Zrození Planety opic: recenze filmu

Návazné filmové pokračování i televizní seriály už měly sestupnou tendenci a spíše škodily věhlasu skvělého originálu. O remake původního filmu se pokusil před deseti lety i Tim Burton, dlužno dodat že nejen v kontextu jeho ostatní filmografie s nepříliš uspokojivým výsledkem.

Pohledem primátů

A pak se objeví málo známý britský režisér Rupert Wyatt, který psal scénáře pro studio Miramax a od něhož možná budete znát thriller o útěku z vězení The Escapist a rozhodne se nápad s opicemi, jež ovládnou naši planetu, znovu uvést do života. Tentokrát s výsledkem, který předčil většinu očekávání, jež jste po zhlédnutí trailerů asi měli.

 

Se scenáristy Rickem Jaffou a Amandou Silverovou se nepokusil o další remake nebo sequel, ale rozumně se rozhodl jít cestou opačnou, jak je patrné již z názvu filmu. Tedy vrátit se před původní příběh z pera Pierra Boullea a pokusit se objasnit, jak získala inteligentní zvířata moc nad lidstvem. Není to přístup originální, vzpomeňme na X-Meny, Abramsův Star Trek, Batmana a další restarty a rebooty, ale jediný možný, pokud se tvůrci nechtěli pohybovat v již předem nalinkovaných drahách, daných původním filmem a jeho pokračováními.

 

Námět je originálu podobný, ale oproti němu se celou dobu pohybujeme na Zemi a konflikt je líčen z pohledu primátů. Prequel především odkrývá, odkud se vzala nenávist opic k lidem a co bylo její příčinou. Ale začněme pěkně popořádku.

Šlechetné úmysly

Mladý vědec Will Rodman (James Franco) již pět let vyvíjí lék proti Alzheimerově chorobě, jíž trpí jeho otec (John Lithgow), s nímž žije ve společné domácnosti. Snaží se vyvinout preparát, který zvyšuje mozkovou aktivitu a jeho účinky testuje na primátech. Výzkum ale nejde dopředu tak rychle, jak by si přáli jeho hamižní farmaceutičtí zaměstnavatelé a látka má stále velké množství vedlejších účinků. Například zvýšenou agresivitu.

Při jednom testování dojde k nehodě, jež způsobí, že zemře šimpanzí samice, která po sobě zanechá potomka. Projekt je zastaven a pokusné opice mají být utraceny. Rodman pokračuje v bádání doma, kam si vezme z laboratoře právě ono čerstvě narozené opičí mládě Caesara (Andy Serkis), jehož se mu zželí. Na něm i nadále zkouší zkoumanou substanci a opičák po její aplikaci vykazuje známky čím dál větší inteligence. I otec se zdá být vyléčen.

 

Rodinná idylka, kde otec se synem chodí venčit opičáka do nedalekého sekvojového lesíka, ale nemůže trvat věčně. Po nešťastném konfliktu se sousedem je Caesar proti vůli jeho chráněnce umístěn do uměle vytvořené přírodní rezervace, kde se po počátečním ostychu postaví do čela povstání dozorcem týraných zvířat. Dozví se totiž, kdo stojí za smrtí jeho matky. Atmosféra vyprávění začíná houstnout a my tušíme, že aroganci lidstva bude záhy vystaven nemilosrdný účet.

Pouliční bojůvky

Rupert Wyatt rozehrává vyprávění jako zkušený režisér, který ví, jak s bravurní elegancí skloubit emoce lidské i zvířecí s hororově zneklidňující atmosférou očekávání věcí příštích a dobře natočenou akcí. Ta má přehledný a svižný ráz, na hony vzdálený megalomanství Rolanda Emmericha. Když v závěru dojde ke střetu uprchlých opic se strážci pořádku, nevidíme nikde les vrtulníků nad San Franciscem, rychle gestikulujícího prezidenta země ani tisícihlavé vojsko s nejmodernější technikou, ale policisty ve službě, kteří se jim snaží legálními prostředky zabránit v přejití v mostu.

Možná vás v té chvíli pod dojmem všech možných zhlédnutých komiksových, sc-fi a akčních blockbusterů napadne, co by zmohla jedna dobře mířená střela rakety, naváděná Brucem Willisem, ale tvůrci se snaží o realistické a věcné pojetí, takže vzájemná konfrontace má ráz pouličních bojůvek (nabírajících v těchto dnech smutných konotací). Opice vyzrají na své protivníky svou důmyslností a vaše anarchistické já se bude tetelit blahem při pohledu na policejní auta, metající kotrmelce nebo „rambovskou“ akci opičáka, který skokem z mostu zneškodní vrtulník.

