styk, což je v jejím věku čtrnácti let trestné. Obvinění matky (Alena Mihulová) jeho nezletilé svěřenkyně Olinky (Anna Linhartová) z pohlavního zneužití vychází z nálezu deníku její dcery. V něm si nedospělá dívka vedla zápisky o společných kontaktech, doprovázených portréty jejího milovaného.
Deník se stane důkazním materiálem, na základě něhož je obviněný vzat do vyšetřovací vazby. S nově nastalou situací se musí vyrovnat nejen vážený lékař, ale i jeho manželka Milada (Zita Morávková) a její sestra Lída (Aňa Geislerová), které celou záležitost tají před jejich autoritativním otcem (Luděk Munzar), pro něhož by taková informace mohla mít až smrtelné následky. Tomášovu nepřítomnost v domě maskují jako součást jeho zahraniční stáže v Japonsku.
Zatčený Tomáš se mezitím musí vyrovnat i s tím, že vyšetřování vede bývalý partner jeho manželky, jehož nadřízený se rozhodl jít mu tvrdě (z ne úplně zřejmých příčin) po krku. Poctivý a slušný kriminalista Láďa (Hynek Čermák) stojí před volbou, zda letitému sokovi oplatit dávné pokoření nebo zůstat věren profesní cti, odmítající směšovat věci soukromé s pracovními.
Katalyzátor s lolitovskou vizáží
Sugestivní zápletka je rozehrána v podobném konstrukčním duchu jak předchozí Kawasakiho růže. Opět zde máme třígenerační model vážené lékařské rodiny, z níž alespoň navenek sálá soudržnost a idylická harmonie vzájemného spolunažívání. Doyen rodu a lehce senilní dědeček (Luděk Munzar) žije ve společném domě s jeho dvěma dcerami, mladší a bezdětnou Lídou, která pracuje jako nemocniční klaun a starší Miladou, která má děti dvě. Staršího postiženého syna Dana (Daniel Czeizel) z prvního vztahu s policistou Láďou a dceru Terezu (Rebeka Lizlerová) z manželství s lékařem Tomášem (Ondřej Vetchý).
Zpráva o Tomášově zatčení zasáhne do klidu a stability obyvatelů společného domu. Zainteresovaní zpočátku důvodům zadržení nepřikládají žádnou vážnost, drží pohromadě a ani tváří v tvář štvavé kampani bulvárních novin a odsuzujícím pohledům okolí se snaží neztratit rovnováhu.
Pod tíhou zdánlivě nesmyslného obvinění fyzioterapeutovy pubescentní ctitelky s bujnou erotickou fantazií ale začnou na povrch vyplouvat desítky let skrývané a zamlčované staré křivdy, traumata, nejistoty, zklamání a lži, kterými se blízcí lidé často vzájemně citově zraňují. Ukazuje se, že v domě, kde je spousta lásky, se schovává i spousta pokrytectví a sobectví.
Olinka sehraje úlohu katalyzátoru nahromaděných rodinných problémů a její obvinění se ukáže být v závěru důsledkem jejich neřešení. Najednou se vyjevuje, že Tomášovo manželství je méně idylické, než oba partneři předstírali a že lékař více než své ženě věnuje pozornost kamarádkám jeho čtrnáctileté dcery, s nimiž rád blazeovaně flirtuje. Manželka Milada si je vědoma, že omluvná tvrzení typu, že lékař „vnímá nahotu jinak“ neobstojí ve světle přiznání si, že její choť má zálibu ve sledování dětského porna. Tápe, různým lidem poskytuje odlišná svědectví o něm a alespoň v hlavě si udržuje iluzi šťastného svazku.
Rozkladný dopad obvinění
Hřebejkův dvorní scenárista Petr Jarchovský, s nímž se režisér zná už od gymnaziálních let, se spíše než na kriminální, vyšetřovací linii případu, soustředí na niternější, skrytější rovinu vyprávění, v níž sleduje rozkladný dopad obvinění na psychiku jednotlivých zúčastněných protagonistů. V odhalování stop případu postupuje divák současně s vyšetřovatelem a stejně jako on dlouho tápe, jakou má kauza obviněného Tomáše vlastně povahu.
Mstí se do staršího muže zamilovaná dospívající slečna za jeho odmítnutí nebo jen upřímně popisuje, jak vnímala jejich vzájemný kontakt? Kdo je obětí a kdo viníkem? Jarchovský si s diváckými očekáváními pohrává jak kočka s myší a my jsme po celou dobu vyprávění na pochybách, zda máme věřit nevině doktora nebo tvrzení nezletilé, lolitovsky dráždivé zrzky, již maminka charakterizuje jako „donedávna takovou dětskou holčičku“.
