Fotogalerie

Valčík s Bašírem: recenze filmu

Marek Čech

26. ledna 2009

Režisér Ari Folman se pouští do střetu s vlastní pamětí i minulostí své země prostřednictvím sebeočistného animovaného dokumentu.

Hledání ztracené paměti

Krátce po invazi Izraele do pásma Gazy, jež tento snímek mrazivě zaktualizovala, se do našich kin dostává jeden z horkých kandidátů na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, který už se pyšní obdobnou cenou z udílení Zlatých glóbů. Valčík s Bašírem získal řadu ocenění a nese si pověst výjimečného zážitku, která ho provází již od ohlasů na festival v Cannes i karlovarského uvedení, kde byl Ari Folman jedním z členů hlavní festivalové poroty (a kde v roce 1996 vyhrál Zvláštní cenu poroty jeho debut Svatá Klára podle předlohy Pavla Kohouta).

Izraelský režisér Ari Folman se ve svém animovaném dokumentu vydává proti proudu času do minulosti k více jak čtvrt století staré události z pohnutých izraelsko-palestinských dějin. Izraelské armádní jednotky tehdy využily libanonskou občanskou válku jako prostředek ke snaze zničit základy fundamentalistické Organizace pro osvobození Palestiny, která z jižního Libanonu ostřelovala severní část Izraele.

Filmy na DVD/Blu-ray si můžete zakoupit na www.Filmopolis.cz

Ari Folman, v době konfliktu v roce 1982 devatenáctiletý voják izraelské armády, který se osobně účastnil izraelského vpádu do západního Bejrútu, se rozhodl morálně vyrovnat s touto událostí, prozkoumat jakých zločinů se stal součástí a najít v nich svůj podíl viny. Skládá útržky vzpomínek spolubojovníků s těmi svými a pokouší se zrekonstruovat mozaiku skutečností, jež vedly k děsivému masakru bezbranných civilních obyvatel (včetně starců, žen a dětí) v bejrútských uprchlických táborech v Sabře a Šatíle, jimž spolu s ostatními vojáky nečinně přihlížel.

Po atentátu na budoucího libanonského prezidenta Bašíra Džamáíla vtrhly do utečeneckých táborů zdivočelé a pomstychtivé jednotky křesťanských falangistů, které se podílely na systematické genocidě celých rodin muslimských Palestinců. Izraelští vojáci tomu nezabránili a naopak za tichého souhlasu izraelského ministra obrany Ariela Šarona 16. září přispěli k řádění libanonských milicí.

Kreslená terapie

Hlavní protagonista příběhu Ari, jenž je autobiografickou projekcí tvůrce snímku, si na nic z toho nepamatuje. Teprve setkání se starým přítelem, kterého v úzkostných snech pronásleduje smečka psů, po níž musel střílet, ho přivede na myšlenku pokusit se za pomoci známých a přátel z řad veteránů oživit zapomenutý sled tehdejších faktů a pokusit se zjistit pravdu o své roli v masakru na civilistech.

Pomocí bolestného návratu do vlastní minulosti a pátrání po ztracených vzpomínkách se dostává k mnohem obecnější úvaze o povaze, síle a fungování selektivně pracující lidské paměti, která vymazává vše traumatizující. Zároveň ukazuje na nemožnost vytěsnit podvědomí osobní, kolektivní i národní.

Paradokumentární styl, do něhož halí své válečné drama, slouží tvůrci jako svébytná autoterapie, jak se vyrovnat s traumatem i amnézií, jichž používá jeho mysl jako obranný mechanismus před dopadem pocitu viny. Tazatel tuší, že odhalením černých míst své paměti a otevřením osobní třinácté komnaty si může způsobit ještě větší trýzeň než mu přináší milosrdné zapomnění, ale cesta za poznáním pravdy je pro něj důležitější.

