Filmová trilogie Zahradnictví režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského se měla stát největším a nejambicióznějším projektem této tvůrčí dvojice. Pro scenáristu navíc dílem velmi osobním, protože v něm na ploše dvaceti let vypráví příběh své rozvětvené rodiny na pozadí zlomových událostí naší novodobé historie.
Ornamentální výklad historie
V prvním díle to byla okupace a doba válečná, v druhém období let 1947-1953, kdy došlo ke zhroucení demokracie v Československu a převzetí moci ve státě komunistickou stranou. Jde tedy stejně jako v případě prvního filmu o velmi temná léta, která ale tvůrčí dvojice vykresluje až příliš apartním způsobem.
V prvním dílu trilogie Rodinný přítel jsme válečná léta vnímali jako dobové pozadí pro melodramatický příběh o nenaplněné lásce a potlačované touze. A šlo o pozadí až příliš uhlazené a aranžované. V Dezertérovi má podobně sterilní podobu a navíc co se týče výkladu historie i značně schematickou.
Ona schematičnost je blízká tomu, jak se období komunismu prezentuje mladé generaci třeba v seriálu Vyprávěj. Skrze dobové rekvizity jako nábytek, věci denní spotřeby, na něž si pamatujeme z dětství, pořady, které dávali v televizi apod. Zde se podobně ornamentálním způsobem zachází s historií před a po únorovou.
Nadšení z možnosti podnikat a postavit zem po válce znovu na nohy, znárodnění, budovatelé socialismu na náklaďáku, zpívající Internacionálu i ti, kteří se ocitli v nemilosti represivního režimu, smrt Stalina, následovaná tou Gottwaldovou, měnová reforma z června roku 1953. Je zde všechno, ale podané až příliš tezovitou formou na příkladu jedné rodiny.
Znárodnění
Jestliže v prvním dílu byla pozornost upřena na trojici sester a jejich šlechetného ochránce, podporovatele a důvěrníka v podání Ondřeje Sokola, tak v tomto stojí v popředí Otto Bock (Jiří Macháček), manžel Ely (Gabriela Míčová) a otec Karlíka (Kryštof Racek).
Otto se po válečných útrapách ve vězení a pracovních táborech vrací s obvazy na hlavě, ale plný entuziasmu do obnovy noblesního kadeřnického salonu Valentino, v němž zaměstnává manželku i obě její sestry. Chce tento rodinný podnik vytáhnout na světovou úroveň, k čemuž má přispět i nákup vídeňského kávovaru.
Zdá se ale, že dobou už hýbou jiné starosti, než kde si dát dobrou vídeňskou kávu a přichází znárodnění. Pochopitelně i Ottova podniku, které v milicionářské uniformě ve jménu strany realizuje jeden z jeho bývalých zaměstnanců Ludva (Štěpán Kozub). Toho Otto ze soucitu držel v podniku, než kamenem zranil kolegyni, na niž měl podezření, že ho udala šéfovi za vylepování propagandistických plakátů.
Schematismus ve vykreslení postav
Na jedné straně tu tedy máme živnostníka lidumila, uvězněného za války za odbojovou činnost, který dává veškerou svou energii do rozvoje rodinné firmy. Na druhé straně pak holičského pomocníka, který je zamindrákovaný, zákeřný lempl a lhář, odpudivý svým chováním i výzorem.
Působí to značně šablonovitě, čímž vůbec neříkám, že přesně tento typ lidí komunistická partaj vždy nepřitahovala. Hřebejk s Jarchovským se této typové karikatury ostatně drží i u dalších postav, jak to ukazuje příklad ruské soudružky s břežněvovsky srostlým obočím, která vypadá jak mužatka.
Dělení na dobré a zlé v období po komunistickém převratu je znatelné i z mluvy postav. Oproti vznešeně spisovné řeči podnikatelů a lidí, ctících prvorepublikové tradice, tu stojí přisprostlá lidová mluva komunistů, zakládajících si na tom, jak jsou blízko lidu.
Špatně zdůvodněná dezerce
Název podniku Valentino se po zrekvírování mění na Lenin, tedy ze strany scenáristy na slovní hříčku, vycházející z původního názvu. Otto v něm ještě chvíli působí jako zaměstnanec, ale díky žertu jeho syna Karlíka ne nadlouho. Žert s výměnou šamponu za švýcarské lepidlo, se ukáže být fatální, z rodu těch kunderovských, v momentu, kdy do holičství přijdou ruské zákaznice. Kanadský žertík je považován za sabotáž a Otto se ocitá v uranových dolech.
Odtud je mu díky komunistickému švagrovi umožněno odjet na Slovensko, kde se nechá hospitalizovat v psychiatrické léčebně. Předstírá, za pomoci personálu, že zešílel, aby se vyhnul tlaku estébáků. Po čase by se odsud mohl vrátit domů, ale zdá se, že je osudem natolik zlomený, že tím utrpěly jeho vazby k rodině blízkým.
Jeho traumatizované podivínství, vedoucí k dezertérství z názvu filmu, je ale velmi nevěrohodně pojato, v důsledku čehož trpí dramatická část vyprávění, spočívající v Ottově psychické proměně. Ta není dostatečně zdůvodněna, motivovaná ani zahrána a dozvídáme se o ní spíš z rozhovorů ostatních postav.
