Cesta: recenze filmu

Před deseti, možná více lety, došlo ke katastrofě, jejíž příčiny zůstávají zahaleny rouškou tajemství. Zvířata vyhynula, vegetace zmizela, lesní porost doznal podoby ožehlých strašáků, podlomeně stojících uprostřed vyprahlých planin. Vodu zbarvil tmavý odstín z neustále padajícího popílku, způsobeného častými požáry. Dodávky energie se zastavily, takže neudržované silnice připomínají odstavná vrakoviště opuštěných vozidel. Oblohu pokryl těžký a chladný příkrov, skrze nějž neproniká jediný slunečný paprsek.

Zákon a pořádek se staly pojmy, jež zbytky zoufalých přeživších vytěsnily ze svého slovníku, spolu s návykem sociální sounáležitosti. Miliony lidí zemřely v důsledku apokalypsy vyhladověním nebo vlastní rukou ve strachu, že se právě oni stanou příštím článkem potravního řetězce těch, co si lidství už těžko mohou dávat do svého vývěsního štítu.

Nepřipraveni (pokud chybí obeznámenost s knižní předlohou) jsme hned na začátku vrženi do nehostinné reality, jíž se snaží vzdorovat ústřední bezejmenná dvojice. Muž a chlapec, jeho syn. Dva poutníci, pronásledovaní stínem minulosti na cestě k velmi nejisté budoucnosti. Po dobrovolném odevzdání se osudu mužovy manželky opustili mrazivý domov a rozhodli se vypravit na cestu. Na cestu za nadějí, kterou jim skýtá směřování na teplejší jih k pobřeží moře.

Lovci a jejich kořist

Veškerý svůj majetek tlačí v nákupním vozíku, vybaveném zpětným zrcátkem, které jim umožňuje sledovat, zda jim někdo nejde v patách. Oblečení, boty, voda nebo kousek jídla se totiž staly vzácnou komoditou, kvůli níž jsou druzí ochotni i vraždit. Obyvatelé zpustošené země se proměnili, dle otcovy jednoduché hodnotící škály, již vštěpuje svému potomkovi, na ty dobré a špatné. Ti první chtějí jen přežít v ještě stále přítomné úctě k nedotknutelnosti života druhých. Ti druzí se spojují v zdivočelé tlupy, jimž není cizí kanibalismus.

Proti možnosti, aby i otec se synem neskončili jako zaskočená kořist, sloužící pro potravu vyzbrojených lovců, zbývá v otcově pistoli krajní pojistka v podobě dvou kulek. A vy spolu s ním přemýšlíte, jak byste je použili. Na svou obranu před nepřítelem, jenž v sobě popřel poslední špetku humanity, nebo jako prostředek k milosrdnému úniku před strašlivým koncem. Rychlá a bezbolestná sebevražda by se v těchto hrozných časech ukázala menším prokletím než plahočení se vybrakovanými ruinami měst, lemovanými lidskými ostatky v různých fázích rozkladu.

Nález obživy se v dusivě trudné atmosféře rázem rovná sváteční události, jíž je třeba se zhostit s obřadní radostí. Pohled na vyhublé, zubožené trosky, pro něž plechovka coca-coly nebo konzerva s kondenzovanými hruškami znamená zázrak, vás při návratu z kina přinutí nejen k provinilému zamyšlení nad vlastním plýtváním, ale i k obhlédnutí zásob ve sklepě.

Přežití jako hodnota

Příběh dvou osamělých lidí, pro něž jakýkoliv kontakt s dalšími osobami představuje skrytou hrozbu, vedoucí u ochranitelského otce k narůstající nedůvěřivosti a paranoie, nabízí ucelený myšlenkový koncept, vyvolávající množství otázek.

Co znamená býti člověkem, jaké jsou vaše základní pudy a potřeby a co uděláte v extrémních podmínkách pro jejich uspokojení? Co se stane, když přijdete o všechno? Jak budete reagovat, když se vás i o to málo, co vám zbylo, bude snažit někdo připravit? Snažili byste se získat něco na úkor druhého, o němž se vzhledem k jeho věku nebo zdravotní situaci domníváte, že už to nebude potřebovat? Neobrátí se naivní důvěra v bližního proti vám?

