Fotogalerie

Veřejný nepřítel č. 1: Epilog – recenze filmu

Marek Čech

5. ledna 2009

Francouzský gangster oživuje svou legendu v ambiciózním projektu, jenž se stal nejdražší produkcí francouzské kinematografie.

Instinkt smrti

Po dlouhém období, kdy do naší distribuce z Francie přicházely převážně komedie a akční odpovědi na hollywoodskou zábavu ze stáje Luca Bessona se do kin vřítil gangsterský opus, jenž navazuje na nejlepší domácí žánrové tradice ze sedmdesátých a osmdesátých let i zámořské kriminální klenoty z rodu Mafiánů nebo Nelítostného souboje.

Název první části dvoudílné gangsterské ságy Mesrine: L'instinct de mort (Instinkt smrti) odkazuje na autobiografickou knihu legendárního francouzského anti-hrdiny a zločince Jacquese Mesrina. Země galského kohouta, v jejíž vlajce se zračí rovnostářský odkaz Velké francouzské revoluce, si ve vojákovi alžírské války a charismatickém recidivistovi, který uměl hýbat veřejným míněním se stejnou samovolností, s jakou okouzloval a sváděl ženy, našla symbol odporu proti útlaku mocných a bohatých.

DVD/Blu-ray filmy si můžete zakoupit na www.Filmopolis.cz

Třicet let od Mesrinovy násilné smrti se k jeho osobnosti vrací filmař Jean-Francois Richet (remake Přepadení 13. okrsku), aby se pokusil objektivně nahlédnout na legendu, která se kolem něj vytvořila a jež našla odlesk ve vícero filmových postavách a provedeních (Inspektor Popleta, Mesrine, Hon na člověka). Mesrinův strhující životopis ze všeho nejvíce vyhlíží jako filmový scénář a není proto divu, že se dočkal kinematografického zpracování.

Kriminálník i mediální hvězda

I když režisér se scénáristou nijak neskrývají své levicové vidění světa, na postavu se dívají celistvě a nezavírají oči nejen před její kontroverzností rozporuplností, ale hlavně před zidealizováním jejího mediálního obrazu v očích francouzské veřejnosti.

Mesrina představují na jedné straně jako romantického svůdníka, který si se šarmem sňatkového podvodníka ve Španělsku namlouvá svou budoucí ženu Sofii (Elena Anayová), aby stejné ženě a matce svých dětí o kus děje dál vsunul jako autoritativní manžel hlaveň zbraně do úst, když ji chce přinutit k poslušnosti. Mstitel surově zohavené prostitutky, který se neváhá vrátit osvobodit své kamarády do vězení, se stejnou lehkostí přizabije člověka, který o něm napsal nelichotivý článek.

Mesrinova osobnost v sobě měla dost protikladů, které ji na jedné straně činí přitažlivou, ale zároveň těžko uchopitelnou, což si tvůrci sami ozkoušeli. Mesrine se sice tváří jako člověk, jenž ctí pravidla zločineckého prostředí, z něhož vzešel, ale ve skutečnosti je jen obratně a bez skrupulí využívá ve svůj prospěch. Na společenském vzedmutí šedesátých let i jeho pokračování v anarchisticko- teroristickém odporu proti establishmentu v letech sedmdesátých se jen přiživuje a stylizuje se do role jakéhosi Robina Hooda chudých, která má omluvit zločineckou povahu jeho chování. Když mu to v druhé části Veřejného nepřítele připomene bulvární novinář, vyjevuje se Mesrinova pravá podstata.

Mesrine chce především pocit moci, peníze a radost z nich plynoucí. Chce si užívat a díky své svobodomyslnosti, odvaze a absolutnímu výsměchu všem konvencím a nástrojům státního aparátu se stává miláčkem davu, nakloněnému romantizujícím představám o rebelských desperátech.

Předstíraný aktivismus i rozpor v hlásaných slovech a skutečných činech tvůrci nezamlčují, stejně jako sebeprojektivní revolucionářské nahlížení a pokřivený smysl pro spravedlnost.

Obraz vzestupu…

První část ukazuje zrod „veřejného nepřítele číslo jedna“ (přezdívka, jíž si velmi považoval) či „muže tisíce tváří“, jak ho tituloval francouzský tisk. Úvodní sekvence efektivně využívá metody, často využívané v kinematografii sedmdesátých let. Obraz na plátně je rozdělen do několika samostatných filmových oken, v nichž se scéna zločincova konce promítá pokaždé z jiného úhlu a v trochu odlišné časové rovině. Vzrůstající nervozita, napětí a hrozba neodvratitelného osudu je doslova hmatatelná a stylově nás vtahuje do vyprávění, jehož ráz se odehrává již v čistě chronologickém sledu událostí.

