Fotogalerie

Bohemian Rhapsody: recenze filmu

Marek Čech

3. listopadu 2018

Oslava hudebního génia skupiny Queen a jejího frontmana Freddieho Mercuryho, jehož divokému, hédonistickému způsobu života tvůrci staví až příliš uhlazený a nekontroverzní pomník.

Životopisný snímek o jedné z nejslavnějších kapel všech dob a jejím excentrickém frontmanovi si prošel trnitým vývojem. Začal vznikat už v roce 2010, kdy měl Freddieho Mercuryho původně hrát britský komik a mystifikátor Sacha Baron Cohen (Borat, Brüno, Diktátor). Ten se však s pozůstalými členy skupiny Queen neshodl na tom, jak by měl tento snímek vypadat.

Porodní bolesti vzniku filmu

Zatímco Brian May s Rogerem Taylorem trvali na pietní biografii pro co nejširší rodinné publikum, která by vzdala hold talentu Freddieho Mercuryho, on měl představu něčeho mnohem temnějšího, divočejšího, dospělejšího, to znamená mládeži nepřístupného, co by víc odráželo soukromý život této persony.

Členové skupiny Queen ale měli pocit, že by si Sacha Baron Cohen z Mercuryho dělal legraci, nebo ho příliš znevažoval poukázáním na stinné stránky jeho osobnosti (promiskuita, drogy, psychické problémy) a on tak v roce 2013 projektu vycouval.

Scénář se několikrát přepisoval, zvažovalo se, že by hlavní roli hrál Ben Whishaw, ale nakonec ji získal sedmatřicetiletý americký herec egyptského původu Rami Malek, známý ze seriálu Mr. Robot. Režisérem se stal renomovaný Bryan Singer, tvůrce komiksové série X-Men, ale tím problémům zdaleka nebyl konec.

Na Singerovu nespolehlivost a nevypočitatelné jednání si stěžoval jak představitel hlavní role, tak producenti, kteří ho z projektu pár týdnů před jeho dokončením odvolali. Singer údajně na natáčení chodil pozdě nebo vůbec, což omlouval starostí o nemocné rodiče. Na place tak štáb místo něj řídil kameraman Newton Thomas Sigel, projekt pak nakonec dotáhl herec a režisér Dexter Fletcher (Orel Eddie), který v současnosti připravuje biografický film o Eltonu Johnovi s názvem Rocketman. V titulcích Bohemian Rhapsody je nicméně jako režisér uveden Bryan Singer.

Pod dohledem členů skupiny Queen

Tyto porodní bolesti vzniku filmu se naštěstí nijak výrazně nepodepsaly na jeho výsledku z hlediska konzistence vyprávěného příběhu. Už ale ano v tom, jak vyznívá. Když se snažíte na filmové plátno přenést životního příběh někoho takového, jako byl Freddie Mercury, neměla by tato biografie působit standardně, nekontroverzně, sterilně. A to se přesně stalo.

Brian May s Rogerem Taylorem, kteří nad filmem, spolu s osobním asistentem Freddieho Mercuryho Peterem Freestonem, převzali autorskou supervizi, se snažili, aby snímek působil jako oslava hudebního génia skupiny Queen a jejich zpěváka. A také jako oslava přátelství členů této kapely, kteří se pro homosexuálního Freddieho stali něčím jako náhradní rodinou. Společně se pak perou s hudebními producenty a celým showbyznysem za svou vizi, jak má jejich hudba, koketující s prvky té vážné, vypadat.

Dostáváme tak klasický hudební životopis, začínající v roce 1970, kdy se rodák ze Zanzibaru Farrokh Bulsara přidává ke kapele, která se jmenuje Smile. Z Bulsary se stane Freddie Mercury, ze Smile Queen a celý příběh vrcholí v roce 1985 na charitativním mega koncertu pod záštitou Boba Geldofa s názvem Live Aid.

Umanutě za svou vizí

Těch patnáct let v životě kapely i jejího frontmana opisuje klasický příběh vzestupu, pýchy, pádu a návratu zpět na vrchol větší, než kdy předtím. Fáze vzestupu ukazuje, jak se tehdy čtyřiadvacetiletý fanoušek kapely Smile, pracující na letišti Heathrow jako bagážista, seznámil s jejími dvěma členy Brianem Mayem (Gwilym Lee) a Rogerem Taylorem (Ben Hardy). A přesvědčil je, že právě on by mohl být tou nejlepší náhradou za zpěváka Tima Staffella (Jack Roth), který od nich právě odešel za lepší budoucností.

