Málokterý titul loni vzbudil takové všeobecné nadšení jako teprve druhý celovečerní snímek třicetiletého amerického režiséra Damiena Chazelleho. Absolvent Harvardské univerzity s diplomem z výtvarného umění a environmentalistiky do něho promítl svou vlastní zkušenost ze středoškolských studií.
Tehdy se v rámci hudebního programu školy jako nadějný jazzový bubeník ve školní kapele potkal s učitelem a současně kapelníkem, jenž se stal inspirací pro postavu Terence Fletchera. On sám ale dle jeho slov neměl nikdy tolik ambicí jako hlavní hrdina jeho vyprávění Andrew Neimann.
Od Sundance k pěti oscarovým nominacím
Láska k jazzu mu ale zůstala, což se promítlo jak do jeho nízkorozpočtového debutu Guy and Madeline on a Park Bench (2005), natáčeno na černobílý 16 mm film, tak do jeho o pět let mladšího následovníka. Tomu předcházel před dvěma lety krátký promo film o mladém bubeníkovi, posedlém touhou zdokonalit své umění. Představil ho na festivalu v Sundance, kam se loni vrátil s rozvedením tohoto syžetu do celovečerní metráže. Porota mu za něj udělila hlavní cenu pro nejlepší drama a získal i cenu publika.
Tak nějak začala cesta zřejmě největšího nezávislého hitu loňské sezóny. Přes festivaly v Sundance a Torontu a vítězství J.K. Simmonse na Zlatých glóbech se filmu Whiplash podařilo dopracovat až k pěti oscarovým nominacím. V kategoriích nejlepší film, herec ve vedlejší roli (J.K. Simmons), adaptovaný scénář, střih a zvuk.
Touha po úspěchu
S touhou po uznání a úspěchu a zarputilou posedlosti, jež dovede člověka i zničit, jsme se u letošních oscarových nominantů setkali už v Birdmanovi. Toto téma je přítomné i zde. Jen ze světa filmově/divadelního jsme přeneseni do toho hudebního.
Ocitáme se na Schafferově konzervatoři, kde devatenáctiletý jazzový bubeník Andrew Neimann (Miles Teller) sní o slávě. Že bude jednou jako Buddy Rich, jehož fotku má v pokoji na stěně. Pronásledovaný neúspěšnou spisovatelskou kariérou svého otce je rozhodnutý vystoupat až na samotný vrchol této elitní hudební konzervatoře.
Zatím je to ale spíš takový stydlivý kluk, co se bojí pozvat holku na rande a do kina proto radši chodí s tátou (Paul Reiser). Jednoho večera, když ve škole cvičí, na něj narazí Terence Fletcher (J.K. Simmons). Dirigent, proslavený učitelským talentem, stejně jako nelítostným drilem, s nímž cepuje své studenty. K Andrewově velkému překvapení ho na druhý požádá o to, aby se přidal k jeho školní kapele. Zatím jen na zkoušku.
Zpočátku je Andrew nucen fungovat pouze jako „záskok" a otáčet partituru hlavnímu bubeníkovi. Ale na příští soutěži, které se kapela účastní, hlavní bubeník řízením osudu či něčím přičiněním ztratí svou partituru. Andrew, který zná celý part nazpaměť, dostane šanci hrát. Ačkoliv se tímto činem odcizí ostatním hudebníkům, kapela soutěž vyhraje a Andrew má šanci stát se Fletcherovým novým oblíbencem.
Andrewova touha obstát v konkurenci ansámblu prestižní konzervatoře a stát se v něm tím nejlepším ho postupně pohlcuje. Kvůli svému snu se rozchází s přítelkyní Nicole (Melissa Benoist). Nechce přeci, aby ho nic rozptylovalo. Přátele nemá a spolužáci jeho jednání, zaměřené pouze a jedině na úspěch, vnímají jako sobecké a postupně čím dál víc zavrženíhodné.