Přitom ten potenciál přerodu nezkrotného optimisty ve vystrašenou trosku v důsledku komunistického tlaku a ponížení, které on i jeho žena zažili, byl obrovský a tak není divu, že na sebe mnohem větší pozornost strhává Ottův švagr Jindřich.
Provázanost s Pelíšky
Jeho představitel Martin Finger umí mnohem lépe herecky odstínit to, co s jeho postavou po Únoru 1948 děje. Je vyhozen od letectva a své zoufalství z režimu, kterému tentokrát předvídá namísto dvou let tři, si vybíjí v rodinných a sousedských hádkách, které inscenuje Jan Hřebejk opět u svátečních stolů. Jeho bratr Karel (Karel Dobrý) je totiž komunista a jejich groteskní, zprvu slovní a poté fyzická potyčka končí pádem do skleníků, plného kaktusů.
Pedantický cholerik Jindřich se v Dezertérovi více jak v prvním dílu přehrává do šarže, známé z Kodetova podání této postavy v Pelíšcích. Od soukromých obřadů typu lití olova až po jeho prchlivé výstupy, které jsou nesnesitelné pro jeho nejbližší, ale z nichž je cítit jeho zásadovost a zaujetí pro pravdu.
Provázanost s Pelíšky je přítomná nejen skrz Jindřichovy proslovy a rituály, nebo momenty (hořící vánoční stromek), které vám je připomenou, ale i Jindřichovým očekáváním mužského potomka, z něhož nakonec bude jeho mladší dcera Jindřiška, známá z Pelíšků.
Ta starší Daniela (Anežka Rouhová) si mezitím nedostatek otcovy pozornosti a lásky vynahrazuje komunikací s duchem mrtvého lékaře Jiřího z prvního dílu v podání Ondřeje Sokola. Ve filmu se ale v závěru nezjevují jen mrtvé postavy, ale i starší verze těch stávajících, čímž se předikuje, kdo by mohl být v popředí vyprávěcího zájmu třetího dílu Nápadník. Ano, bude to právě Daniela coby filmový předobraz Jarchovského maminky.
Druhý díl trpí podobnými problémy jako první
Poetický, snový nebo jak to nazvat závěr se stává součástí nesourodého a nekonzistentního dramaturgického tvaru, který tak jako první díl trpí útržkovitostí a zkratkovitostí. Zahradnictví mělo ambici být velkou rodinou kronikou, ale to co už podruhé sledujeme, je pouhý sled epizodek, historek a výjevů, které se posouvají dopředu po časové ose, jejíž historické milníky dobře známe.
Dobová popisnost přitom nahrazuje poznání hlubších souvislostí toho, jak doba láme charaktery. Nejlépe je to vidět na titulní postavě Otty, jehož proměna z entuziastického člověka v podivína není dobře nejen vysvětlena, ale ani zahrána. Podobně jako Ondřej Sokol v prvním dílu se ani Jiří Macháček pro tento typ dramatického herectví nehodí a neumí mu dostát.
Dezertér má s předchozím dílem mnoho společného a je to především v oblasti toho, co v něm nefunguje. Od melodramatu jsme se posunuli k dramatu s jednou či dvěma bláznivými scénkami, jak vypadlými z nějaké crazy komedie. Vedle honičky dvou bratrů, končící ve skleníku, je to ta se záměnou šamponu za lepidlo.
Nesoudržný, střípkovitý dramatický tvar zůstává, nevyrovnané tempo vyprávění taky, byť scény u oběda už netrvají jako v prvním filmu půl hodiny, ale třetinovou stopáž. Opět se ale některé scény příliš vlečou a v závěru se zas zbytečně zrychluje.
Konzistentní dramaturgický tvar opět chybí
Petr Jarchovský chtěl v dvougenerační rodinné sáze Rohnových a Brünnerových ukázat, jak nástup komunistického režimu otestoval soudržnost této rozvětvené rodiny a pouto manželské, sourozenecké i rodičů a dětí v ní.
Už druhá ztráta svobody v průběhu několika let musela zákonitě poznamenat osudy těchto lidí, ale Hřebejkovi s Jarchovským se nepodařilo postihnout a ukázat mechanismus drtivé moci, ale pouze její vnější dobové znaky. Pochmurně šedavá obrazová stránka nám dává na vědomí, že se ocitáme v tísnivé, sevřené atmosféře, v níž bylo do zpěvu jen budovatelům lepších zítřků, ale zůstává opět jen u znaku, symbolu.
Tvůrčí dvojice si z tíživého dějinného období vyzobává ornamenty, detaily, vzpomínková torza, kterým by slušelo, kdyby je uměla zasadit do konzistentnějšího dramaturgického tvaru. Tento už podruhé podtrhává jejich úsilí o prolnutí velkých a malých, rodinných dějin nohy. Uvidíme, zda třetí díl v žánru komediální romance, který by se svou poetikou a časovým ukotvením měl nejvíc blížit Pelíšků, tento dojem napraví.
Zahradnictví: Dezertér
- Žánr: drama
- www.cinemart.cz/filmy/zahradnictvi-dezerter/
- Česko / Slovensko, 2017
- Scénář: Petr Jarchovský
- Režie: Jan Hřebejk
- Hrají: Jiří Macháček, Gabriela Míčová, Klára Melíšková, Aňa Geislerová, Martin Finger, Karel Dobrý, Vendula Svobodová, Sabina Remundová, David Novotný, Lenka Krobotová
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 28. 09. 2017
| Zahradnictví: Dezertér |
| Film |
|
5 |