Vztahové drama otce a syna je díky výkonu Brada Pitta stejně působivé, jak opojení z vesmíru, které nám zprostředkovává kameraman Hoyte van Hoytema.
Průnik do vnitřního světa hlavního hrdina poskytují jeho monology. Je jich ale zbytečně moc a jsou příliš doslovné.
8 /10
Režisér James Gray (Noc patří nám, Milenci, Pokrevní pouto) ve svých filmech vsází na atmosféru a pomalejší tempo vyprávění. Dobře to bylo vidět na jeho předchozím biografickém snímku Ztracené město Z, od kterého diváci očekávali něco na způsob Indiana Jonese nebo Mumie.
On ale přišel s mixem dobrodružného, rodinného a válečného dramatu, který se opíral o dobré herecké výkony a podmanivou kamerou. Tu měl na starosti Darius Khondji (Sedm, Svůdná krása), který v kulisách deštného pralesa rozehrál obrazy podobné uhrančivé zkázy jako Francis Ford Coppola v Apokalypse. Natáčení na klasickou pětatřicítku pak přispělo k zdání filmu, jaké se dnes už netočí a jimž se dařilo v sedmdesátých letech, kdy Hollywood zažíval své nejsvobodnější období z hlediska volnosti autorské tvorby.
Podobně staromilské, v dobrém slova smyslu, je i jeho nejnovější dobrodružství, tentokrát vesmírné. Jeho hlavní hrdina je ostatně tomu z předešlého filmu Ztracené město Z, cestovateli Percymu Fawcettovi, v mnohém podobný. Percy byl nebojácný muž, plný vědeckého zápalu a ideálů, který si šel odhodlaně za splněním svého snu. Kvůli této své umanutosti se přitom potýkal s výčitkami svědomí vůči své rodině.
Cesta do srdce temnoty
I major Roy McBride (Brad Pitt) z Ad Astra staví svou práci na nejvyšší místo, což odnáší jeho soukromý život. Žene ho touha po poznání a současně snaha vyrovnat se svému otci Cliffordovi (Tommy Lee Jones), jehož odkaz si v sobě nese. Po otci zdědil pracovitost a odhodlání, ale současně mezi nimi existovala chladná distance, jejíž příčiny jsou nám postupně odhalovány.
Putování za takřka dvacet let pohřešovaným otcem, který byl prohlášen za mrtvého, někam na okraj sluneční soustavy k Neptunu, se pro Roye stává něčím na způsob výpravy džunglí kapitána Willarda za tajemným plukovníkem Kurtzem v Apokalypse.
Protože i jeho otec se podle všech indicií postavil proti lidstvu a on ho v tom má zastavit. Jeho cesta do nejvzdálenějšího koutu hvězdné soustavy se přitom i pro něj stává cestou do srdce temnoty, když si vypůjčím název Conradova románu, který posloužil Apokalypse jako předloha.
Meditativní ráz vnitřních monologů
Coppolův slavný film ale není jediný, který vás v souvislosti s Ad Astra napadne. Svým meditativním charakterem a častým použitím voiceoverů, které nám zprostředkovávají Royovy myšlenky a komentáře, dotýkající se podstaty bytí, vám určitě připomene filmy Terrence Malicka, zejména Nový svět a Strom života. Ten první kvůli použití mluveného komentáře, ten druhý kvůli vyobrazení vesmírných scén a tematizování rodinných vztahů.
Vnitřní monolog hlavní postavy v sobě zároveň spojuje linii osobní, psychologickou, s tou vnější, epickou, vesmírnou. James Gray se jako režisér a spoluscenárista ve svém osmém celovečerním filmu snaží o spojení psychologického dramatu a vesmírného dobrodružství, přičemž dramatické momenty více vycházejí z chování postavy než z okolního ohrožení při vesmírné pouti.
Roy jako muž ve středním věku během ní bilancuje svůj vztah s chladným otcem i odcizení s bývalou ženou Eve (Liv Tyler), k němuž došlo kvůli jeho ambiciózní a v něčem rovněž chladné povaze. Onen chlad Royovy postavy vychází z toho, že se v důsledku otcovy absence a neschopnosti projevovat city cítil vždy sám, opuštěný, ať už pobýval na Zemi nebo na oběžné dráze.
Brad Pitt onu tlumenost emocí umí ve svém výkonu výborně zprostředkovat. Jeví se jako dokonalý profesionál, kterému se ani v nejvypjatějších momentech nezrychlí tep, což je ideální předpoklad pro práci astronauta. Pojetí této role je introspektivní, tedy přesně opačné, než jakou polohu předvedl v Tenkrát v Hollywoodu.
Průnik do jeho vnitřního světa poskytují Royovy monology, spojené s flahbacky do jeho dětství nebo později manželství. Ty nám mají osvětlit, čím si prošel a proč je takový uzavřený a apatický. Těch voiceoverů, které nám mají přiblížit jeho vnitřní rozpoložení, je ale až moc a jsou zbytečně doslovné. Brad Pitt je natolik dobrý herec, že všechny ty smutky i obavy umí rozehrát ve svém výrazu a není proto třeba jeho niterné pocity takto objektivizovat.
Kolonizovaný Měsíc a Mars
Ad Astra je z rodu podobných sci-fi jako První člověk. I v něm režisér Damien Chazelle pojal let Apolla 11 na Měsíc jako způsob, jak se vyrovnat s rodinným traumatem. A i zde Armstrongova pracovní posedlost negativně přispívala k ochlazení rodinných vztahů.