V situaci zvyšujícího se nebezpečí se vyjevuje známá pravda, že nejtěžším úkolem je obstát především před sebou samým. Na příkladech jsou evokována palčivá etická paradigmata, na něž budete ještě dlouho po odchodu z kina hledat v sobě nevyhýbavě sebezpytné odpovědi.

Tvůrci se pomocí tázání snaží zjistit, zda a jak je možné udržet lidskost ve světě, kde přežití je jediná hodnota, na níž ještě záleží. Skrze symbolické postavy Starce (Robert Duvall), Veterána (Guy Pearce) nebo Zloděje (Michael Kenneth Williams) pak ukazují různé přístupy k řešení tohoto problému.

Syrový základ

Dramatik a scenárista Joe Penhall Pulitzerovou cenou vyznamenanou stejnojmennou novelu Cormaca McCarthyho (Tahle země není pro starý) adaptuje věrně a příznivce literární předlohy přenáší do neutěšených kulis světa plného zmaru a beznaděje. Při členění děje se drží epizodní povahy původní látky, již prokládá mezi jejími jednotlivými kapitolami vnitřním komentářem postavy Otce. Snad jen u motivu ztráty matky se dopouští přímočařejší doslovnosti, než je tomu u s náznaky mistrovsky pracujícího romanopisce. Překvapení, jež by obohatilo stroze úsporný text a posunulo ho směrem k jiné dimenzi, se ale nekoná, což zejména u znalců předlohy může vést k pocitu ochuzenosti.

Neurčitost příčinná, časová, prostorová i personální, posilující obecně platné vyznění románu, se promítá i do filmové struktury vyprávění. Dobu zničení světa odhadujeme podle stáří postavy chlapce, který už se narodil do prostředí, jež pozbylo svůj přirozený řád. Netušíme, zda důvodem pohromy byl jaderný výbuch, útok z vesmíru nebo ekologické selhání systému v důsledku malé ohleduplnosti vůči naší nikoliv modré, ale zelené planetě. Tato nejasnost vytváří prostor pro fantazii a dává možnost k víceznačným více či méně aktuálním interpretacím a spekulacím.

Syrový knižní základ si vyžadoval adekvátní převedení, jehož se mu ze strany režiséra dostalo. Australský rodák John Hillcoat nás vtahuje do nálady příběhu pomalu, ale s o to větší komorně minimalistickou naléhavostí, jež si vystačí bez obvyklých vnějškových propriet katastrofického žánru, jakými nás pravidelně oblažuje například Roland Emmerich. Ukazuje tak vítězství obsahu nad nablýskanou formu, kdy atmosférická ponurost zmůže víc než gigantický rozpočet, plejáda statistů, kteří záhy skončí jako položka, dláždící cestu přežití ústředních hrdinů, i nákladné počítačové triky, jejichž prefabrikovaná umělost zbavuje žánrově příbuzné snímky uvěřitelného napětí.

Příznivci akčněji pojatých postapokalyptických podívaných typu Šíleného Maxe nebo Já, legenda budou možná zklamáni, ti ostatní ocení režisérův výtvarný cit pro práci s rázem krajiny, který osvědčil už v anti-westernu Proposition. Putování z horského reliéfu přes pahorkatinu až k oceánu připomíná road movie napříč spáleništěmi, opuštěnými továrními komplexy i civilními obydlími menších měst. Úmorná pouť s nejasným výsledkem je prodchnuta morbidně lyrickou poetikou, která skrze oko kamery více zlověstně naznačuje než naturalisticky doříkává.

