Fotogalerie

Úhoři mají nabito: falešná URNA zasahuje na maloměstě [recenze filmu]

Marek Čech

24. února 2019

Černá komedie Vladimíra Michálka o pětici frustrovaných chlapů z malého města, kteří si ve volném čase hrají na členy Útvaru rychlého nasazení. Až se jim jednoho dne jejich hra vymkne z rukou.

Plusy

Karikaturní nadsázka při představení galerie nevyzrálých jedinců, hrajících si na vojáčky

Minusy

Film má zajímavé téma, které se ale nepodařilo adekvátně rozvést. Vladimír Michálek se v něm buď ztratil, nebo ho dodal až dodatečně jako klíč k interpretaci něčeho, čím film mohl být, ale není

4 /10

Tvorba dvaašedesátiletého scenáristy a režiséra Vladimíra Michálka se nedá nějak jednoznačně charakterizovat, což můžete brát jako plus i mínus. Rád zkouší nové výzvy, včetně těch žánrových, takže v jeho filmografii najdete stejně tak experimentálně laděnou adaptaci novely Jáchyma Topola Anděl Exit, jako velice mainstreamové Babí léto, vyprávějící o starších lidech, kteří si ještě chtějí užívat radostí života.

Rozklíženost žánrová i tematická v posledních třech filmech

Michálek často hledá inspiraci v literárních předlohách, k nimž přistupuje s různou mírou kreativity, takže jde vždy spíš o pojetí na motivy, než nějakou věrnou adaptaci. To byl příklad jeho debutu Amerika (1994) podle Franze Kafky i Zapomenutého světla na motivy Jakuba Demla. O knižní předlohu se opíral i Topolův Anděl Exit, mezigenerační vztahy tematizující O rodičích a dětech podle Emila Hakla a Pohádkář podle Báry Nesvadbové.

Ve filmu Pohádkář, který působil dojmem řemeslné zakázky, ale jakoby začalo to, co vidíme u režisérových posledních třech filmových počinů, včetně toho nejnovějšího. Je to jakási rozklíženost, žánrová i tematická, doprovázená snahou zalíbit se většinovému publiku, která mu ale nevychází.

Je to překvapivé, protože Michálek platil za velmi šikovného režiséra - řemeslníka, jehož některé filmy patří k těm nejlepším porevolučním. Vedle Zapomenutého světla bych k nim určitě přiřadil i eastern Je třeba zabít Sekala, který byl oceněn 10 Českými lvy.

Podstatou úspěchů Michálkových filmů vždy bylo, že se opíraly o dobré scénáře. Jiřího Křižana v Sekalovi nebo Jiřího Hubače u Babího léta. Na filmu Posel navázal spolupráci s Markem Epsteinem, kterou si zopakoval u Pohádkáře. Ta už byla problematičtější v tom, jak se tvůrci pokoušeli v Pohádkáři dát ženské optice vyprávění romantických příběhů jakési temnější kriminální vyznění.

Vyloženým omylem pak byla následná letní komedie Prázdniny v Provence, kterou nepřijali ani diváci, ani kritici. To, co mělo působit cool (kouření trávy, chlastání, balení holek), působilo trapně, navíc s odérem zřetelného product placementu jedné cestovky.

Michálek jakoby v tomto filmu ztratil cit pro látky, které si vybírá, i to, jakým způsobem je pak realizuje. Ve filmu Úhoři mají nabito v tomto trendu pokračuje, i když jiným způsobem než u předchozího filmu. Tentokrát má před sebou zajímavý námět, jehož podstatu, myšlenku, sdělení ale nedovede adekvátně rozvést.

Základ v rozhlasové hře

Režisér se při tvorbě tohoto scénáře spojil se středoškolským učitelem českého jazyka a základů společenských věd na gymnáziu v Semilech Petrem Pýchou, který je znám také jako autor divadelních (Léto v Laponsku, Strange Love) a rozhlasových (Lidojedi) her a spolupracovník Českého rozhlasu.

Je také autorem scénáře k zimní road movie Olma Omerzua Všechno bude, který vznikl přepracováním rozhlasové hry, kterou dramaturgové Českého rozhlasu kvůli vulgárním dialogům odmítli přijmout. Byl to přitom právě Michálek, který s ním v té době dělal na Úhořích, kdo Pýchu přiměl k tomu, aby hru předělal do filmového scénáře.

Cena za štěstí: recenze filmu

A z rozhlasové hry, tentokrát realizované, vychází i scénář nového Michálkova filmu. Ta hra se jmenuje Benzína Dehtov (2013) a Petr Pýcha za ni získal 2. cenu v dramatické soutěži o původní rozhlasovou hru, kterou vypsal Český rozhlas při příležitosti oslav 90. výročí jeho vzniku.

Ta hra trvá necelou hodinu a při její realizaci se v ústředních rolích sešli Václav Neužil, Ondřej Vetchý, Hynek Čermák, Martin Myšička, Oldřich Kaiser a Pavla Beretová. Její autor v ní nastolil téma samozvaných ochránců zákona, jakýchsi novodobých Robinů Hoodů, jimiž se stávají frustrovaní muži na prahu čtyřicítky, kteří touží po směsi dobrodružství, vzrušení a adrenalinu, jehož se jim v běžném životě nedostává.

