Fotogalerie

Než skončí léto: intenzivní prožívání první lásky, po níž už žádná další nepřijde [recenze]

Marek Čech

12. července 2020

Debut, který se stal diváckým hitem na festivalu v Benátkách, sází na hereckou souhru ústředního kvartetu a obrazové napojení na vnímání hlavní hrdinky.

Plusy

Oživením šablony romancí s nevyhnutelným zakončením se tak stává její dvougenerační charakter.

Minusy

Mnohé z linií, jako je ta rodičovská, zůstávají v náznaku a nejsou dotaženy.

7 /10

Cti zahájit putovní přehlídku Tady Vary ve vašem kině se dostalo filmu, který se stal diváckým hitem loňského festivalu v Benátkách, kde získal pět cen. Nejvýznamnější z nich, Cena Marcella Mastroianniho pro nejlepšího mladý talent, putovala k Tobymu Wallacemu, představiteli problémového mladého muže, do nějž se zamiluje šestnáctiletá dívka, která trpí rakovinou. Tu ztvárňuje australská herečka Eliza Scanlen (Ostré předměty, Malé ženy).

Funkční převedení divadelního tvaru

Potkávají se ve filmu, jenž vychází z úspěšné divadelní hry, jejíž autorka, australská dramatička Rita Kalnejais, se ujala i její scenáristické adaptace pro film. Úloha režijní byla svěřena Shannon Murphy, která má zkušenost jak s divadelní prací, tak tou filmovou na seriálech, což se u jejího celovečerního debutu ukazuje být velkou výhodou.

Ve spolupráci se scenáristkou se jí povedlo divadelní tvar velmi funkčně převést do toho filmového. Zachovává přednosti toho původního v rozehrání vztahové dynamiky mezi kvartetem postav, tvořeným dcerou, jejím novým partnerem a dceřinými rodiči, kteří se jen obtížně smiřují s tím, koho si dcera našla. Dialogy postav jsou živé, režisérka herce velmi dobře vede a ti se odměňují tím, že dovedou postavám vtisknout autenticitu situace, v níž se nacházejí.

Zároveň si na debutantku počíná suverénně i jako režisérka, vyprávějící obrazy. Filmový jazyk se napojuje na vnímání hlavní hrdinky, která chce naplno prožít lásku s vědomím toho, že její čas se krátí. Euforické momenty se střídají s těmi vyhrocenými i poetickými v divoké jízdě, která nám neotřelým, drzým způsobem servíruje všechny možné emoce, které člověk, bojující s vážnou nemocí, může zažít, když se jí rozhodne nepoddat.

Kamera, napojená na vnímání hlavní hrdinky

Kamera Andrewa Commise někdy doslova tančí s hrdinkou Millou, když prožívá radostné opojení. Zrychlenými záběry odráží skutečnost, jak se zamilováním do Mosese cítí plnější života než kdy dřív. Jindy s ní setrvává v dlouhých statických záběrech, které prozrazují její obavy a vnitřní neklid.

Kameraman si hraje s barvami, včetně těch výrazných tyrkysových, s osvětlením, vše pro podtržení nebo zvýraznění emocí, jež Milla zažívá. Podobně funguje i hudební soundtrack, v němž se klasická hudba doplňuje s tou elektronickou a moderní folkovou.

Malé ženy: svěží, moderní a dosud nejlepší adaptace slavného románu [recenze filmu]

Filmy a seriály

Jako prostředek nahlédnutí do jejího nitra a ztotožnění s jejími pocity slouží i narušování čtvrté stěny a Milliono obracení se přímo k divákům. Cítíme vzdor, spiklenectví, radost z blízkosti druhého, intenzivního prožívání hudby i zdánlivě obyčejných chvil s blankytně modrou oblohou nad hlavou během letních dnů.

Noční můra rodičů

Originální název filmu Babyteeth, čili mléčné zuby, evokuje věk hrdinky někde na hranici dětství a dospívání. Milla (Eliza Scanlen) ještě nestačila pořádně vstoupit do života a ten už jí naplánoval krutý osud. Její rodiče, psychiatr Henry (Ben Mendelsohn) a bývalá hudebnice Anna (Essie Davis), se s touto situací vyrovnávají těžce. Uzavřením se do sebe, tím, že o tom nemluví i konzumací antidepresiv, k nimž má Henry přístup.