Často vzpomínaná podobnost s předloňským íránským komiksem Persepolis, sledujícím moderní dějiny země očima dospívající dívky, je v retrospektivní struktuře vyprávění a animovaném pohledu na politicko-válečné události na Blízkém východě. Jen poeticko-melancholické a humorné rozpomínání Persepolisu vystřídalo mnohem krutější, syrovější a drtivější vyznění.

Halucinační sen

Valčík s Bašírem se zaměřuje na útržkovitý popis konkrétní vojenské operace z pohledu běžných pěšáků války, kteří museli páchaným zvěrstvům přihlížet či asistovat. Více než konkrétní fakta vystupují do popředí emoce, touhy a symbolické představy, spojené s danými událostmi. Snové sekvence se tak mísí s hrůzostrašnými a drásavými válečnými výjevy a absurdními situacemi do podoby, jež nemá daleko od halucinační noční můry.

Folman se při prezentaci vizuální stránky filmu chtěl vyhnout hned dvěma formálním úskalím. Divák, zásobovaný v televizním zpravodajství každodenní porcí naturalistických záběrů hrůz z celého světa, již dávno otupěl a jen tak něco s ním nepohne. Rovněž podoba většiny dokumentárních filmů, které působí jako sled mluvících hlav, už je překonaná a je třeba hledat cesty jak ji oživit. Režisér a scénárista se rozhodl pro animaci a postupy kresleného filmu, které používá k vizualizaci vzpomínek zpovídaných osob.

Momentky z vojny se na sebe asociativně vrší a jejich sled podkresluje monologický proud řeči pamětníků. Režisér jako tazatel se pohybuje při kladení otázek v kruhu a snaží se najít klíčové situace konfliktu, upadlé do hlubin vytěsněného podvědomí.

Dějinný paradox

Dokumentární a autobiografický způsob tázání se po povaze skutečných událostí, k němuž přispělo i to, že sedm z devíti autentických účastníků boje nadabovalo sebe sama, je zahalen do hyperstylizované komiksové výtvarné složky, jež nám připomene „dickovský“ projekt Richarda Linklatera Temný obraz nebo francouzskou noirovou detektivku Renesance. Scény natočené na video jako hraný dokument se skutečnými veterány byly posléze ručně překresleny a režisér Folman tak nevyužil dnes tak módní, ale uměle působící metody „motion capture“.

Vizuální podoba nenásilně kombinuje 2D a 3D animaci. Ruční animace dvourozměrných postav na pozadí digitálního 3D prostředí (které vykazuje až fotografickou věrohodnost) způsobuje, že jejich snově zpomalený pohyb vypadá jak surrealistický trip. Stínování a vhodně zvolená škála pastelových barev vede k vysoké estetizaci, kdy formální dokonalost překrývá obsahovou pochmurnost. Závěr, k jehož naléhavému vyznění již počítačová kresba nestačí, se prolne do archivního zachycení skutečných událostí, které umocní dosavadní děsivá zajištění a vyprávění dodají nemilosrdně krutou pointu.

Hudební složka skladatele Maxe Richtera je pestrá a účinně zesiluje obrazové vyznění. Zasněná ambientní i tvrdě elektronická hudba si podává ruku se symfonickou, aby v závěru vyústila ve všeříkající ticho.

Folman se, podobně jako ve filmech reflektujících vietnamský syndrom, zaobírá pocitem viny a absurditou moderního způsobu vedení války, kdy sotva dospělí mladíčci ani neznají svého nepřítele a ve strachu o vlastní životy kolem sebe pálí jak smyslu zbavení v naději, že tím tak snižují pravděpodobnost schytané rány z opačné strany.

Nebojí se být rovněž aktuální a poskytuje nám nelichotivý komentář k chování vlastní země v podobě smutného dějinného paradoxu, kdy se z obětí stávají kati, když dává do souvislosti represivní chování židovského státu vůči Palestincům a přirovnává ho k nacistické genocidě židovského obyvatelstva.