V průsečíku pohledů
Tomáš se coby postava zavřená ve vězení nemůže k ničemu vyjádřit, takže vnímatel musí celý případ hodnotit na základě objektivně se tvářících filmových obrazů a indicií, jež mu tvůrci předkládají prostřednictvím jiných postav. Nečekejte tedy detektivní rozplétání, spočívající v odhalování toho, co se stalo, ale spíše poukázání na to, jak se k celému případu staví Tomášovo okolí. Obviněného muže vnímáme průsečíkem pohledů osob jemu blízkých, tedy především jeho rodiny, která se pro diváka stává jakýmsi vodítkem, vznášejícím argumenty pro posouzení toho, zda je vinný či nevinný.
S jejich vynášením se nám dere na mysl množství otázek, s daným tématem spjatých. O povaze pravdy a způsobech jejího dokazování, vině a trestu, potlačeném svědomí, pokání i o tom, jak se asi žije s cejchem pedofila po návratu do běžného života.
Někdy ve dvou třetinách děje tyto naše úvahy přeruší rozřešení případu a před námi se začíná odvíjet nový příběh, skrytý pod povrchem toho prvního. V momentě, chýlícím se už k závěru, tak přichází zásadní obrat, měnící formu i žánr vyprávění natolik, že předchozí děj se ve světle nových odhalení najednou jeví jako ten méně dominantní.
Scénáristický twist
Jarchovský v závěrečném scénáristickém twistu neodolal pokušení dát kriminální kauze, již sledujeme, mnohem obecnější, moralistnější přesah, potvrzující rčení o pomalu, ale jistě meloucích božích mlýnech nebo házení kamenů těmi, jež jsou bez viny.
Skrytý druhý plán, přispívající k nečernobílému pohledu na jednající postavy, můžou vnímavější diváci odhalit už při prvním čtení. Jemné náznaky, sloužící tomu, aby závěrečná třetina nepůsobila jako pouhá konstrukce, ale smysluplné vyústění tématu, o němž se pojednává, jsou rozesety opravdu nenápadně a všimnete si jich lépe až při druhém zhlédnutí snímku. Za pomocí obdoby metody nespolehlivého vypravěče, známé z románu Iana McEwana Pokání i jeho velice zdařilé filmové adaptace, dochází k zvrácení úhlu pohledu na dosud viděné, jímž si autor připravuje půdu pro gradaci druhé zápletky s osudovou pointou.
Dovysvětlení příčin i následků
U řady kritiků toto rozlomení na dvě samostatné vyprávěcí větve narazilo a v recenzích se objevilo množství dramaturgických rad, směřujících k tomu, jak postupovat při psaní scénářů, kdy příběh ukončit, co v něm ukázat a co už ponechat jako nedořečený otazník, vzbuzující dohady, jak asi fiktivní zápletka dopadne.
Hřebejk s Jarchovským se ale rozhodli pro doslovnější, polopatističtější dopovězení toho, kdy a za jakých okolností došlo ke skutečné ztrátě nevinnosti a kdo za to nese nebo cítí odpovědnost. Dlouhý monolog, doprovázený retrospektivními ilustracemi toho, o čem pojednává, přesune těžiště obvinění z morálního pochybení z přítomnosti do minulosti a rázem vrhne zcela jiný pohled na vyřešení celé kauzy.
Divák se v této chvíli může cítit podvedený, jak bylo s jeho předpoklady ohledně míry Tomášovy viny naloženo. Díky poznání skutečnosti, kdo s kým je spojen za zády koho, pochopíme i přepnutí z lehce načrtnuté detektivní linie, zabývající se aférou údajného sexuálního zneužívání, k opravdu hutné rovině rodinného dramatu o chorobných podobách lásky, ať už jim dáváme přívlastek milenecká nebo rodičovská.
Dovysvětlení příčin, pohnutek i důsledků chování jednajících osob nemusíme v případě Nevinnosti nutně brát jako nešvar nebo zlo, k němuž se tvůrci často uchylují. Hřebejk s Jarchovským jsou si totiž vědomi, že na rozdíl od skutečného života, jehož kauzami se inspirovali, je třeba fiktivní drama uzavřít a dát mu vyústění, z něhož by zamrazilo. Do popředí proto v závěru vypíchli doposud spíše v povzdálí stojící vedlejší postavu, jež se filmu záhy zmocňuje. Její subjektivní zpověď, působící jako romantičtější verze bergmanovsky trýznivých monologů, dává vyprávění rysy antické tragédie.