Těch blízkých filmů z žánru přemýšlivých a přitom vizuálně podmanivých sci-fi je ale určitě víc. Úvod, kdy Roye postihne nehoda na vesmírné anténě, připomene Cuarónovu Gravitaci, s níž má společnou i vizuální ladnost vesmírných scén. Jako příbuzné tituly, k jejichž ladění se režisér hlásí, je určitě možné vnímat také filmy 2001: Vesmírná odysea, Sunshine, Interstellar, Soderbergův Solaris nebo Blade Runner 2049.
Oproti komornímu Prvnímu člověku je ale Ad Astra o něco výpravnější a akčnější, ale ne zas tolik, jak by se to mohlo zdát z trailerů. Vidíme honičku lunárních terénních roverů při cestě na základnu SpaceComu na Měsíci, kdy je Roy s americkým vojenským personálem nucen čelit zdejším pirátům.
Situace ve 22. století, kdy se děj odehrává, se totiž změnila a Měsíc se stal lidskou základnou a přestupní stanicí na další planety. Pořádají se tam komerční lety, proudí sem davy turistů, ale přesto nemá lidstvo toto území stále pod svou plnou kontrolou. Režisér tak nabízí jistou analogii k územím válečným nebo kolonizovaným, na nichž přetrvává hnutí odporu.
Souboj se zuřivým primátem, který utekl z norské biomedicínské výzkumné vesmírné stanice, ve stísněných prostorách kosmického plavidla, má zas až hororový nádech. Těch akčních scén není až tolik a většina z nich slouží k tomu, aby došlo k redukci těch, kteří spolu s Royem letí směrem k Neptunu, kde má pobývat jeho otec.
Záhadné výboje
Ten byl před nějakými pětadvaceti lety velitelem výzkumné vesmírné expedice, která se v rámci projektu Lima vydala pátrat do vesmíru po stopách mimozemského života. Tato expedice se dostala až k Neptunu, kde se po pár letech zkoumání odmlčela.
Roy tak považoval svého otce za mrtvého, než se mu dostanou zprávy od zpravodajských služeb, že by tomu tak být nemuselo. Někdo totiž směrem k Zemi vysílá záhadné výboje, které ji ohrožují. Ostatně Roy se o tom mohl přesvědčit sám. Jako člověk, pověřený stavbou obří antény, připomínající babylónskou věž, která má sahat až do vesmírného prostoru a sloužit k vyhledávání inteligentního mimozemského života a navázání komunikace s ním, byl přímým účastníkem nehody na ní.
Vojenské složky to vyhodnotily tak, že ony prudké nárůsty energie neznámého původu, k nimž dochází ve sluneční soustavě a jež ohrožují budoucnost lidstva, by mohly nějak souviset s dávným projektem Lima, jeho otcem a experimenty, které na Neptunu provádí. Roy je proto pověřen, aby se přes kolonizovaný Měsíc a Mars vydal k vnějšímu okraji sluneční soustavy, kde by se jeho otec mohl nacházet a zjistil příčinu těchto výbojů.
Záchrana světa nebo vlastní duše?
Royův otec hledání mimozemského života zasvětil ten svůj a jeho syn se nyní vydává po jeho stopách, aby i on zjistil pravdu o lidské existenci. Prostřednictvím postavy astronauta Roye se režisér tak ptá jak na velké otázky typu, zda jsme ve vesmíru sami, tak na ty ryze osobní, vztahové.
Zřetelné je, že mnohem víc než odpověď na otázku, zda ve vesmíru existuje inteligentní život, ho zajímá postava astronauta Roye a jeho vnitřní pochody, které zažívá při cestě na Neptun, kde si chce vyřešit svůj problematický vztah s otcem.
Akční sekvence, k nimž patří i ta s průletem Neptunovým prstencem, je tedy možné vnímat spíš jako takovou povinnou žánrovou výbavou sci-fi příběhu o záchraně světa. Ten film je ale především charakterovou studií, v níž jde o záchranu vlastní ztrápené duše.
Opojení z vesmíru
Tempo vyprávění dvouhodinového filmu je proto spíš pomalé, meditativní, ale vždy včas proložené dynamizujícími akčními pasážemi. Kamera přitom umí zprostředkovat jak opojnou rozlehlost a nebezpečí vesmírných dálav, tak pochyby, které zmítají Royem.
James Gray si pro zprostředkování vesmírné mise vybral kameramana té nejvyšší kvality, což Hoyte van Hoytema ukázal ve filmech Ona, Interstellar, Spectre a především pak ve válečném Dunkerku, za nějž byl nominován na Oscara. Podmanivý obraz doplňuje náladotvorná ambientní hudba Maxe Richtera.
Film Ad Astra vypráví o vzdálenostech mezi planetami i lidmi a umně přitom spojuje osobní, psychologickou linii vyprávění s tou epickou. Režisér si tak dál svébytně razí cestu mezi požadavky uměleckými, které klade sám na sebe a těmi komerčními, které na něj klade studio a vychází z toho opět s čistým štítem.
Vztahové drama otce a syna je díky výkonu Brada Pitta stejně působivé, jak opojení z vesmíru, které nám zprostředkovává kameraman Hoyte van Hoytema. Takže pokud hledáte v nabídce kin inteligentní sci-fi, která má přes svůj intimní a meditativní ráz šanci oslovit vizuální stránkou a akčními pasážemi i mainstreamovějšího fanouška sci-fi žánru, tady se nespletete.
Ad Astra
- Žánr: sci-fi
- Původní název: Ad Astra
- www.foxmovies.com/movies/ad-astra
- USA / Brazílie, 2019
- Scénář: James Gray, Ethan Gross
- Režie: James Gray
- Hrají: Brad Pitt, Tommy Lee Jones, Liv Tyler, Donald Sutherland, Ruth Negga, Kimberly Elise, Loren Dean, John Finn
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 19. 09. 2019