10× nejslavnější muzikanti ve filmu

Mladík z chudé imigrantské rodiny má velký předkus, který nenapovídá, že by se mohl stát idolem dívek. To mu také členové kapely, kteří časem přiberou ještě basáka Johna Deacona (Joseph Mazzello), řeknou. Mercuryho charisma ale spočívá v něčem jiném, což se ukáže už od prvních společných koncertů.

Zpěvákovi ale hraní po klubech nestačí a přesvědčí ostatní členy kapely, že nejen musí změnit název na sebevědomé Queen, ale především natočit desku. Všimnou si jich ti správní manažéři, přicházejí první hity, americké turné a v roce deska A Night at the Opera s šestiminutovou skladbou Bohemian Rhapsody, v níž se rock a hard rock prolíná s operou. Kvůli dvojnásobné délce než běžné rádiové hity ji vydavatelství EMI odmítne vydat jako singl, přejdou proto k jinému vydavatelství a proslaví se s ní po celém světě.

Pýcha předchází pád

S umanutým stáním si za svou představou, jak by jejich progresivní hudba měla vypadat, jde ruku v ruce i Freddieho osobní příběh mladého muže, který se v Británii kvůli svému původu vždy cítil tak trochu outsiderem. Konzervativní rodiče se na jeho hudební ambice dívali s nedůvěrou, zvlášť otec, který těžce nesl i to, že se zřekl svého jména.

Matka zase čekala, kdy přivede domů ukázat nějakou nevěstou, ale bylo čím dál zřejmější, že i přes Freddieho vztah s jeho celoživotní přítelkyní Mary Austin (Lucy Boynton), ho víc přitahují muži. Film s tématem Mercuryho bisexuality a homosexuality pracuje, ale mnohem méně, než bychom od režiséra Bryana Singera, který je sám homosexuál, čekali.

I to jde na vrub rozhodnutí být filmem všeobecně přijatelným. Homosexualita se tu prezentuje skrze vnější znaky jako je lakování si nehtů na černo, extravagantní oblečky, krátký sestřih, knírek nebo muži v kůži v gay klubu. Mercuryho hédonismus je tu naznačen, o jeho nezkrotném sexuálním apetitu se ale spíš taktně mlčí.

Jeho podlehnutí slávě, jež mu stoupla do hlavy a on se stával čím dál větším a nesnesitelným narcisem, obklopeným skupinou pochlebovačů, je tu ukázáno jako důvod rozkolu s ostatními členy kapely. Freddiemu byla nabídnutá velká suma na natočení sólového disco alba Mr. Bad Guy, kvůli čemuž odjel do Mnichova.

Tam se sjížděl drogami, chodil na večírky a hudba se pro něj ocitla na vedlejší koleji. Členové kapely na něj ani v tomto období, kdy se k nim nechoval zrovna dobře a oddával se sebedestruktivnímu způsobu života, nezanevřeli a podali mu pomocnou ruku.

Snaha o pozitivní vyznění

Faustovskou daní za ono hédonistické období se stává zjištění, že je nakažen virem HIV. Následuje prozření, spojené s větší pokorou k druhým, sobě samému i svému talentu. Odtud už je cesta zpět na vrchol v podobě koncertu Live Aid. Tím, že snímek končí v roce 1985, stává se oslavou jeho života v plné síle a ne varovným příběhem o jeho postupném chátrání.

I to souvisí s tím, jak členové skupiny Queen chtěli, aby vyzníval. Je tu ukázané, jak vznikaly slavné hity a vypadaly gigantické koncerty, jak přátelství čtyř mladých mužů a jejich vize měnila hudební svět nebo jak otevřeně členové skupiny přijaly Freddieho oznámení, že je HIV pozitivní. Členové Queen se chovají jako ona náhradní rodina, která má víc pochopení než ta zpěvákova vlastní.