Vojenský dril
Přesně tam chce ale Fletcher své žáky dostat. Jeho výuka připomíná vojenské cvičení, kombinované s psychologickou hrou, jež má prokázat, kdo je nejslabším kusem, který má dostat padáka. Proto žáky střídavě rozeštvává, oceňuje i zatracuje.
Fletcher na své svěřence psychicky i fyzicky neustále útočí, řve na ně tak, že se třesou jak osiky a neustále jim přitom dává najevo, že jsou kdykoliv nahraditelní a že si své místo v orchestru musí svou pílí a talentem zasloužit. Protože na jejich místo se tlačí desítky dalších.
Ve chvíli, kdy některý z členů souboru jako Andrew podlehne tomu, že patří k těm vyvoleným, srazí mu hřebínek způsobem, který slabší nátury může dovést až k sebevraždě. Tak jako studenta Seana Caseyho, který dle Fletcherovy emotivní vzpomínky na něj před studenty zemřel při autonehodě. Pravda se ale ukáže být trochu odlišná.
Ostrá konfrontace dvou silných vůlí
Andrewovi Fletcherův dril na jedné straně pomáhá, motivuje ho a nutí ho se zlepšovat, na druhou stranu s ním ale vnitřně i vnějškově bojuje. A vyprávění se tak proměňuje ve vyostřený střet dvou vůlí, z nichž ani jedna nechce uznat porážku nebo kapitulaci.
Kdo očekával, že Whiplash bude ve výsledku připomínat ony sportovní filmy, kde přísný kouč dovede své svěřence k úspěchu a oni v průběhu nebo na konci zjistí, že jde vlastně o fajn chlapa, který měl jen svůj záměr, který se mu podařilo ku prospěchu všech naplnit, ten by měl vědět, že zde se na žádné šablony nehraje.
Režisér Damien Chazelle nepřichází s nějakým předvídatelným mentorským dramatem o klukovi, jemuž chybí mužský vzor. To co se odehrává mezi Fletcherem a jeho žáky připomíná psychologický teror, realizovaný skrze každodenní zkoušky školní jazzové kapely.
Co není po celou dobu v této válce nervů jisté, tak to, zda Fletcher toho zlého, despotického a sadistického policajta jen hraje nebo je opravdu natolik maniakálně vyšinutý. Jednoznačnou odpověď na tuto otázku nedostaneme, ale nejen vypjatý závěr nám naznačuje, že lidské chování není možno posuzovat černobílou optikou.
Cukr a bič
A že to co jeden může vnímat jako ponižující a plné rasistických a osobních urážek, může toho druhého motivovat. Fletcherova výuka připomíná ono práskání bičem, jež má souvislost s názvem skladby Whiplash skladatele Hanka Levyho, kterou školní kapela do úmoru zkouší.
Není to jen bič, ale i ten cukr. To když vás kapelník přirovná k nějaké jazzové legendě, k níž vzhlížíte. Nebo se vás otcovsky zeptá na věci z vašeho soukromí. V té chvíli se vám zdá, že se o vás zajímá, že jste mu něčím sympatičtí, aniž byste byli v té chvíli schopni dohlédnout, že vaší důvěrné otevřenosti zneužije proti vám. Zkrátka toho biče je asi stokrát více než toho cukru.
Jak správně motivovat?
Přes to všechno se Andrew rozhodne, že se nepodvolí a dokáže svému učiteli, že si místo v souboru zaslouží. Protože to je jediná cesta, jak dostudovat a stát se profesionálním hudebníkem, který se tím co má rád i uživí. A právě zde se otevírá další téma, jež s tímto filmem souvisí.
Neprodukují náhodou nejen umělecké školy místo talentů ty, kteří se spokojí s pouhým výstupním papírem, sloužícím jako osvědčení za účast a ne jako známka kvality? Obstojí potom tito lidé v konkurenci? Odpověď na tuto otázku nám dává závěrečný akt emocionálně vyhroceného souboje učitele a žáka.
