Brankář: zajatý německý voják, který se v Anglii stal fotbalovou legendou [recenze filmu]

Fotbal, nebo sport obecně, mnohokrát v dějinách plnil i funkci politickou, společenskou. Stačí si vzpomenout na hokejová zápolení našeho týmu se sovětskou sbornou v době komunistické. Sport ale přispíval a přispívá i k sbližování národů, byť to tak při vyhrocených mezistátních duelech nevypadá.

Vina osobní a polemika s tou kolektivní

Jedním z těch, kdo se významnou měrou zasloužili o sbližování Angličanů a Němců po druhé světové válce, byl i brankář Manchesteru City Bert Trautmann (1923 - 2013), za což v listopadu roku 2004 obdržel od královny Řád britského impéria za zásluhy na hřišti i mimo něj.

Trautmannův příběh se rozhodl zpracovat jeho krajan, německý režisér Marcus H. Rosenmüller (1973), který film nejen režíroval, ale podílel se spolu s Nicholasem J. Schofieldem i na scénáři k němu. Režisér se v roce 2010 za fotbalovou legendou vydal do španělské Valencie, kde žil se svou třetí ženou. Dlouhé hodiny si povídali o fotbale, o národu, o vině za to, co Němci spáchali za druhé světové války, i o nadějích doby poválečné éry, o lásce a o mnohém dalším.

Trautmannovy vzpomínky, doplněné o archivní reálie, se pak staly základem scénáře, u něhož si slavný brankář vymínil, že se má zabývat jeho životem v celé jeho komplexnosti. Za 12 milionů eur tak vznikl biografický film, který v sobě propojuje rovinu historickou, sportovní i milostnou brankářova příběhu.

Režisér se v něm snaží Trautmannovi nenadržovat, nebo jen mírně, při posuzování jeho válečné viny, a vyprávění pojímá jako příběh o muži, který dostal druhou šanci právě díky fotbalu. Šanci vyrovnat se s vlastním svědomím i reakcemi lidí na fakt, že jako voják sloužil nacistickému režimu. Vinu osobní tu staví proti uplatňované vině kolektivní, s jejímiž projevy vede prostřednictvím filmu polemiku.

Válečný zajatec

Bert Trautmann se narodil v německých Brémách v roce 1923, vstoupil do Hitlerjugend a během války se jako výsadkář aktivně zapojil do bojů na východní frontě, za což získal pět vyznamenání, včetně válečného Železného kříže I. třídy.

Později byl převelen na západní frontu, kde padl ke konci války do britského zajetí. Stalo se tak po spojeneckém bombardování města Kléve, kdy byla jeho jednotka rozprášena. Bitvu v lesích u tohoto německého města přežil jako jeden z devadesáti z původní tisícovky Němců.

A právě tady začíná filmové vyprávění. Z Kléve se přenášíme do zajateckého tábora na převýchovu německých vojáků v hrabství Lancashire na severozápadě Anglie, kde je Bert Trautmann (David Kross), spolu s kamarády, nucen pracovat na nápravě škod, které jeho země způsobila vítězné Anglii. Tábor vede sadistický britský důstojník Smythe (Harry Melling).

10 nejlepších filmů z vězeňského prostředí

Ve volném čase hrají zajatí Němci fotbal, kde si ho všimne místní obchodník a prezident amatérského týmu St. Helens Jack Friar (John Henshaw), který ho rekrutuje do svého klubu před sestupem jako brankáře. Ostatní hráči s tím nesouhlasí, protože Bert pochází ze země, s níž je Anglie stále ve válce, ale jeho výkony v bráně je postupně přesvědčí.

Bert zároveň začne pracovat v Friarově obchodě s potravinami, kde se seznámí s jeho krásnou dcerou Margaret (Freya Mavor), s níž si začne románek. Když má pak dojít k repatriaci zajatců a Bert se má vrátit do rodných Brém, rozhodne se na ostrovech zůstat. Nejen kvůli své lásce, ale i klubu, který mu dal šanci a kterému chce na oplátku pomoci.

Vzedmuté vášně a rabínova přímluva

Jeho schopností si brzy všimnou i manažéři věhlasných klubů a tak dostane nabídky od Evertonu, Tottenhamu, Arsenalu i obou klubů z Manchesteru. Nakonec kývne na tu od Jocka Thomsona (Gary Lewis) z Manchester City, kde má od sezóny roku 1949 nastoupit.

Média ale ve městě se silnou židovskou komunitou o angažování německého válečného zajatce profesionálním anglickým klubem referují ve velmi negativním tónu a kladou Bertovi otázky, týkající se jeho válečného angažmá. Snaží se na ně odpovídat co nejupřímněji, nic nezamlžuje, z ničeho se nesnaží vyvinit, což se do budoucna ukáže jako dobrý přístup pro posuzování jeho minulosti veřejností. Teď jsou ale vášně hodně vzedmuté.

100 nejlepších filmů 21. století podle BBC

Při jeho prvním zápasu v dresu Manchesteru, na nějž kvůli němu místo obvyklých dvou tisíc lidí přijde více jak třináctinásobek, na něho fanoušci pokřikují slova jako „Frizi“ nebo „nácku“ a Bert čelí velmi silnému tlaku veřejného mínění.

Městská rada a klub za ním stojí, ale štvanice na něj je neúprosná. Na žádost Margaret, která se stala v roce 1950 jeho ženou, tyto protesty utlumí přímluva vlivného manchesterského rabína se slovenskými kořeny Alexandra Altmanna (Butz Ulrich Buse), který v otevřeném dopise žádá občany, aby posuzovali Bertovy činy bez národní zaujatosti.