Když Milla na nástupišti cestou do školy narazí na potetovaného mladíka, který ji pomůže při náhlém krvácení z nosu, vznikne z toho zprvu neobvyklé přátelství a potom láska. Jeho představení doma se podobá té nejhorší rodičovské noční můře, co do představy o nápadníkovi pro vaše dítě. Třiadvacetiletý Moses (Toby Wallace) je feťák a průšvihář, který žije na ulici, kde žebrá.

To musí být nebe: melancholická groteska, oceněná na festivalu v Cannes [recenze]

Filmy a seriály

Jenže mnohem větší noční můru zažívají rodiče z toho, že jejich dcera má smrtelnou nemoc a tak postupně svolí k tomu, že s nimi může problematický mladík v domě bydlet, i když si nejsou jistí tím, jestli Mosesův zájem o jejich dceru nepramení spíš z toho, že bude mít přístup k lékům, které potřebuje a po rodičích vyžaduje. Zároveň ale vidí, jak první setkání s láskou dává jejich dceři chuť do života a tak se rozhodnou dát věcem volný průchod. A Milla k této lásce přistupuje s intenzitou a vědomím toho, že žádnou další už nezažije.

Vzpírání se konvencím

Oproti teenagerským romancím typu Dlouhá cesta, Teď a tady nebo Hvězdy nám nepřály, v nichž je láska konfrontována s vědomím brzké konečnosti, se tato ale přece jen liší. Nejen tím, jak bojuje proti zavedeným schématům obdobných příběhů, ale i tím, jaký v ní dostávají prostor postavy Milliiných rodičů, kteří jsou mladému páru rovnocennými partnery i protihráči. Zároveň i zrcadlí problém, s nímž se potýká Moses. Vždyť o kolik se liší labilní Anna, která bere antidepresiva po hrstech, od něj? Jen mírou toho, že jeden užívá léky legálně a druhý ne.

Narušitel systému: nezvladatelné dítě testuje limity vstřícné německé sociální péče [recenze filmu]

Filmy a seriály

To vzpírání se schématům příběhů o umírání se projevuje tím, že se ve vyprávění o nemoci moci nemluví, nevidíme kromě ztráty vlasů moc jejich příznaků, přesto si ale její přítomnost uvědomujeme v tom, jak moc se od ní chce Milla odpoutat.

Režisérka se vyhýbá sladkobolnosti a srdceryvnosti a místo toho nabízí drzý humor, sebeironii a sarkasmus, ale i ona v druhé polovině sklouzne do předvídatelných kolejí toho, kam vyprávění musí vyústit. Její podání této šablony má díky obrazové i hudební složce jen víc indie či festivalový ráz než jiné romance s podobným námětem.

Rodiče nikoliv v druhém plánu

Oproti nim se děj více věnuje rodičům Milly a odkrývání dysfunkcí a komplikovaných tenzí v této rodině, které v ní byly přítomné dávno předtím, než se začala potýkat s dceřinou nemocí. V odhalování těchto dysfunkcí film trochu připomíná Mendesovu Americkou krásu.

Rodiče spolu žijí víceméně ze zvyku ve vyhořelém manželství, které spojuje starost o jejich dceru. Ony tenze, projevující se koketováním s těhotnou sousedkou v případě otce nebo s učitelem hudby a bývalým partnerem v případě matky, jsou ale spíš jen naznačeny.

Na nože: Daniel Craig jako americký Hercule Poirot [recenze filmu]

Filmy a seriály

Mnohé z linií vyprávění, a tato rodičovská patří k nim, nejsou dotaženy, jiné jsou záměrně zamlčeny nebo se odehrávají mimo obraz a my se o nich dozvídáme prostřednictvím názvů kapitol, které mají podobu jakýchsi deníkových zápisků a dokreslují nám některé naznačené souvislosti, týkající se jak minulosti rodičů, tak vztahů v rodině Mosese.

Oživením šablony romancí s nevyhnutelným zakončením se tak stává její dvougenerační charakter, kdy problematické rysy chování vykazují jak postavy rodičů, tak mladých hrdinů. Přesto se musí pokusit o vzájemnou harmonii, která by pomohla ulehčit situace té, na níž jim záleží.

Ta kooperace se projevuje i ve filmovém tvaru, kdy do sebe jednotlivé složky, ať už jde o herecké výkony ústřední čtveřice nebo obrazovou a hudební složku, zrcadlící pocity hlavní hrdinky, dobře zapadají a navzájem se podporují ve vyznění tohoto intenzivního, sympaticky nekonvenčního a nesentimentálního vyprávění, které před nás klade otázku, jaké je to milovat s vědomím, že nemáte co ztratit. Režisérka jím dokazuje, že její jméno se vyplatí do budoucna sledovat.