Nevyužité téma iracionální strachu a spikleneckých teorií

Počínání těchto mužů, hrajících si na URNu (Útvar rychlého nasazení), připomíná činnost různých samozvaných domobraneckých skupin, které se pod vlivem domnělého vnějšího ohrožení radikalizují. O tom vypovídal nedávný dokument Až přijde válka, a bylo by skvělé, kdyby Vladimír Michálek s tímto tématem ve filmu pracoval, protože je navýsost aktuální.

Ono tam přítomné je, ale až v samém závěru, kdy se v titulku objeví citace zprávy BIS, že v České republice na základě iracionálního pocitu ohrožení vznikají paramilitární skupiny. Ten titulek slouží jako klíč k pochopení toho, co autoři chtěli svým vyprávěním říct, ale co se jim bohužel říci nepodařilo.

Až přijde válka: jak se z extrému stává mainstream [recenze filmu]

Kdyby ten film byl o iracionálním strachu z neznámého, či stačí odlišného, o všech těch konspiračních teoriích, jimž mají tendenci voliči jistých stran a politiků tendenci věřit, o tom jak tento strach paralyzuje českou společnost a jak se na něm přiživují populističtí politici, mohla z toho s ústřední pěticí mužů vzniknout černá komedie s mrazivým přesahem.

Michálek se ale tohoto tématu opravdu jen lehce dotýká, když do filmu umístí scénu, od níž se odvozuje nezvyklý název snímku. Ústřední pětice močí po odchodu z hospody do řeky a v opilosti přitom rozvíjí bizarní spiklenecké teorie o tom, že ISIS vypouští do vody cvičené teroristické úhoře s výbušninami.

Zábava, provázená pocitem moci nad druhými

Můžete se tomu zasmát, ostatně diskusní fóra příznivců SPD na sociálních sítích jsou podobných nesmyslů plná, ale víc se s tím zde nepracuje. I když konec filmu v podobě onoho titulku s citací zprávy BIS nějaký klíč k interpretaci příběhu nabízí, on je mnohem víc než o vytváření imaginárních nepřátel a domobraneckém sdružování se proti nim, spíš o potřebě přátelství a výjimečných zážitků, poskytujících těmto mužům únik ze všední reality.

V ní se cítí nedocenění, ztracení, možná osamocení, ale příslušnost ke smečce jim dává zapomenout na to, že mají dluhy nebo jim to neklape v práci či soukromí. Pivní přátelství, utužované v hospodě pod americkou konfederační vlajkou, je ponouká k vymýšlení nápadů, které připomínají dospělou verzi dětských her na vojáky.

A oni to opravdu jsou zastydlí malí kluci, kteří si dodávají pocitu důležitosti tím, že se převléknou za členy URNy a pustí se do zásahových akcí, při nichž do svých her zatahují nic netušící okolí. Evakuují kulturáky, hospody, kina, svatebčany nebo lidi v jejich vlastních domovech.

Po čem muži touží: recenze filmu

Vybaveni černými kuklami, nenabitými střelnými zbraněmi a kouřovými granáty nutí tyto lidi ležet na zemi s rukama za hlavou a mají z vyvolávání strachu v nich zábavu. Sami si svou činnost omlouvají tím, že jdou po těch špatných. Jako například po účastnících soukromého koncertu extremistické skupiny nebo po notorickém pytlákovi.

Ale nejsou to jen jen tito. Falešná URNA vyvede z domu vyděšený pár a nechá ho v noci čekat na přílet smyšleného vrtulníku. Nepociťují přitom k těmto lidem žádnou empatii, žádné ohledy, důležité je, že se dobře baví a užívají si tu moc nad nimi.

Přepadení pumpy

Pro ně je to hra, kterou utužují své přátelství o pocit něčeho výjimečného. Věkově jde přitom o ne zcela homogenní skupinu, jejíž věkový rozptyl se pohybuje od šedesáti do necelých třiceti. Nejstarší je vůdce party, sekuriťák Robert (Oldřich Kaiser), nejmladší pak snílkovský loser Komár (Patrik Holubář). Kolem čtyřicítky se pohybují postavy majitele půjčovny loděk Davea (Matěj Hádek), provozního hospody Karlose (Kryštof Hádek) a majitele posilovny Arnyho (Jiří Vyorálek).

Tato hra se ale promění ve skutečnost, když se v noci cestou z jedné akce zastaví na benzínce. V oněch policejních mundůrech zásahového komanda. Shodou okolností se tak děje ve chvíli, kdy probíhá přepadení této benzínky maskovaným lupičem v masce Miloše Zemana, který při spatření domnělých policistů zpanikaří a prostřelí si hlavu vlastní zbraní.