Snaha o pozitivní vyznění je zcela zřejmá, díky čemuž se film vyhýbá všemu negativnímu. Mercuryho promiskuita, dlouho skrývaná homosexualita, vztah s otcem, samota a izolace od rodiny, vše je tu naznačeno, ale nejde se do hloubky. Rami Malek umí dobře vystihnout Freddieho nejistotu, která vedla k jeho výpadům vůči členům kapely i novinářům, když mu připomínali něco, co sám věděl, ale nechtěl si to připustit.

Tuto vnitřní nejistotu a osamělost se snažil přebít vnější extroverzí, okázalými večírky a extravagancí na pódiu, již Malek napodobuje velmi dobře. Je vidět, že strávil hodně času studiem filmových záznamů a dokonale si osvojil jeho pohyby, mimiku, chůzi, držení těla i jevištní rtuťovitou prezentaci dokonalého showmana, který si umí podmanit diváky a hrát si s nimi, jak chce. Oproti skutečné předloze působí Malek subtilněji, křehčeji, méně mužně a díky tomu tak nějak lidštěji.

Efektní imitace vystoupení na Live Aid

Herec se podílel i na nazpívání Mercuryho vokálů, které jsou velmi zručně smíchané ze tří hlasů. Mercuryho, Maleka a Mercuryho populárního imitátora Marca Martela. Hudební čísla vůbec jsou největší devízou tohoto filmu. Jsou použity jednak jako ukázka nestárnoucí hudby kapely Queen, ale i kontextově, například v momentu, kdy se Freddieho vědomí nemoci, jíž se nakazil, propojí se skladbou Who Wants to Live Forever.

Vše pak směřuje, jak naznačí už úvodní scéna, k velkolepému vystoupení na Live Aid na stadionu Wembley. Charitativní koncert na pomoc hladovějící Etiopii sledovalo přímo na místě 72 000 diváků a prostřednictvím televizního vysílání takřka na dvě miliardy lidí. Queen na koncertu, kde vystupovali U2, Paul McCartney nebo David Bowie, svým dvacetiminutovým vystoupením se šesti skladbami zastínili ostatní hvězdy a režisér jejich trumfu dává patřičně epické měřítko.

Dokonalý zvuk, který provází všechna hudební čísla, režisér propojil s dokonalým navozením atmosféry tohoto koncertu. Pohledy do zákulisí, na obří dav, který Mercuryho fascinovaně poslouchá na povel, jeho showmanství. Tohle je krystalická ukázka síly kapely Queen v její nezapomenutelné podobě. Délka tohoto čísla kopíruje délku jejich tehdejšího vystoupení a režisér do ní přidává náznaky zpěvákova blížícího se konce.

Pro fanoušky skupiny

Efektní audiovizuální imitace tohoto vystoupení působí extaticky i mrazivě, škoda, že zbytek vyprávění je v tomto ohledu mnohem konvenčnější. Nechám stranou, že pro potřeby dramatického vyprávění se zvlášť v jeho druhé polovině s biografickými událostmi zachází trochu svévolně, aby finále s předzvěstí smrti vyznělo patřičně emotivně, horší je ona opatrnost a uhlazenost v přístupu ke zpěvákovu osobnímu životu.

Rozumím tomu, proč se Bryan Singer rozhodl respektovat přání členů kapely, aby film vyzníval jako oslava hudebního génia této kapely a jejího frontmana, energie, která z nich sála a přátelství, které je spojovalo. Ono potlačení nebo jen letmé zmínění všeho toho, co vedlo k Mercuryho konci, ale vyprávění ubírá na živelnosti a činí je až příliš konvenční v žánru filmových hudebních biografií.

Vznikl tak film pro fanoušky skupiny a pro široké masy, jemuž ale chybí to, co bylo pro Mercuryho osobnost typické. Extravagance, kontroverze, hravost, okázalost, živočišnost. Film se v protikladu k těmto jeho vlastnostem drží dost zpátky a zůstává u přízemní popisnosti jeho přínosu hudbě. Je to pomník, který mu vystavili jeho kolegové z kapely, ale který by si možná zasloužil zrevidovat v nějaké méně oslavné a více na dřeň jdoucí podobě. Třeba se jí za čas v ne tak rodinné a mládeži přístupné verzi dočkáme.

AVmania.cz
Bohemian Rhapsody		7