Kapitoly článku:
Téměř přesně za rok od premiéry prvního dílu filmového Hobita s podtitulem Neočekávaná cesta přichází do našich kin i jeho pokračování a prostřední část výpravné ságy s názvem Šmakova dračí poušť.
Zdání plnohodnotného prequelu Pána prstenů
První díl se potýkal s hned několika produkčními problémy. Z nich ten nejzásadnější souvisel s marketingovým rozhodnutím převést ani ne třísetstránkovou novelu do podoby třídílného filmu o celkové délce takřka devíti hodin. Tady už bylo znát, že Peter Jackson nebo studio uvažuje víc s kalkulačkou v ruce, než srdcem, jako v případě Pána prstenů.
Knihu Hobit aneb cesta tam a zase zpátky koncipoval oxfordský profesor literatury J. R. R. Tolkien jako jednoduché pohádkové vyprávění pro své děti. Neměl s ním zdaleka takové ambice jako s trilogií Pán prstenů, jež vyšla sedmnáct let po vydání Hobita. V ní se rozhodl zpopularizovat hrdinské a mytologické ságy, jimiž se zabýval ve své vědecké práci.
Peter Jackson si byl vědom, že skromně pojatý Hobit nedosahuje epické mohutnosti Pána prstenů. I přesto tuto naivní pohádku přetavil do podoby osudové hrdinské fantasy, která se snaží budit zdání plnohodnotného prequelu Pána prstenů. Neměl vlastně na výběr, pokud chtěl, aby diváci jeho třídílné pojetí vzali za své.
Jednička začala jako milá dobrodružná pohádka, plná humorných situací, písniček a digitálních potvůrek (zlobři), které vás ale příliš nepřinutily k tomu, abyste se o hrdiny začali bát. Když se pak modře rozsvítil Bilbův meč a on v hádankové hře přelstil Gluma, rozjel se hrdinský fantasy nářez, který přispěl nejen k stmelení celé výpravy, ale i ke zvýšení vaší divácké spokojenosti.
Takřka tříhodinovou metráž celovečerního filmu režisér naplnil za cenu toho, že až příliš uměle protahoval situace, které by šlo odvyprávět mnohem rychleji (setkání s trpaslíky u Bilba) a spoléhal se přitom na to, že divákům bude stačit, když je znovu zavede do Středozemě a skrze známé postavy nostalgicky prováže děj s LOTRovskou trilogií.
Mosty k LOTR trilogii
Pokud jste od dvojky čekali, že děj nebude nastavován různými odbočkami, drobnými zápletkami a vedlejšími postavami, které jen těžko hledají oporu v nepříliš objemné knižní předloze, musím vás zklamat. Scenáristická čtveřice (Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson, Guillermo del Toro) si počíná obdobně, byť z jiných důvodů než v případě jedničky.
Jacksona a spol už není možno kritizovat za to, že z knihy (nebo přesněji jejích prvních šesti kapitol) zfilmovali každou pomlčku, tečku a středník, což byla nejčastější okřídlená výtka, jež byla v souvislosti s prvním Hobitem citována. Šmakova dračí poušť od ilustrativního, doslovného přepisu předlohy odstupuje a nabízí koncept jiný.
Scenáristé se úskalím prostředního dílu, který nikde nezačíná a nikde nekončí, vyhýbají tím, že do hobitovského příběhu integrují prvky z jiných částí Tolkienovy rozsáhlé práce, věnované Středozemi. Konkrétně jde o motivy z jeho dodatku ke knižnímu Pánovi prstenů.
Zacházejí s nimi poučeně. Tedy tak, aby prostřednictvím nich nenarušily ducha původní látky, ale zároveň vytvořili domácky blízké (vzhledem k všeobecné znalosti filmové LOTR trilogie) mosty mezi trilogií Pána prstenů a Hobitem.
Genderově vyváženější
Tvůrci ale vyprávění nekošatí jen postavami známými, ale v knižním Hobitovi nepřítomnými, jako je elfí princ Legolas (Orland Bloom). Vytváří rovnou nové, které postrádají zázemí v Tolkienově díle. To je případ ztepilé a energické kapitánky královské stráže a elfí lučištnice Tauriel. V podání Evangeline Lilly, známé ze seriálu Ztraceni.
Důvod je prostý. Obohatit děj o milostnou zápletku a genderově vyvážit to, co Tolkien do svého díla nevtělil. Divačky jsou velmi významný segment publika a chtějí mít své silné zástupkyně a s nimi spjaté milostné motivy.
Způsob, jakým Jackson s postavou Tauriel zachází, ale možná nebude připadat šťastný nejen pravověrným tolkienovcům. To, že jsou nám její bojové schopnosti představeny v módu, blízkém třeba Laře Croft, by se dalo brát jako úlitba mladému divákovi, přilepenému k obrazovce počítače. Souvisí to i s celkovou videoherní strukturou vyprávění, kdy postavy procházejí jednotlivými prostředími jako levely, které musí zdolat.
Proč ale musí být milostný trojúhelník mezi Legolasem, jemuž Turiel zlomí srdce tím, že se zahledí do trpaslíka Kiliho (Aidan Turner), zatížen lechtivými vtipy, jak z nějaké novácké estrády, opravdu nechápu. Narážky na to, co trpaslík ukrývá v kalhotách, do tolkienovského světa zkrátka nepatří a působí v jeho kontextu poklesle.
Sebevědomý zachránce Bilbo
Peter Jackson věnuje novým postavám velkou pozornost. Představitel převozníka s aristokratickou krví Barda Lučištníka Luke Evans je dost podobný Legolasovi. Naopak k nepoznání namaskovaný Stephen Fry v roli zhýralého starosty Jezerního města zas možná až příliš odkazuje k totalitním praktikám dnešních politiků.
Staré postavy z prvního dílu na jejich úkor trochu odbývá, což platí hlavně pro figury třinácti trpaslíků, které se mu nedaří (stejně jako v jedničce) typově víc odlišit. Výjimku tvoří Glóin (Peter Hambleton), otec udatného reka Gimliho z Pána prstenů, Kili, kvůli milostné lince, a pochopitelně vůdce trpaslíků Thorin Pavéza (Richard Armitage).
U pyšného reka Thorina zarazí jeho chování vůči Bilbo Pytlíkovi (Martin Freeman), jehož neokázalé hrdinství uměl v závěru jedničky ocenit. Teď jakoby na to zapomněl.
Bilbo se z pohodlného hobita čím dál víc proměňuje v ostříleného a sebevědomého dobrodruha, který ostatním zachraňuje životy. Zároveň se v něm perou složitější emoce v důsledku ovlivnění Prstenem. I nadále je nejsympatičtější a nejlépe vykreslenu postavou vyprávění, která v trpasličí družině zastupuje hlas rozumu.