Zkoumání titulního stavu
Téma sexuálního zneužívání nezletilých, jež se vedle známých kauz Bohumila Kulínského nebo Pavla Opočenského, často zmiňuje v souvislosti s obviněním lidí, pracujících s dospívající mládeží (Naposledy tento týden v pořadu Soukromá dramata), mohl Petr Jarchovský uchopit víc s odkazem k reálným předobrazům. On se ale rozhodnul se spíše než mediálními kauzami (mezi něž patří i ta s obviněním Filipa Renče ze znásilnění z roku 1995) inspirovat případem svého známého, trenéra moderní gymnastiky, jež se dostal před soud za podobná obvinění, jež se kladou za vinu ústřední postavě Tomáše.
Dostává se tak k obecnějšímu a palčivějšímu zkoumání stavu, jenž dal filmu název. V jeho ústředí stojí dívka na prahu dětství a puberty, u níž není jasné, zda zákonem hájenou nevinnost nezneužívá k intrikující hře s křivým obviněním někoho, kdo odmítl vyslyšet její až příliš zralé milostné návrhy. Už není malým dítětem (vnímaným coby symbol nevinnosti), které se snažíme co nejdéle chránit před temnými nástrahami světa tím, že je vytěsňujeme z jeho zorného pole, ale ještě není ani za své skutky právně zodpovědným občanem, který může případně nést jejich dopad. V nejednoznačnosti takového postavení se skrývá zárodek pokušení, vedoucí k ošidné hře, komu bude ve světle obvinění ze zvrhlého jednání dáno za pravdu.
Jarchovský se tuto neuchopitelnost snaží demonstrovat na pozadí mechanismů policejního vyšetřování, čímž se občas dostává na dost tenký led konstrukce. Je opravdu s podivem, že by kriminalisté jako jednu z prvních věcí při řešení podobného případu nedoporučili gynekologické vyšetření dívky nebo že by nevadily příbuzenské vztahy vyšetřovatelů a podezřelých.
Kompaktní herecký celek
Duo Jarchovský-Hřebejk po tragikomických ohlédnutích do časů naší nedávné historie (Pelíšky, Pupendo) i problematičtějším zpracování látek současných (Medvídek, Nestyda) představuje svůj dosud nejzávažnější film. Most mezi minulostí a přítomností, který se jim podařilo vystavět v Kawasakiho růži (kde si na půdorysu dneška postavy mezi sebou vyříkávají svou minulost) vykazuje v propojení dvou linií vyprávění příběhu Nevinnosti již zmíněné trhliny. Ty se snaží zahladit rafinovaně vystavěná zápletka, představující spletitý labyrint mezilidských vztahů, nezvratně vrcholících tragédií. V jejím uchopení se cítí jistý režisér Jan Hřebejk, který podobně jako jeho oblíbenec Woody Allen točí filmy vztahové, postavené na figurách a jejich vzájemné interakci.
Nápomocno je mu v tomto tvůrčím záměru herecké obsazení, jež bývá jednou z nejsilnějších stránek jeho filmů. Protentokrát se nespoléhá na osvědčené tváře (Jiří Macháček, Bolek Polívka), ale dává příležitost hercům, s nimiž dosud nespolupracoval. Výjimku tvoří jen angažmá Ani Geislerové, jenž se z původně vedlejší postavy díky změnám ve scénáři stává středobodem závěrečné třetiny vyprávění. Režisér jí svěřil charakterový protiúkol, převracející naruby její typové zařazení.
Díky němu nemáme v osobě Lídy před sebou další femme-fatale, ale submisivní, nenápadnou ženu, jež zůstala někde uvnitř zakřiknutým dítětem. V rodině je vnímaná jako nenápadná, upjatá myška, sloužící za terč i nárazník nelichotivých poznámek ostatních jejich členů. Dominantní otec jí nemůže zapomenout zběhnutí z medicíny, jež si pro sebe Lída kompenzuje až chorobným obětováním se dětem s onkologickým onemocněním. Rozpoložení její figury výstižně charakterizuje kníkavá polohlasná mluva, provázená lámanou kadencí řeči.
Ondřej Vetchý se musel poprat s nejednoznačnou postavou respektovaného lékaře, jenž jednoho dne vymění primariát za vazební celu. Úlohu má ještě navíc ztíženou tím, že se za mřížemi ocitnul v trpné úloze pozorovatele, co se s ním a kolem něho děje. Vetchý se i s omezeným prostorem popral se ctí a při změně nálad chování od samolibé sebejistoty k existenční obavě o svou budoucnost rozehrává širokou paletu uvěřitelných emocí.