I cesta může být cíl

Jako ve většině road movie i zde se cesta stává prostředkem poznání, sloužícím ústřednímu tandemu ke katarznímu ujasňování si hodnot, pro které je třeba boj o přežití nevzdat. Zastavit se na této cestě by znamenalo rezignovat. A rezignace rovná se v okolní atmosféře smrt. Otec cítí, že s každým vykašlaným chrchlem krve je třeba synovi znovu připomínat zásady, jež mu umožní obstát v samostatném životě. Vpřed ho pohání nezlomná vůle nevzdat to, dokud mu síly stačí. Ta je provázena v lepším případě dělbou o drobné radosti, jež pomohou na chvíli odvést pozornost od zdrcujícího ataku těch méně útěšných momentů.

 

Postapokalyptické téma je rázem obohaceno o podobenství o pevném poutu otce a syna, kteří jsou na sobě existenčně závislí. Do intimního dramatu o hodnotách a vazbách, jež upadly v zapomnění, vstupují k dokreslení ještě retrospektivní výlety do minulosti, osvětlující důvod ženina odchodu ze života. Ukazují zároveň hloubku citu dvou lidí, jejichž vztah měl být tím největším bohatstvím, které jim žádná pohroma neměla vzít. Žena (Charlize Theron) ale nepřijme propad ze šťastného způsobu života do toho méně idylického, propadne úzkosti a odpovědnost za starost o jejich jediného potomka přenese na Muže.

Závany dávného pocitu bezpečí, zprostředkované flashbacky do minulosti, jsou prozářeny teplým odstínem žluté, které kontrastně zvýrazňují přítomnou mizérii. Svět, zbavený slunečního svitu, je laděn do pochmurných, takřka černobílých odstínů, které sugestivně dokreslují apokalyptickou prázdnotu.

K tesklivě melancholickému pocitu z pomalu umírajícího světa přispívá i zvuková stránka filmu, na jejíž podobě se podílela dvojice australských rodáků a režisérových stálých spolupracovníků. Nick Cave s Warrenem Ellisem za pomoci zvuků klavíru, houslí a rytmických úderů bubnů, střídaných s chvilkami až mrtvolného ticha, vytvářejí pod kůži se vrývající hudební koláže.

Znepokojivá úvaha o zániku civilizace

Hlavní herecký part nese na svých bedrech Viggo Mortensen, který po Východních příslibech dokazuje, že není jen fešným Aragornem z tolkienovské trilogie, okouzlující dámy napříč věkem, ale i výborný herec. Zabalený do větrovky, zarostlý a s hlubokými vráskami v čele připomíná toho nejzuboženějšího homelesáka, který vám v páchnoucí nádražní putyce odvykládá svůj tklivý příběh. Jeho dětský partner Kodi Smit-McPhee má výhodu až neuvěřitelné podobnosti s jeho filmovou maminkou Charlize Theronovou, čímž se zvyšuje pocit autentičnosti vyprávění.

John Hillcoat přináší v symbióze s duchem předlohy znepokojivou úvahu o zániku civilizace a obnažuje přitom problémy, jež ji svírají. Ztráta důvěry v druhé i společenství, jež rázem ukáže svou kořistnickou tvář. Téma rodičovské i partnerské odpovědnosti a vzájemnosti. Absence víry a duchovních hodnot, nahrazená instinktivně pudovou honbou za přísně osobním užitkem.

Mravní přesah Cesty vám bude o to bližší, oč více věříte, že by podobný stav mohl jednou nastat. Podívaná, kterou bych rozhodně nedoporučil latentně nerozhodným sebevrahům, hledajícím záminku k odchodu ze světa, vás totiž přesvědčí, že takzvané civilizované nebo humánní chování se vytratí s posledním spotřebovaným kompotem na poličce ve spíži.

 

Cesta

• Žánr: postapokalyptický
• Původní název: The Road
• www.theroad-movie.com
• USA 2009
• Scénář: Joe Penhall (podle novely Cormaca McCarthyho)
• Režie: John Hillcoat
• Hrají: Viggo Mortensen, Charlize Theronová, Guy Pearce, Robert Duvall, Kodi Smit-McPhee, Garret Dillahunt, Michael K. Williams, Molly Parkerová
• Distribuce: Palace Pictures
• Distribuční premiéra v ČR: 29. 04. 2010