Mravenčí práce s archivy dodává tomuto dokumentu rysy dramatické filmové podívané
Maradonova zpověď tu má menší prostor než by se očekávalo
8 /10
Britský filmař s indickými kořeny Asif Kapadia (1972) dosud natočil čtyři hrané filmy, z nichž nejznámější je jeho debut Válečník (2001), který získal na cenách BAFTA dvě ceny. Za výjimečný britský film roku a nejlepší debut. Režíroval i dvě epizody ceněného seriálu Mindhunter, produkovaného Davidem Fincherem, ale celosvětový věhlas získal především díky svým strhujícím biografickým dokumentům.
Ten první Senna (2010) byl věnován tragicky zesnulému pilotovi Formule 1 Ayrtonu Sennovi a režisér v něm vykreslil portrét idealistického muže, který se staví proti sportovnímu politikaření a tím svému soupeři Alainu Prostovi. Druhý celovečerní dokument Amy (2015), za nějž získal Oscara, připomněl výjimečný pěvecký talent rovněž předčasně zesnulé Amy Winehouse.
Hledání Diega za maskou Maradony
Dokument Diego Maradona tuto trilogii o obrovských talentech, které se potýkaly s dopady celosvětové slávy, uzavírá a Kapadia v něm znovu dokazuje, proč je považován z génia střihového dokumentu. Jeho způsob výstavby nonfikčních filmů si totiž v ničem nezadá, co do míry dramatičnosti, s těmi fikčními.
A je tomu tak i v případě Maradonova životního příběhu, který na rozdíl od těch předchozích dvou ještě píše své další kapitoly. Režisér za pomocí svých stálých spolupracovníků, tedy producenta Jamese Gay-Reese, střihače Chrise Kinga a hudebního skladatele Antonio Pinto, kteří se s ním podíleli i na předešlých dvou dokumentech, vyprávění o něm pojali jako hledání Diega za maskou Maradony.
Diego je ten usměvavý kluk z předměstí, který miluje fotbal a svou velkou rodinu. Díky obrovskému talentu plní sny sobě, svým blízkým i stovkám milionů fanoušků po celém světě. V Neapoli se pak Diego stává Bohem. Tím fotbalovým určitě. Fanatický obdiv a slávu je těžké ustát a Diego skrývá svou lidskou tvář čím dál víc pod masku Maradony. Tomu nejsou cizí divoké večírky, nevěry, podvody, kokain ani pletky s mafií.
Jekyll-hydeovský příběh
Jak to pojmenovává v dokumentu jeho osobní trenér: „S Diegem bych se vydal na kraj světa. Ale s Maradonou, s tím bych neztratil ani krok.“ V tom dialogu dvou přátel a spolupracovníků je vystihnut jekyll-hydeovský rozpor či konflikt v Maradonově osobnosti. Na jedné straně přátelský chlapec z chudinské čtvrti Buenos Aires, pomáhající všem okolo sebe, vtipný společník a někdo, kdo zcela žije fotbalem. Na té druhé arogantní, namyšlený a zhýralý král kokainových večírků, napojený na mafii, zapírající nemanželské dítě a vytvářející si díky svému chování zbytečně nepřátele.
Během jeho sedmiletého působení v SSC Neapol bohužel ta jeho druhá stránka osobnosti získávala čím dál víc navrch, až ho zcela pohltila. A režisér se prostřednictvím dokumentu ptá, zda vůbec mohl tu slávu a její nástrahy unést?
Nevzdělaného kluka z chudinské čtvrti jeho výjimečný talent vystřelil mezi fotbalové superstar, zahrnuté bohatstvím a obdivem davů. Jenže tím, jak vlastně nikdy nežil normální život a byl zcela oddán tomu fotbalovému, nevěděl, jak si s touto pozicí poradit. A čím dál víc tu sympatickou, zpočátku stydlivou tvář Diega schovával za masku nevyzpytatelného a arogantního showmana Maradony, který pod vlivem nejrůznějších látek dělá před novináři vulgární gesta.
Není proto divu, že režisér pro komplexní postižení Maradonovy osobnosti zvolil zrovna jeho neapolské angažmá. V něm jakoby se nejvíc projevil a koncentroval onen jekyll-hydeovský příběh o nesmírném talentu, za nějž si fotbalový bůh nechal zaplatit mimo hřiště.