Mesrine se ocitá v roce 1959 v alžírské válce za nezávislost a odhaluje v sobě chladnokrevný vražedný instinkt, který už se mu nepodaří nikdy potlačit. Po návratu domů odmítá otcem nabízené místo v textilce a raději dává přednost sestupu do polosvěta násilí, pasáků a bankovních vloupaček. Mentorem v tomto prostředí se mu stává hmotný Guido (Gérard Depardieu), gangster ze staré školy, který vyžaduje od svých podřízených oddanost a respekt.

Zde se počíná zločincova pouť, lemovaná prvními krádežemi, přepadeními bank, vraždami, vězeními i opakovanými úniky z něj. V době propuštění na svobodu na počátku šedesátých let touží po klidném zázemí, pokouší se žít normálně se svou rodinou, ale smyčka zločinu a vzrušení z něj ho po přesunu do zámoří opět stahuje a stává se z něj čím dál posedlejší vraždící mašina.

Díky chronologičnosti vyprávění máme možnost sledovat jak se kontinuálně utváří Mesrinova povaha a jak se z prostého zlodějíčka stává ledově kalkulující zločinný profesionál. Tvůrci s vývojem jeho charakteru velmi dobře pracují a v nás se tak neustále přelévají chvíle, kdy Mesrinovi fandíme (opakované útěky z vězení) s těmi, kdy se nám z duše protiví a kdy si uvědomuje, že to co ho pohánělo, rozhodně nebyly žádné šlechetné úmysly a že to byl jen zloděj a vrah.

V první části vybírá scénárista Abdel Raouf Dafri z Mesrinovy sebeoslavné autobiografie klíčové scény a řetězí je ve strhujícím tempu, v němž není čas na hledání odpovědí na otázku proč, ale hlavně na ukázku toho jak.

Životopisné střípky z Mesrinova života se před našima očima mění jak lineárně nastřádané výjevy ze zločinného panoptika bez ohledu na hlubší provázanost i příčinnou motivovanost jeho činů a prokreslení vztahové charakteristiky. Vztah k rodičům, dětem i přátelům je jen naznačen a občas se vynořuje v proudu letících událostí, které se odehrávají v časových skocích.

Kvůli této zkratkovité epizodičnosti nepůsobí množstvím událostí přehuštěný děj jako ucelený příběh a nedostavuje se pocit sounáležitosti a porozumění s konáním hlavního anti-hrdiny.

Úvodní díl ságy díky této roztříštěnosti působí méně konzistentně a ve výsledku má pomalejší spád než o čtvrt hodiny delší dvojka. Je znát že se hodně stříhalo, aby se výsledná metráž vešla do dvou hodin a bude zajímavé, zda tento dojem napraví nějaký chystaný director´s cut, který sladí tempo obou snímků do vyváženějšího celku.

…a pádu

V Epilogu se Mesrine vrací ze své zaoceánské mise a se stoupající drzostí zesměšňuje představitele policie, justice i státní moci. Po nevydařené loupeži casina v Deauville unese milionáře Henriho Leliévra (Georges Wilson) a vymámí z jeho rodiny šestimiliónové výkupné.

Gangsterův talent působit na lidi a vydávat se za někoho kým není, nachází vyústění v zálibě v převlecích (často za policisty), maskách a plastických operacích. Na konci šedesátých let podléhá kouzlu sedmé velmoci, stylizuje se do role filmového hrdiny a revolucionáře a začne se chorobně předvádět před policisty, u soudu i v očích veřejného mínění.

Mesrine si je vědom dopadu svých čin, ale ve své lehkovážnosti si nepřipouští jejich následky. V sedmdesátých letech se mění v egomaniaka, posedlého sebou samým, jenž hledá ospravedlnění pro své činy nejen před sebou, ale hlavně v očích veřejnosti. Samolibý narcis ztrácí soudnost a v odlesku svého mediálního obrazu vymýšlí čím dál krkolomnější akce. Ztrácí díky tomu přátelé a mění se ve zvrácenou celebritu, exhibující pod rouškou anarchistického revolucionáře na předních stránkách novin a žurnálů, kde bojuje například za větší humanizaci vězeňského systému.

Mozaikovitý koncept z první části Veřejného nepřítele se v Epilogu dramaticky násobí a dostává mnohem vyhrocenější spád a především napínavější, hutnější a sevřenější podání.

Scénář se víc zaobírá reflexí tehdejší francouzské společnosti, jejíž stav sloužil v jedničce příběhu jen jako dobové pozadí. Redukuje počet postav a prohlubuje vztahy mezi těmi důležitými. Mesrinovi přihrává silného partnera v podobě vězeňského souputníka Francoise Besse (Mathieu Amalric) a staví proti němu jeho Nemesis, urputného policejního komisaře Broussarda (Olivier Gourmet).