Atmosféra stupňovaného napětí

Že je opic a orangutánů při tomto zápolení podstatně více než při útěku z rezervace ve vás bude vzbuzovat logické otazníky, které vám již předtím přišly na mysl, když jste si říkali, jak je možné že by se před Willovými sousedy tak dlouho utajila existence jeho zvířecího miláčka. Tyto lapsy a slabiny scénáře se snaží překrýt spiklenecké pomrkávání na znalce původního filmu, když kamera symbolicky stočí záběr na sochu Svobody nebo novinový článek o astronautech, ztracených ve vesmíru.

 

A hlavně je odsouvá do pozadí atmosféra stupňovaného napětí, které je vázáno na vývoj hlavního opičího hrdiny. Od radostného dovádění v korunách stromů, zalitých měkkým světlem kamery, nálada s přesunem do hororových klecí v zoo potemní a graduje v bojovém finále na mostě. Mrazivá pointa po závěrečných titulcích nemusela být možná tak zkratkovitá, ale přesně z ní pochopíme, na co se může lidstvo těšit.

Hlavním trumfem Caesar

Lidští představitelé jsou dobře vybráni, ale hlavním trumfem jsou jednoznačně digitální opice s lidskou mimikou. Za jejich podobou stojí trikaři z novozélandského studia Weta Digital, jež se podíleli i na Cameronově megatrháku Avatar. Technika motion capture jim umožnila převést za pomocí digitálních senzorů výrazy tváří i pohyb herců do počítačových tělesných schránek zvířecích.

Nejvíce si dali pochopitelně záležet na hlavním opičákovi s očima a gestikulací Andyho Serkise, který si zde zopakoval své digitální morfózy do Gluma z Pána prstenů nebo Jacksonova King Konga. Mutace je to natolik zdařilá, že po chvíli přestanete vnímat, že sledujete práci počítačových grafiků a soustředíte se zcela na vývoj jeho osobnosti.

 

Ten je uvěřitelný a pochopíte díky němu veškeré jeho motivy, které ho vedou k rozhodnutím, jež činí. Před vámi najednou vyvstává přerod od nesmělého domácího mazlíčka, skotačícího v domě ambiciózního vědce, přes ukřivděného vězně prostředí, jež namísto rozvoje jeho všestrannosti prověří hlavně jeho schopnost obstát v kolektivu, jehož hierarchie už má svá pravidla, v uzavřené nebezpečné monstrum, které zažilo mnohé skličující chvíle a rozhodlo se na ně reagovat. Díky Serkisově mistrovství jsou všechny tyto polohy Caesarova zrání nabity emocemi a já už jsem vážně zvědavý, kdy tomuto britskému herci někdo svěří roli, v níž ze sebe shodí zvířecí převleky.

Existenciální drama

V případě Caesara můžeme mluvit o charakterním herectví, jehož úrovně někteří jeho herečtí kolegové nikdy nedosáhnou. Nemyšleno v tomto filmu, ale obecně. Jména si určitě snadno vybavíte, že Bene Afflecku. Serkis a jeho zvířecí kolegové jsou lidem plnohodnotnými partnery i protějšky a z jejich gest a posunků bez problémů vyrozumíte, co se v nich odehrává, aniž byste potřebovali výklad ze strany Ceasarova ochránce Willa.

 
 

Caesarův vývoj podtrhuje hudba Patricka Doylea, která nám věrohodně evokuje, že namísto popcornového sci-fi sledujeme psychologické drama někoho, kdo volí ze špatných řešení to nejlepší pro zachování důstojnosti svého druhu. V tomto případě opičáka, který si je vědom, že vzpourou proti lidskému pokolení odbrzďuje proces, který bude mít následky, s nimiž vnitřně není ztotožněn. Díky své nebývale rozvinuté sociální inteligenci cítí, že se staví do čela druhu, který bude vždy svým myšlením převyšovat a jenž jedná instinktivněji a pudověji než on.

Krize identity

Nepřipomíná vám to už spíše charakterovou nebo existenciální studii výjimečných jedinců, prožívajících krizi identity v prostředí, jež silou své osobnosti přesahují? Caesar, už dle jména, je jedním z nich. Váhající, zda má v sobě díky výchově více z člověka nebo zvířete. Cítící, že plně patřit nebude nikdy ani k jedněm ani k druhým a že zůstane cizincem mezi těmito dvěma světy.