Na jedné etapě fotbalistova života tak demonstruje, jaké vnější, společenské i vnitřní, osobnostní vlivy měly podíl na sebedestruktivním rozkladu jedné zářné kariéry. Tady zažil její největší vrchol i její pád. Následná angažmá, ať už na pozici hráče nebo trenéra, už jen tuto sinusoidu vzestupů a pádů opakovaly. Maradona vždy dostal nové angažmá, jeho stav, poznamenaný závislostí na kokainu, se trochu zlepšil, pak ale přišel relaps, klub opustil a přešel do dalšího klubu.
Vzýván i zatracen italskými fanoušky
V roce 1984 Maradona překvapivě přestupuje z FC Barcelona do Neapole, za niž do roku 1991 odehrál více než 250 utkání a vstřelil v nich 115 gólů. Slabý a vysmívaný klub pomohl vytáhnout na vrchol italské ligy a souběžně s tím přivedl národní tým Argentiny k vítězství na mistrovství světa v roce 1986 v Mexiku a k druhému místu na mistrovství světa o čtyři roky později v Itálii.
Jenže právě to mistrovství světa v Itálii a konkrétně semifinálový zápas mezi Argentinou a domácí Itálií, který se odehrál na stadionu San Paolo v Neapoli, kde v té době působil, proti němu obrátil hněv fanoušků jeho adoptivní fotbalové země. Zápas skončil po prodloužení 1:1 a v penaltovém rozstřelu 4:3 pro Argentinu, přičemž jeden z gólů vsítil právě Maradona.
Když přijížděl Maradona do Neapole, vítal ho na stadionu osmdesáti tisícihlavý dav jako hvězdu, když ze země odjížděl, dělo se tak takřka nepozorovaně. Z miláčka davu se díky šampionátu v Itálii stal veřejný nepřítel číslo jedna, nacionalistické srdce fanoušků převážilo nad tím klubovým.
S vrtkavostí přízně fanoušků, kteří se ze dne na den obrátili proti tomu, kterého do té doby vzývali, souvisí to, jak je v Itálii k fotbalu přistupováno k fotbalu. A to jako k božstvu, kde je pak hranice mezi vynášením do nebes a zatracením díky emocím, které do takového posuzování vstupují, velmi křehká. Maradona to zažil a režisér se prostřednictvím dokumentu ptá, jak moc za jeho pádem stál tlak fanoušků a médií a jak moc si za něho mohl on sám svým kontroverzním chováním.
Dokumentární gangsterka
Když Maradona do Neapole přijížděl, bylo to chudé město, plné násilí, na jehož obyvatele severní Itálie pohlížela s pohrdáním, hraničícím až s rasismem. Při výjezdech klubu na venkovní stadiony Milána nebo Juventusu Turín fanoušci z bohatšího severu na svých transparentech měli nápisy typu, aby se neapolská prasata umyla, nebo že je má Vesuv umýt svou lávou.
Tato přehlíživost pramenila i toho, že Neapol nezískal ani jedno scudetto (znamení na dresu, že vyhráli mistrovství Itálie). Není divu, že někdo, kdo tomuto klubu pomohl vrátit jeho sebevědomí, byl ze strany fanoušků zahrnut obrovskou přízní. Ta je na dokumentárních záběrech vidět už při jeho příjezdu, kdy je vítán na stadionu San Paolo jakoby vyhrál mistrovství světa, když přitom za klub ještě neodehrál ani zápas.
Jenomže aby si SSC Neapol mohl dovolit fotbalistu, považovaného za nejlepšího na světě, to se neobešlo na jihu Itálie bez peněz mafiánských struktur, s nimiž se Maradona během let zapletl. A otázkou opět je, zda mohl tomuto tlaku odolat a špičkám organizovaného zločinu se vyhnout.
Zkuste ale mluvit o zdravém úsudku, když jste obletovaná hvězda, která se účastní večírků nebo rovnou půltýdenních kokainových tahů a Camorra vám všechny tyto požitky zajišťuje. Vidíme tu i politický tlak na to, aby Maradona zůstal v Neapoli hrát i poté, co byl z klubu připravený odejít.
Režisér fotbalistovy styky s mafií nezamlžuje, ukazuje i tváře konkrétních lidí z Camorry a příběh tady nabírá rysů jakési dokumentární gangsterky jak od Scorseseho. Maradona se v ní ocitá ve světě, na jehož chod není připravený a jemuž podléhá. Umí v něm ale dostát i své odpovědnosti hráče a bujaré tahy střídá s obdobími abstinence před zápasy, kdy tvrdě trénuje.
Zapírané otcovství
V Neapoli také prožívá mimomanželský vztah s Cristianou Sinagrou, z něhož se v roce narodí 1986 syn Diego, kterého dlouho zapírá. V roce 1993 italský soud uznal jeho otcovství a až po dalších deseti letech se otec se synem potkali.