Cesta od druhých k sobě samému

Jean-Francois Richet s přehledem vévodí akci a činí ji přehlednou. Dělený obraz dodává scénám vícenásobný rozměr a akční motivy jsou dobře vyváženy těmi emotivními.

V první části se po vzoru Martina Scorseseho nevyhýbá brutálním scénám, které servíruje v nekompromisně dlouhých záběrech, jež nepůsobí samoúčelně, ale naopak umocňují jejích autenticitu. Přichází podobně jako on se syrovými výbuchy šokujícího násilí (vražda arabského pasáka, poměry v kanadské věznici) a rytmizuje hudební podklad se střihem scén. Neukazuje ale jako italoamerický žánrový mistr dopad důsledků nemotivovaného násilí na toho, kdo ho páchá.

Připodobňující stylizace do známých filmových hrdinů a žánrová pocta pokračuje s příchodem gangsterovy milenky Jeanne Schneiderové (Cécile De France). Sexuálně netraumatizovaný Clyde konečně nachází svou Bonnie, femme fatale i chladnokrevného komplice. Jejich bankovní loupeže ve Švýcarsku a kanadském Québecku upomenou na Pennův film, scény v kanadské věznici zase na Schaffnerova Motýlka.

Epilog se již tolik neohlíží po jiných filmech a formálních postupech sedmdesátých let a jde si svou vlastní cestou, v níž rozvíjí a dopovídá odkazy, naznačené v jedničce. Soustředí se na několik důležitých událostí, kterým dává více prostoru a odsouvá do pozadí ty méně významné okamžiky z Mesrinova života. Richet ukazuje mnohem pevnější režijní ruku a nabízí ucelenější, osobnější a komplexnější zážitek s přesahem, reflektujícím kým vlastně zločinec byl.

Nejdražší národní produkce s rozpočtem 80 milionů euro je vidět z každého filmového políčka. Pečlivá dobová výprava s kulisami pařížských šantánů a heren, kamera, zvuk, hudba Marca Beltramiho i soundtrack, jež zrcadlí prostředí i dobový vývoj, to vše umí režisér využít ve svůj prospěch.

Sólo pro Cassela

I když se v případě Veřejného nepřítele často hovoří o velkém hereckém sólu, nesmíme zapomínat na ty, kteří jej svým výkonem dotvářejí. Gérard Depardieu svým klidným hlasem, čím dál rozložitější postavou i nezpochybnitelným charismatem evokuje Marlona Branda z Kmotra. Mathieu Amalric, záporák z poslední bondovky, svým stoickým klidem a pochybnostmi vytváří kontrast k Mesrinovu nakažlivému optimismu. Cécile De France i Ludivine Sagnierová jako Mesrinova poslední družka Sylvie překypují typickým francouzským šarmem.

Vincent Cassel v postavě Mesrina završuje svou hereckou galerii temných a násilnických charakterů a vytváří roli, jež ční z jeho filmografie přímo titánsky. Převtělení do postavy je maximální, včetně fyzické proměny po nabrání dvaceti kil váhy. Z Casselova Mesrina cítíme testosteronem nabitého nonšalantního svůdníka, zranitelného milujícího otce i chladnokrevně brutálního zabijáka, který si vytváří nepřátelé svou pomstychtivou ješitností. Cassel umí být démonicky odtažitý, stejně jako zábavný a s diváckou percepcí Mesrinovy osoby si pohrává se zkušeností hereckého mistra.

Snaha o nezaujatý pohled na kontroverzní postavu novodobé francouzské historie má za následek, že tvůrci nepřicházejí s komentářem k jeho násilným činům ani morální úvahou nad provázaností kořenů jeho dramatického osudu s generačními náladami vzbouřeně neklidné doby, v níž působil a s jejímž duchem měl společné odmítání konvencí a struktur státu.

Díky charismatu hlavního představitele tvůrci lehce kloužou na vlně okouzlení jeho osobou, ale když opouštějí ve druhé části životopisný pohled jeho biografie a dívají se na něho víc vnějškovýma očima, demaskují ho v jeho sebeklamné dvojznačnosti.

Richet postrach nad Seinou neglorifikuje, nestaví mu pomník, ale ani ho nehaní. Vyhýbá se moralizování a nechává na divákovi, aby si našel odpověď na otázku, co byl Mesrine zač. Zda prachsprostý zloděj a vrah, ješitný psychopat a pozér nebo idealistický bojovník proti prohnilému systému. Zkuste to i vy, lepší žánrová gangsterka tu dlouho nebyla.