Baader Meinhof Komplex: recenze filmu

Scénárista, režisér a producent Bernd Eichinger prokázal čich na látky, jež se nebojí nového pohledu na tíživá místa novodobých německých dějin, již při iniciování vzniku dramatu Pád třetí říše. V ohledávání nedávné minulosti, jíž byl sám účastníkem, pokračuje scénáristicky i v Baader Meinhof Komplex, vzniknuvším podle stejnojmenné knihy Stefana Austa. Ten působil v letech 1966-69 jako zástupce šéfredaktora časopisu „Konkret“, který poskytoval platformu pro vyjádření levicově smýšlejícím novinářům. Mimo jiné i tehdejší šéfredaktorce Ulrice Meinhofové, manželce vydavatele Klause Rainera Röhla. 

Zrod mýtu

Aust měl tak možnost poznat již v zárodku mnoho ze zúčastněných, kteří se později podíleli na vzniku revoluční guerillové skupiny RAF (Rote Armee Fraktion). Teroristická buňka dávala v letech 1970-1993 (oficiálně byla rozpuštěna až v dubnu 1998) ve třech vlnách svými útoky najevo nespokojenost se základními postuláty kapitalistického systému. Její členové, ovlivněni a formováni neomarxistickou filozofií, studentskými bouřemi v Evropě i za oceánem, politickými vraždami bratrů Kennedyových a Martina Luthera Kinga, probíhajícím arabsko-izraelským konfliktem i odporem proti válce ve Vietnamu a politickému a průmyslovému establishmentu své země, spřádají své vize, v jejichž naplnění je jen krůček od idealismem se zaštiťujících slov k činům kriminální povahy.

Eichingerův scénář chronologicky rekapituluje klíčové okamžiky historie prvních dvou vln činnosti západoněmecké teroristické skupiny Frakce Rudé armády, přičemž větší pozornost věnuje té první, jež byla pro běh událostí následujících určující.

Soustředí se na kořeny a podhoubí vzniku RAF a sevřený příběh dovádí do období soudního procesu s jeho zakladateli a jeho vyústění. Před očima nám na ploše dvou a půl hodin běží časosběrná kronika nejvýznamnějších akcí komanda, pobytů v ilegalitě a vězení i průběhů teroristických operací. Nezapomíná ani na připomenutí radikalizace druhé větve příslušníků RAF, vedené Brigittou Mohnhauptovou, která chtěla, v součinnosti s mezinárodními teroristickými buňkami financovanými z Východu, přispět k osvobození vězněných vraždami veřejných činitelů a únosy civilistů.

Film v rozmezí let 1967 až 1977 s reportážní detailností mapuje události, jež vedly ke zrodu mýtu, který provokuje a vybízí k následování povahou své neuchopitelnosti a mírou idealizace, již si do něj jeho pokračovatelé vkládají. Empatický šéf Spolkového kriminálního úřadu Horst Herold (Bruno Ganz), jenž má případ RAF na starosti, tuto skutečnost přesně pojmenovává při vědomí faktu, že terorismus bude mít živnou půdu tak dlouho, dokud se nezmění společenské, politické a sociální podmínky, z nichž jeho nebezpečí vyrůstá.

Násilné pokračování sexuální revoluce

Impulsem pro zrod teroristické bojůvky a ideovým ospravedlněním její násilné činnosti se stala návštěva íránského šáha Muhammada Rezá Pahlavího v západním Berlíně, proti níž se konala pokojná studentská demonstrace. Ta skončila naprosto zbytečnou smrtí jednoho z účastníků, jenž byl zastřelen policistou. Zametení případu pod koberec, jež je tak typickou reakcí státních orgánů na vše co by mohlo uškodit jejich mediálnímu obrazu v očích veřejnosti, stálo na počátku radikalizace mladých lidí, kteří chtěli dát najevo, že dědictví nacistické minulosti je stále přítomné v chování represivních složek státu.

Anarchista Andreas Baader (Moritz Bleibtreu), spolu se svou o tři roky starší milenkou Gudrun Ensslinovou (Johanna Wokaleková), kteří se až dosud protloukali životem jako typické „děti květin“, vyznávající volnou lásku a užívání marihuany, se postavili do čela odbojové skupiny. Dle jejich mínění adekvátními prostředky se rozhodli reagovat na neschopnost sebereflexe blahobytně konzumní společnosti. Postřelení studentského ideového vůdce Rudiho Dutschkeho rukou fanatika z krajně konzervativního myšlenkového křídla společnosti je v jejich odhodlání jen utvrdilo.

Sérii bankovních loupeží a pumových útoků na obchodní domy z let 1970-72 dlouho berou jako nezávaznou hru, jakési násilné prodloužení sexuální revoluce, jak to pojmenuje Baader před tradice vyznávajícími palestinskými instruktory v jordánském výcvikovém táboře sloganem „šukání a střílení je to samé“.

Po návratu z ilegality do vlasti rozpoutají teroristické akce s mnohem větší intenzitou než dosud. Cílené útoky na americké vojenské základny, policejní stanice a mediální a průmyslové koncerny, spojené s loupežemi a mrtvými na straně zaskočených civilistů, jim začíná v očích dosud sympatizující veřejnosti škodit. Prostředky zrazují své cíle, po idealismu již žádné stopy a degradace původních idejí se zvrhává v samoúčelné fanatické šíření strachu, nenávisti a paniky. Řádění gangu ukončí až důsledné policejní manévry s využitím nejmodernější techniky, které nad nimi postupně stáhnou smyčku. Ve vězení pocit opojné moci nad lidskými životy opadá a vyjevuje se, že před soudem nestojí žádní mučedníci systému, ale militantní psychopati, halící pravou povahu své činnosti pod roušku vznešených idejí.