Tuto linii zapíraného otcovství dává režisér do souvislostí s lhaním v případě „boží ruky“ při čtvrtfinále mistrovství světa v roce 1986 proti Anglii a také jeho dalším gólem vzápětí v tomto zápase, který je naopak považován za jeden nejkrásnějších v dějinách fotbalu.
Na těchto rozporech a kontroverzích v jeho životě, jak soukromém, tak sportovním, je dokument do velké míry postavený. V době, kdy zapírá otcovství nemanželského syna, se mu narodí dcera, na niž se šťastné usmívá. Jeho okázalé nošení kožichů má svůj původ v chudém dětství, tak jako mnoho jiného. Třeba příklon k latinskoamerickým revolucionářům Fidelu Castrovi a Hugo Chávezovi, vyjádřený i tetováním s Che Guevarou na rameni a Castrem na lýtku.
Soukromé video záznamy
Maradonovu cestu vzhůru ze čtvrti Villa Fiorito na okraji Buenos Aires do klubu Boca Juniors, jehož se stal hvězdou a poté dvouleté angažmá v dresu FC Barcelona, kde jeho působení provázely zranění a průšvihy, shrnuje úvodní koláž během jeho cesty do Neapole. Stejně tak pak závěrečná desetiminutovka působí jako doslov za jeho neapolským angažmá.
Základ vyprávění tedy leží v jeho neapolském angažmá a režisér ho se svými spolupracovníky poskládal z více než 500 hodin záběrů z různých soukromých archivů, včetně toho Maradonova. A je fascinující, jak komplexní a probarvený příběh, bez mluvících hlav a umělých rekonstrukcí situací, dokázal s využitím autentických archivů vytvořit.
Velký prostor tu dostávají dosud nezveřejněné záběry, které na popud Maradonova přítele, zesnulého Jorgeho Cyterszpilera, který byl jeho prvním agentem a domluvil mu přestup do Boca Juniors a rekordně lukrativní přestupy do Barcelony a Neapole, točili dva kameramani. Argentinec Juan Laburu a Ital Luigi ‘Gino’ Martucci.
Cyterszpiler je najal a oni pak dokumentovali na video záznamy Maradonův život v letech 1981 - 1987, kdy byl na vrcholu svých fotbalových schopností. Chtěl z těchto záběrů sám vytvořit dokumentární film o něm, ale k tomu došlo až nyní. Na VHS točené záběry poskytl i prominentní člen neapolských Ultras Gennaro Montuori, sám Maradona a jeho ex-manželka Claudia Villafañe.
Tyto materiály obsahují i množství nahrávek z domácího prostředí, které poskytují intimní vhled do jeho soukromí. Režisér je doplňuje o vzpomínky sportovních novinářů, komentátorů, spoluhráčů i rodiny, přičemž při jejich použití se neuchyluje k systému mluvících hlav a vystačí si s voiceovery, které podkreslují bohatý obrazový materiál.
Objektivní pohled na fotbalovou legendu
Ten je složený ze záznamů zápasů, tiskových konferencí, reportáží, fotografií a výpovědí jednotlivých aktérů, včetně Maradony, jeho ex-manželky, milenky Cristiny Sinagry a fotbalistových dětí. Maradonu ke zpovědi v Dubaji, kde v té době působil, přimělo, že jde o oscarového režiséra, ale jeho osobní podíl na dokumentu není až tak velký.
Největší podíl na výsledku má tak samotný režisér, který za pomocí střihače, skladatele hudby a dalších spolupracovníků, z těch více než pěti set hodin dokumentárních záběrů různé kvality vytvořil objektivní pohled na tuto žijící fotbalovou legendu.
Tento portrét přitom není určen jen fotbalovým fanouškům, ale díky kontroverznosti Maradonovy osobnosti všem, kteří se nechají provést jeho jekyll-hydeovským příběhem sportovce s talentem od boha, ale manýry od ďábla. Ta zachycená dualita při hledání toho, kolik Diega zbylo ještě v Maradonovi a zda už se mezi nimi zcela nesmazal rozdíl, získává díky mravenčí práci se soukromými i veřejnými archivy rysy dramatické filmové podívané.
Diego Maradona
- Žánr: biografický dokument
- Původní název: Diego Maradona
- www.diegomaradona.movie/
- Velká Británie, 2019
- Scénář: Asif Kapadia
- Režie: Asif Kapadia
- Hrají: Diego Maradona
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 18. 07. 2019