Složka 64: čtvrtý a nejlepší díl z dánské kriminální série o oddělení Q. [recenze filmu]

Členové falešné URNy po tomto tragickém incidentu upustí na čas od svých dalších akcí, dokud se situace kolem tohoto přepadení neuklidní. Po pár měsících ale nejmladší z pětice Komár osloví v době přepadení těhotnou obsluhu oné pumpy Majku (Anna Kameníková) a svěří se jí s tím, že byl jedním z těch maskovaných členů falešné URNy. A ona ho na oplátku seznámí s tím, že všechno není tak, jak to vypadalo.

Scenáristické nelogičnosti

Prozrazení dalšího vývoje událostí ve střední části vyprávění sice bude zavánět spoilerováním, ale bez něho to nejde, pokud chci popsat, co ve filmu nefunguje. Omezím se tedy při popisu následujícího děje jen na nejnutnější. Ukáže se, že lupič z benzínky přežil, jmenuje se Babor (Matěj Ruppert) a momentálně se nachází ve stavu, připomínajícím Samuela L. Jacksona ve Skleněném.

Tento Babor ve svém podnikání narazil na mnohem dravějšího podnikatele Musila (Martin Sitta), který ho podvodem připravil o spoustu peněz. Ty se členové falešné URNy po seznámení s jeho příběhem, který poukazuje na to, jak se dnes likviduje firemní konkurence, rozhodnou získat přepadením jeho luxusní chaty, do něhož se zapojí i pumpařka Majka.

Sympatie k útočníkovi, který se sám stal obětí nespravedlnosti, tak spojí členy falešné URNy s pumpařkou, kterou tento útočník ohrožoval se zbraní v ruce v době, kdy byla těhotná. Je to zvláštní motiv, který trochu opomíjí psychologickou věrohodnost takové situace, tedy to, jak by se asi ve skutečnosti cítila těhotná žena, kdyby se jí něco podobného stalo.

Podobně se zdá těžko uvěřitelné, že by někdo z těch, které členové falešné URNy přepadli, nenahlásil toto jejich jednání policii, právě proto, že nešlo vždy o rasistické skinheady, pytláky nebo bohaté podnikatele s nějakým škraloupem. Stejně tak by asi nebylo možné, že když se v závěru potkají členové skutečné URNy s těmi falešnými, že by to to velitele té skutečné vedlo pouze k podivení, že jich je na místě zásahu nějak moc.

Galerie nevyzrálých jedinců

Ale dobře přijměme to jako scenáristickou konstrukci, za pomocí níž tvůrci posouvají vyznění žánru od černé komedie k moralitě se sociálním podtextem. Na začátku recenze jsem psal, že Vladimír Michálek rád zkouší žánry a tady si zřejmě chtěl vyzkoušet žánr černé komedie coenovského ražení.

Materiál v podobě hlavních hrdinů k tomu měl takřka ideální. Tato pětice nevyzrálých jedinců, která si vlastní pocit nedostatečnosti léčí nebezpečným koníčkem, který navíc ještě chápou jako poslání, je jak vystřižená z galerie coenovských patlalů, kteří se shodou nešťastných okolností zapojují do běhu událostí, které převyšují jejich mentální schopnosti.

I tato pětice je charakterizovaná svou omezeností a natvrdlostí, která se projevuje například značně redukovanou slovní zásobou a tím, že ne zcela rozumí významu slov, které pronáší. O to siláčtější a machističtější je jejich slovník, což hercům dává, spolu s jejich netradičním vzezřením (porno knírek, holá hlava), prostor k jejich karikatuře.

Chybí katarzní uvědomění

Ta k žánru černé komedie patří, ale Michálek z nich zároveň dělá postavy, kterým bychom měli fandit, což při tom, jak jsou nastavené, nejde. I když se rozhodnou, že tuto zábavu promění ve spravedlivou odplatu někomu, kdo ublížil člověku, za jehož práva se rozhodnou vzít. Pořád ale u nich chybí katarze, pochopení toho, že to co dělají, je špatně, i když se zaklínají tím, že jen trestají větší zlo, než sami páchají.

A ta, která by mohla jejich jednání nějak korigovat skrze vlastní prožité trauma, k nim naopak vzhlíží, stává se iniciátorkou jejich obnovených akcí a přidává se k jejich realizaci, i když má doma malé dítě. Mluvím o postavě pumpařky. Ve filmu, který se stáčí k moralitě, tak chybí katarzní moment, který by ty novodobé zbojníky přivedl k pochybnosti o svém vlastním konání.

Na konci jsou to tak pořád ti nezodpovědní, ve svém věku směšní kluci, kteří si hrají na vojáčky nebo policajty. Pochopit ale plně jejich motivace je kvůli dramaturgicky rozklíženému tvaru, s využitím občasných retrospektiv, obtížné. Snad je to touha po přátelství, pospolitosti, úniku ze všednosti, co je vede k jejich jednání.

Herci se typově do svých rolí strefili a obdařili je karikaturní nadsázkou, jíž ale chybí moment uvědomění, který by celému tomu jejich dovádění dal nějaký smysl. To je i problém celého filmu, že má bezesporu zajímavé téma, které se ale nepodařilo adekvátně rozvést. Vladimír Michálek se v něm buď ztratil, nebo ho dodal až dodatečně jako klíč k interpretaci něčeho, čím film mohl být, ale není.