Nestranný pozorovatel

Tvůrci přistupují k ožehavému tématu, jež po 11. září nabylo na globálním významu i citlivosti, z pozice nestranného pozorovatele. S dokumentaristickou věrohodností, opírající se o studium dochovaných archivních záznamů, před námi rekonstruují obraz poválečné generace, jež se bouří proti dědictví minulosti svých rodičů, kteří si odmítají přiznat svou vinu za umožnění a podporu Třetí říše. Problém potlačeného svědomí a vytěsnění pocitu odpovědnosti, spojený s faktem nedůsledné denacifikace země, ale zůstal ve filmu nevyužit. Díky tomu v něm chybí i tak zásadní zmínka, jako že unesený a poté popravený prezident Německého svazu zaměstnavatelů Hanns-Martin Schleyer byl aktivní stoupenec jednotek SS.

Autoři namísto toho nabízí pohled na vnitřní fungování teroristické skupiny, jejíž specifičnost spočívala mimo jiné i v silném zastoupení žen, rozhodujících o směřování akcí. Oproti Soderberghovu filmovému portrétu Che Guevary důsledně zbavují ústřední antihrdiny všeho revolučního romantismu, který může v řadách současné radikální mládeže vyvolávat nadšené přijetí. Extrémně levicové smýšlení hlavních jednajících aktérů a jeho dopad v konkrétních skutcích nehodnotí ani nekomentují, ale zasazují ho do politicko-společenského kontextu doby, která činnosti extremistů konzervativním směřováním většinové společnosti nahrávala. Přijetí a vyhodnocení viděného pak nechávají plně na úsudku diváctva, opírajícího se o historické a osobnostní zkušenosti.

Režisér Uli Edel (My děti ze stanice ZOO) výbušné vyprávění opatřil přitažlivou formou. Natáčení v autentických lokacích a dialogy, opírající se o soudní záznamy výpovědí skutečných předobrazů filmových postav, se stávají základem pro řemeslně výborně zvládnuté scény, které nás za pomocí hudby a dobových rekvizit vtáhnou hned od počátku do děje. Reportážním způsobem nasnímaná bitva policie s demonstranty, které při rozhánění manifestace ženou strážci zákona před sebou jak dobytek, způsobí že se vám začne vařit krev v žilách a vzpomenete si na všechny ty momenty, které ve vás vyvolávaly dojem, že policie zneužívá a překračuje své pravomoci. Strhující thrillerové tempo nepolevuje ani dále a před námi se rozkrývá dynamická kronika doby, zaznamenaná za pomoci detailní kamery, rychlého střihu a užití autentických záběrů.

Hybatelé a ústa hnutí

Aby otazníky k zamyšlení nevyzněly do prázdna, bylo třeba najít jejich typově vhodně hlasatele. Andreas Baader v podání Moritze Bleibtreua je typ rebela bez příčiny, který tvoří se svou partnerkou Johannou Wokalekovou volnomyšlenkářskou obdobu dvojice Bonnie a Clyde. Je znát, že pozérský a prudce egomaniakální Baader se svým impulzivně psychopatickým jednáním, neštítícím se jakýchkoliv projevů násilí, je ve vleku Ensslinové. Hlubší motivace jejich jednání tvůrcům ale unikají nebo se ztrácejí v nabubřených proklamacích, které ale nikdy nesklouznou na úroveň prvoplánové agitace. Malá hloubka charakterové prokreslenosti ústředních postav i jejich následovníků na úkor šíře historického záběru a jeho efektního podání je asi jedinou výtkou na adresu tvůrců.

Martina Gedecková je jako levicová novinářka a obhájce skutků teroristů Ulrike Meinhofová z hlediska vývoje postavy i její psychologické hloubky figurou nejrozporuplnější a tedy nejzajímavější. Matka dvou dětí, jichž se zřekne ve jménu přechodu od slov k činům, přesto jako jediná ze skupiny vládne něčím jako je svědomí. Na počátku příběhu demokraticky smýšlející intelektuálka, jejíž slovo má váhu, řeší přimknutím k násilnému odporu osobní krizi. Na konci se vyjevuje jako zlomená žena, která prohlédla nesmyslnost počínání, po němž zůstává na rukách krev nevinných obětí.

Němečtí filmaři, na rozdíl od jejich domácích českých kolegů, dokazují že vyrovnání s nedávnou minulostí, již má generace dnešních více jak třicátníků stále pod kůží, může mít podobu strhující žánrové podívané. Ať už se jedná o éru fízlování východoněmecké STASI v Životy těch druhých, relikvie honeckrovského socialismu v Good bye, Lenin! nebo nejnovější přírůstek, který v osobě režiséra, scénáristy i autora námětu splňuje charakter generační výpovědi. Dnešní šedesátníci, kteří vstupovali do života na konci bouřlivých šedesátých let, se ohlížejí za hříchy a nadějemi své generace. Činí tak s aktuálním přesahem a provokativní výzvou k zamyšlení všem těm, jež opakovaně a rádi podléhají nejrůznějším ideologickým -ismům a násilným snahám přetvářet svět.

Baader Meinhof Komplex

• Žánr: drama
• www.thebaadermeinhofcomplex.com
• www.bmk.film.de
• Původní název: Der Baader Meinhof Komplex
• Německo 2008
• Scénář: Bernd Eichinger (podle knihy Stefana Austa)
• Režie: Uli Edel
• Hrají: Martina Gedecková, Moritz Bleibtreu, Johanna Wokaleková, Nadja Uhlová, Jan Josef Liefers, Bruno Ganz, Vinzenz Kiefer, Alexandra Maria Lara, Hannah Herzsprungová
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 9. 4.2009