Zranění, které z něj učinilo legendu

Po tomto Altmannově dopisu a pokračujících dobrých výkonech Berta v bráně si fanoušci Manchesteru City i celá Anglie na Němce na tomto postu zvykli. Jeho hvězdný moment měl ale teprve přijít. Bertovi a Margaret se mezitím narodil syn John, když se Manchester City dostane v roce 1956 do finále Anglického poháru s Birmingham City.

10× Druhá světová válka ve filmu

5. května se hrál na stadionu Wembley v Londýně finálový zápas, v němž Manchester City vedl v 75. minutě nad soupeřem už 3:1, když se Trautmann pro balon střemhlav vrhl pod nohy dobíhajícího útočníka hostí Petera Murphyho, což patřilo k jeho stylu.

A tehdy při srážce s ním dostal ránu do krku a pohnul si s pěti obratli, z nichž jeden zůstal zlomený. To zjistil ale až tři dny po zápase při rentgenovém vyšetření. A právě tenhle příběh učinil z Trautmanna v Anglii už za jeho života legendu. Těch závěrečných sedmnáct minut, které dochytal se zlomeným krkem, a od smrti, jak mu později sdělili lékaři, jej dělilo jen pár milimetrů, se stalo symbolem sportovní odhodlanosti a zápalu.

Rodinná tragédie

Následovalo zdlouhavé léčení, ale už šest měsíců po zranění stál opět v bráně Manchesteru City. V jeho barvách odchytal během patnácti let (1949 - 1964) 545 utkání, jako první cizinec v Anglii dostal cenu pro nejlepšího hráče roku, a když v roce 2007 fanoušci Manchasteru City volili největšího hráče v dějinách klubu, ocenili právě Berta Trautmanna. Na jeho rozlučkový zápas přišlo 47 tisíc lidí, kteří byli velmi dojatí z jeho odchodu.

Nikdy neodvracej zrak: láska, umění, nacistická minulost a bravurní prolnutí velkých a malých dějin [recenze filmu]

Jeho sportovní život byl naplněn úspěchem, ale ten osobní provázela tragédie v podobě synovy smrti. Srazilo ho auto právě v době, kdy se Bert zotavoval z následků zranění při finálovém zápasu FA Cupu. Silně si jeho smrt vyčítal a viděl v ní jistou karmickou odplatu za jeho válečné působení v nacistických oddílech, kdy svou nečinností přihlížel vraždění židů na Ukrajině. Tyto scény jsou nám přiblíženy za pomocí flashbacků.

Celý život si v sobě pak nesl vinu za to, že nezasáhl. Synova smrt i nezhojené rány jeho válečné minulosti se podepsaly i na potížích v jeho manželství, které se v roce 1972 rozpadlo. Tak daleko ale filmové vyprávění nejde, film končí v momentě, kdy se zdá, že manželé krizi, způsobenou ztrátou syna, překonají. O zbytku jeho profesní kariéry i oceněních, které nejen za ni získal, pak referují závěrečné titulky.

Most mezi národy

Film Brankář přináší příběh muže, který záhy po 2. světové válce dokázal svou upřímností, empatií a fotbalovým talentem přesvědčit Brity, že jedinec neodpovídá za zločiny svého národa. Díky svým výjimečným schopnostem a vytrvalosti se dokázal z nenáviděného „nácka“ stát britským národním hrdinou.

Voják nacistického Wehrmachtu se tak navzdory těžkým začátkům a odmítání ze strany spoluhráčů i fanoušků stal fotbalovou legendou i člověkem, který pomáhal zmírňovat nenávist mezi národy, zasaženými válkou a přispíval k jejich sbližování.

Ve filmu ho ztvárňuje David Kross, který si před jedenácti lety zahrál po boku Kate Winslet ve filmu Předčítač, který se zabýval také nacistickou minulostí, tentokrát hlavní ženské postavy v jejím podání. Iniciační příběh obsahoval množství erotických scén, a o lásce je i snímek Brankář. O jedné velké lásce, která se rodí na pozadí jedné velké nenávisti, již se snažil Trautmann po válce zmírňovat.

Předčítač: recenze filmu

Jako trenér pomáhal po skončení aktivní hráčské kariéry rozvíjet fotbal v Barmě, Libérii nebo Pákistánu a svým jménem zaštítil vznik nadace, která se snaží i skrze fotbal pěstovat pozitivní anglo-německé vztahy. Za tuto svou snahu byl oceněn v roce 1997 německým Řádem za zásluhy a o sedm let později Řádem britského impéria. Zemřel v létě roku 2013 ve věku 89 let, ale pomyslný most mezi Německem a Anglií tu stojí dál.

Režisér Marcus H. Rosenmüller jeho příběh vypráví empaticky a s citem pro fakta. Atraktivitu a strhující ráz fotbalových zápasů doplňují emotivní scény z brankářova soukromí, které se mohou opřít o velmi sympatickou ústřední dvojici milenců a posléze manželů, kde Trautmannovu rusovlasou ženu hraje britská herečka Freya Mavor. Po filmu Nikdy neodvracej zrak tak jde o další příjemné překvapení z Německa v rámci žánru životopisných filmů.

Brankář

• Žánr: sportovní životopisné drama
• Původní název: Trautmann
• www.squareone-entertainment.com/en/trautmann/
• Německo / Velká Británie, 2018
• Scénář: Marcus H. Rosenmüller, Nicholas J. Schofield
• Režie: Marcus H. Rosenmüller
• Hrají: David Kross, Freya Mavor, John Henshaw, Harry Melling, Dave Johns, Gary Lewis, Dervla Kirwan, Max Befort, Steve Hudson, Jesse Inman
• Distribuce: Film Europe
• Distribuční premiéra v ČR: 20. 06. 2019