Andrewovo takřka čtvrthodinové bubenické číslo se z pomsty učitele žákovi promění v odplatu zcela opačnou a nakonec v jistý, byť velmi ambivalentní akt porozumění či smíření. Režisér v této skvěle vygradované finální pasáži zúročuje všechno to vnitřní napětí na zkouškách, přeplněné nervozitou a strachem zkoušejících. A předvádí nám, jak se z krve, potu a slz rodí radost v podobě hudby.
Najednou ten permanentní boj o každý tón a hlavně tempo skladby dává smysl. Na zranění v podobě prstů rozedraných do krve i psychické a fyzické vypětí se zapomíná a přichází slastné opojení hudbou, jež se rodí z bolesti a odříkání.
Odtud i ta ve filmu párkrát připomenutá historka o šestnáctiletém saxofonistovi Charlie Parkerovi, po něm bubeník Jo Jones na improvizační soutěži hodil činel, protože nemohl jeho hraní vystát. Za rok se tam Charlie vrátil a vystřihl to nejlepší sólo, jaké si dovedete představit.
Emočně i fyzicky vypjaté herectví
Mění se ale v této chvíli i náš pohled na Fletchera? Vnímáme ho méně jako nesnesitelnou a manipulativní osobnost a nacházíme pro něj a jeho metody v duchu hesla účel světí prostředky porozumění? Domnívám se, že ne, jen cítíme, že pro někoho může být tento styl vedení efektivní.
Třeba pro Andrewa, který má podobně jednostrunné a umanuté vnímání světa jako jeho učitel. A ač se tomu vzpírá, tak právě Fletcherova nekompromisnost a neschopnost přijímat kompromisy mu pomůže k tomu, aby ze sebe vydal to nejlepší.
Konfrontační dualita těchto dvou charakterů se přenáší i do hereckého ztvárnění obou herců. Především ze strany Milese Tellera, který předvádí psychicky i fyzicky vypjaté herectví. Podobné tomu, jež známe z Aronofskyho Černé labutě.
Bubenické zkoušení zároveň pomrkává na tréninkové montáže z Rockyho. J.K. Simmons (Po přečtení spalte, šéfredaktor v Raimiho Spider-Manech) pak jakoby se zhlédl v sadistickém seržantovi Hartmanovi z Kubrickovy Olověné vesty. Oba dva se tu propracovávají k nejlepším výkonům svých dosavadních hereckých kariér, což v případě J.K. Simmonse nebude při předávání oscarových sošek opominuto.
Intenzivní ve všech složkách
Někdo může namítnout, že toho emočně vypjatého herectví je tu až moc a že je to hnané až příliš na efekt. Do konstruktu, s nímž režisér přichází, ale právě tento způsob herectví patří. Protože stejně intenzivně jako herecká složka působí i ty ostatní.
Kamera zblízka proniká do Andrewova nejistého světa, plného kapek potu, stejně jako do toho démonicky suverénního, který vytváří Fletcher. Děj se odehrává vesměs ve zkušebnách nebo na pódiích, zahalených do barevných filtrů, ale díky střihu obsahuje tolik napětí a energie, že budete mít pocit, že sledujete nervy drásající a pečlivě vygradovaný psychothriller.
Souboj dvou odlišných a přeci si v něčem tak podobných myslí a vůlí vás strhne svým tempem i podmanivým hudebním soundtrackem, který ocení nejen jazzoví labužníci. Nečernobílé ústřední charaktery vás přivedou k tázání se, kde leží hranice mezi přirozenou motivací a bezuzdnou despocií. Na to že jde o režisérův teprve druhý snímek, tak máme před sebou velmi suverénní ukázku toho, jak má vypadat film, který si směle může nárokovat pozici černého koně oscarové sezóny.
Whiplash
- Žánr: drama
- Původní název: Whiplash
- www.sonyclassics.com/whiplash/
- USA 2014
- Scénář: Damien Chazelle
- Režie: Damien Chazelle
- Hrají: Miles Teller, Melissa Benoist, J.K. Simmons, Austin Stowell, Paul Reiser, Jayson Blair, Damon Gupton, Chris Mulkey, April Grace, Nate Lang
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 29. 01. 2015