Překvapením a víc než příjemným je pro diváky, kteří ho neznají z divadelních prken Rokoka nebo Divadla ABC, Hynek Čermák. Díky své vizáži často obsazovaný do rolí drsných chlápků, zde dostává od Jana Hřebejka příležitost ukázat kontrast mezi zdánlivě neurvalým zevnějškem a citlivým nitrem. V roli rozpolceného policisty dlouho váhá, zda případ přijmout, i když by jen těžko hledal vhodnější hřiště, kde svému sokovi v lásce vrátit ponižující úder pod pás. A my máme spolu s ním mnoho důvodů domnívat se, zda v něm předpojatost nezvítězí nad možným nařčením z konfliktu osobních zájmů.
Debutující Anna Linhartová, jejíž hlas nás provází prologem i epilogem, v roli lyricky zasněné básnířky i zručné chladnokrevné intrikánky Olinky přesně zachycuje polohu mezi dívčí naivitou a ženskou rafinovaností. Spájí se v ní křehká lolitka s hypertrofovanou sexuální představivostí, vědomá si svých předností i patologická lhářka s pokřiveným vnímáním reality.
Hřebejkovi se podařilo sestavit kompaktní herecký tým, který funguje jako celek právě díky výrazným, civilně laděným výkonům jeho jednotlivých hráčů. Na malém prostoru zapamatovatelní protagonisté Luděk Munzar a Alena Mihulová jsou v něm stejně důležití jako postavy, u nichž je vzhledem k jejich zasazení do příběhu těžké určit, které z nich jsou hlavní.
Dramatická cesta
Režisér kolem nich buduje tíživou, neuroticky vypjatou atmosféru, jež se zpětně odráží v jejich chování. Nápomocna je mu v tom skandinávskou syrovostí ovlivněná digitální kameramana Martina Šáchy, jenž už v Kawasakiho růži prokázala, že dosahuje minimálně na evropskou úroveň.
Na Janu Hřebejkovi je znát, že profesně zraje a pečlivě sleduje, jaké formální i kompoziční prvky z hlediska výstavby děje udávají tón současné filmové produkci. Na mozaikovité kompozici Horem pádem byl postřehnutelný vliv Iňárrituových dramatických skládanek, na U mě dobrý zase inspirace dannyparťákovskými komediemi Stevena Soderbergha, kombinovaná s domácí tradicí Menzelova Rozmarného léta. Nevinnost, i přes trochu zavádějící trailer, lákající na českou variaci Nabokovovy Lolity, má blízko k rozplétání a obnažování rodinných tajemství v duchu skandinávské tradice, jak je předvedla v posledních letech například „dogmatická“ Rodinná oslava Thomase Vinterberga. Připomenut může i francouzské psychologické dramata z osmdesátých let nebo jejich moderní variace typu Hanekeho Utajeného.
Tvůrčí dvojice dokazuje, že i po letech vzájemné spolupráce dovede diváky i kritickou obec příjemně překvapit. Úspěšné retrokomedie, pokořující hranice diváckých návštěvností, vyměnila po rozchodu s producentem Ondřejem Trojanem za bolestné tragédie, poukazující na více či méně dobrovolná lidská selhání.
Svými posledními dvěma počiny všem kritikům (nemyšleno jen profesním), kteří si navykli jejich filmy okatě pohrdat, vytírají zrak způsobem, jakým se dokázali vymanit z osvědčených šablon při zachování jejich poetiky řešení krizových situací u rodinných stolů. Je proto až směšné, když se z řad oponentů jejich přístupu k tvorbě ozývají hlasy, kdy se zase vrátí k atmosféře filmů jako byly Pelíšky nebo Pupendo, když předtím titíž volali po vyklouznutí ze škatulky líbivých šabachovských adaptací směrem k současným látkám.
Jan Hřebejk je inteligentní filmař, který se po nenáročných látkách, tematizujících s Jiřím Macháčkem problém krize středního věku (Medvídek a z jeho tvorby nejslabší Nestyda podle Vieweghovy předlohy) rozhodl otočit kormidlem směrem k vážným dramatickým kusům. Pryč je Liškovo komické dovádění s walkmanem, zabudovaným v riflové bundě a s ním spojená kumulace nadbytečných postav, odvádějících pozornost od hlavní vyprávěcí linie. Mizí i laskavost, kterou si veřejnost zvykla s jeho filmy spojovat. Nastupuje cesta, na niž jsem velmi zvědavý a od níž doufám tvůrce neodradí menší počet prodaných lístků v kině.
Nevinnost
- Žánr: rodinné drama
- www.bontonfilm.cz/nevinnost.html
- Česko 2011
- Scénář: Petr Jarchovský, Jan Hřebejk
- Režie: Jan Hřebejk
- Hrají: Ondřej Vetchý, Zita Morávková, Aňa Geislerová, Hynek Čermák, Anna Linhartová, Alena Mihulová, Luděk Munzar, Rebeka Lizlerová, Miroslav Hanuš, Daniel Czeizel
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 20. 01. 2011