Hledá cestu k příslušníkům svého rodového druhu a ví, že při tomto procesu musí potlačit vzpomínky na ty, jež ho vychovávali. Jako novodobý Mesiáš se staví do čela utlačovaných a chce je vyvést z otroctví. Uvědomuje si ale tíhu tohoto závazku, neboť na sebe bere břemeno odpovědnosti za ně. Nechce lidstvu vyhlásit válku, ale touží po prostoru, kde by mohl v harmonii a v souladu se svým svědomím svobodně žít.

 

Váhání mezi lidmi, jež ho vychovali a vlastní rasou, mezi níž si postupně získává vůdčí respekt, představuje pro jedince (byť zvířecího druhu) nosný morální otazník, s jehož vývojem a řešením jsme ochotni se jako zástupci lidského pokolení ztotožnit. Paradoxem pak je, že s čím dál naštvanějším Caesarem soucítíme, chápeme ho a přejeme mu úspěch v dosažení jeho plánů. Byť tento úspěch znamená konec naší civilizace. Dostáváme se tak v přijetí myšlenky filmu do krajního bodu, kdy pohrdáme sami sebou a vyhubení lidstva bereme jako trest za naše hříchy.

Šablonovité vykreslení lidského druhu

Stále ale zůstává jiskřička naděje v podobě idealistů jako je vědec Will Jamese Franca (Spider-Man, 127 hodin, Princ a pruďas), jehož konání je řízeno jedinou snahou a to nepřijít o své nejbližší. Jeho partnerka, krásná indická herečka Freida Pinto, která zaujala v Boylově Milionářovi z chatrče, zde v úloze veterinářky Caroline zpřítomňuje romantickou linii vyprávění. Její postava má ale funkci spíše dekorativní a pro samotný příběh nedůležitou.

Jinak vykreslení lidské rasy dopadlo oproti originálu trochu šablonovitě. Buď jsou lidé na straně opic a jsou k nim citliví a vnímaví nebo jsou to ti, kteří jim ubližují. Svou lhostejností jako ředitel rezervace Briana Coxe nebo s paralyzérem v ruce jako představitel potterovského Draco Malfoye Tom Felton, který agresivně zneužívá svého postavení a vybíjí se na slabších. Modelové prototypy dobra a zla, přičemž na straně zla kromě sadistického zřízence v ZOO Dodgea stojí i ziskuchtivý a k výsledkům výzkumu neodpovědný Willův šéf institutu Gen-Sys Jacobs (David Oyelowo). Jak oba při takto jasně rozdaných kartách míry sympatií postav dopadnou, nemusíte složitě hádat.

Letní překvapení

Jednostrunné záporné figury i nelogičnosti tvůrcům odpustíme. Stejně jako klišovité protiklady typu věda versus byznys nebo touha po moci a penězích kontra potřeba svobody, z nichž vyplývá, že lidstvo už je dávno zotročené svou rozpínavostí a malou pokorou vůči všem formám života, jež nejsou lidského původu. Neboť Rupertu Wyattovi a jeho týmu se podařil malý filmový zázrak a opravdové překvapení tohoto filmového léta.

 

Sází se v něm více na charakterový vývoj postav než na efektní destruktivnost a triky v něm nemají funkci samoúčelné vábničky, ale slouží vyprávěnému příběhu. Zpracování známé látky neurazí pamětníky původního snímku a navnadí nováčky k dalším a zajisté očekávaným dílům série, která se nutně nemusí držet původní předlohy. Můžou a nemusí. Jednou z cest je předělávka dávné série v novém vizuálním kabátě, druhou spíše volná inspirace touto látkou. Jakou cestou se tvůrci vydají, jsem zvědav a po zkušenosti s předehrou ji budu netrpělivě vyhlížet.

 

Zrození Planety opic

• Žánr: drama
• Původní název: Rise of the Planet of the Apes
• www.apeswillrise.com/
• USA 2011
• Scénář: Rick Jaffa, Amanda Silver
• Režie: Rupert Wyatt
• Hrají:James Franco, Tom Felton, Andy Serkis, Brian Cox, Freida Pinto, John Lithgow, David Oyelowo, Tyler Labin, Chelah Horsdal
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 11. 08. 2011