Mamma Mia!: recenze filmu

Donna (Meryl Streepová) provozuje na prosluněném řeckém ostrově hotýlek a chystá se provdat svou jedinou dceru Sophii (Amanda Seyfriedová). Ta by ráda před vstupem do manželství konečně zjistila, kdo je jejím pravým otcem. Proto se rozhodne na podkladě matčina objeveného deníku sezvat jejím jménem na ostrov trojici mužů, jež pojilo s její matkou víc než přátelství a mohli by být jejími potencionálními zploditeli. Všichni pozvání přijmou a z různých koutů světa se sjedou britský bankéř Harry (Colin Firth), americký architekt Sam (Pierce Brosnan) a australský dobrodruh Bill (Stellan Skarsgärd). Na svou dávnou lásku niky nezapomněli a nyní trochu udivení stojí před rozhodnutím vzít na sebe zodpovědnost za dceru, o které netušili, že existuje.
 

 

A to ještě nesmíme zapomenout na duo matčiných věrných kamarádek z dívčí grupy Donna and The Dynamos, přijíždějících na svatební hostinu, trpělivého ženicha, jak vystřiženého z reklamy na dokonalé oholení a pištící kamarádky nevěsty, které si tak rády sdělují svá pubertální tajemství. Vítejte na palubě letní romance, která vás dostane svým pozitivním nábojem a radostnou oslavou života a lásky.

 

Podobně jako u většiny muzikálů je zápletka velmi jednoduchá a slouží jen jako výchozí situace pro rozehrání komediálních, tanečních a pěveckých čísel. Je jen dobře, že tvůrci nepřišli s romantickou komedií, kořeněnou revuálními výstupy, ale s plnohodnotným muzikálem, kde hudba slouží jako součást děje a texty písní se stávají ekvivalentem dialogů. Děj není nijak složitý a jeho rozvíjení je vázáno na vybrané písně, jejichž obsahu se musel podřídit. Když zazní Money, Money, Money, buďte si jisti, že dojde na zmínku o Donnině tíživé finanční situaci a když se vyloupne sladkobolné The Winner Takes it all, lká rozevlátá matka na vysokém útesu nad rozchodem s mužem, jenž jí zlomil srdce.    

 

 

Film produkoval Tom Hanks se svou manželkou Ritou Wilsonovou, kteří již v předchozích látkách To je náš hit! a Moje tlustá řecká svatba prokázali čich na neokázalé divácké hity. Mamma Mia! vznikl na motivy stejnojmenného úspěšného divadelního muzikálu, těžícího s neutuchajícího zájmu o melodicky chytlavé písně švédské popové čtveřice Abba. 

 

Na rozdíl od podobně koncipovaného „beatlesáckého“ muzikálu Julie Taymorové Across the Universe si neklade za cíl reflektovat dobu velkých nadějí na pozadí milostného příběhu, ale chce prostě jen bavit. Příběh má typické rysy sladkobolné červené knihovny, kde nejdramatičtějším konfliktem je nevěstino trápení s tím, který z otcovských kandidátů ji odvede k oltáři. Vše je ale podáno s takovým nadhledem a sebeironií, že snadno přijmete i několikanásobný happy- end a závěrečné titulkové vystoupení ústřední čtveřice v dobovém disko hávu.

 

Režisérka Phyllida Lloydová se scenáristkou Carherine Johnsonovou, jež stály před devíti lety v Londýně u přípravy jevištní show, která se přes počáteční nevoli členů švédské formace stala velmi populární, se podílely i na vzniku filmové verze. Lloydové celovečerní debut nijak nezastírá malou zkušenost s podívanou podobného formátu. Z divadelní praxe si režisérka odnesla cit pro inscenování sborových muzikálových čísel, oproti třeba Hairspray je zde ale méně propracovaná choreografie. U statičtějších sekvencí, propojujících nezáludně prostý příběh, střídají břitké dialogy ty, jež zavánějí patetickou upachtěností. Všechny hlavní postavy dostanou své sólo, ale nejlépe fungují, když se jejich party propletou (S.O.S).
 

 

Téma lásky ve všech jejích podobách se snad niky nevyčerpá, písně Abby znějí v nových aranžích svěže a skvěle zapadají do nostalgického rámce rozjímání nad ztraceným mládím a údělem ženy ve středním věku. Muzikál má drive a nespoutaná energie se přenáší i na hvězdný herecký ansámbl, který se svých partů zhostil s neodolatelným šarmem a nakažlivým entusiasmem. Jejich pohybové kreace jsou sice občas nemotorné a i ve zpěvu si pánové nejsou úplně jisti, ale vše vyvažuje koňská dávka charismatu a to, že na výsledné podobě snímku je vidět, že si herci natáčení užívali jako hodně rozdováděnou dovolenou.

 

Meryl Streepová opět dokazuje, proč je jednou z nejuctívanějších hereček a že i pro ženu na prahu šedesátky se v Hollywoodu najdou šťavnaté role. Kdyby se její Donna před lety, kdy vystupovala jako zpěvačka, nechovala jako „malá coura“ (jak se trefně vyjádří), mohla mít její mnohem zodpovědnější dcera o svém otci podstatně jasněji. Nevázána Donna, žijící před dvaceti lety po vzoru květinových dětí v duchu hesla „make love, not war“ se po příjezdu kamarádek ze skupiny mění v energickou a skotačivou „dancing queen“ celého příběhu, jež překvapuje i nemalými pěveckými schopnostmi.

 

Křepčící a sebeironická Streepová je i ve vytahaných lacláčích pořád za elegantní dámu, jež soběstačně kličkuje mezi hypotékami na ošuntělý pension a mateřskými city k dceři, jež se jí vzdaluje. Její přítelkyně Julia Waltersová (Rosie) a Christine Baranská (Tanya) v letech, kdy už mají za sebou četné rozvodové řízení, se chovají občas nesnesitelně afektovaně, pitvořivě a při vítacích scénkách hystericky, ale zároveň si umí utahovat ze svého věku a když přijdou na řadu taneční a pěvecká čísla, mění se v nespoutané dračice, které dávají mladšímu dívčímu dorostu pěkně za vyučenou.

 
 

Mužští protagonisté jsou velmi dobře a modelově přesně odlišeni, i když jejich typová charakteristika nabourává ustálené rčení, že si hledáme v dalších vztazích vlastně pořád stejného partnera. Je jen těžko uvěřitelné, že by Donna během jednoho léta prožila milostný románek s rozšafně sebevědomým a s „bondovskou“ image si pohrávajícím Brosnanem, světácky živočišným Skarsgärdem i sucharsky upjatým Firthem. Různorodost jejich povah ale slouží k nastolení konfrontačních scén s dobře vygradovanými situačními prvky, při nichž už nakonec ani není podstatné, kdo z nich je vlastně otcem. A slyšet zpívat Pierce Brosnana s jeho intonační bezradností je zážitek připomínající popůlnoční karaoke v přímořském diskotékovém baru.

 

Režisérka Lloydová natočila čistokrevnou zábavu, která si nehraje na velké umění a sama sebe nebere až tak vážně. Přeslazený kýč, kde vám exteriéry idylického řeckého pobřeží, zalitého sluncem, ve spojení s nesmrtelnými hity vytvoří bezděčný úsměv na tváři a dobrou náladu, která v létě potěší a v zimě ve společnosti domácího kina zahřeje.

P.S. Abbu mám, podobně jako „důchodce z Vysočiny“, jež tak rád objímá stromy, moc rád! Patří přesně do onoho ranku nostalgických kýčů, které v malých dávkách snad nikdy nezklamou.