Ben Affleck je zajímavý případ. Na jedné straně spolupracuje na nekorektních komediích Kevina Smithe, na té druhé si udržuje status hvězdy, která hrála v Armageddonu nebo Pearl Harboru a chodila s Jennifer Lopez. Jeho umělecká trajektorie jakoby v posledních letech v něčem v dobrém opisovala od jeho vzorů George Clooneyho a Clinta Eastwooda.
Herecké výrazivo Bena Afflecka je všeobecně považované spíše za průměrné až podprůměrné, jeho režijní počiny jsou naopak velmi chváleny. I o Clintu Eastwoodovi kdysi Sergie Leone s nadsázkou prohlásil, že má jen dvě herecké polohy - s kloboukem a bez, jeho režijní filmografii po mnoha oscarových vavřínech (Nesmiřitelní, Tajemná řeka, Million Dollar Baby) asi bude zpochybňovat málokdo.
Po kriminálních dramatech z bostonského předměstí Gone, Baby, Gone a Město přichází Affleck ve svém třetím režijním počinu s ambiciózním dílem, kterým si o oscarovou nominaci minimálně v kategorii režie rovněž říká. A podle ohlasů ze zámoří, kde je jeho film vřele přijímán, nemusí být úplně bez šance.
Canadian Caper
Do karet mu hraje hned několik trumfů. Tím nejhlavnějším je sázka na téma americko-íránských vztahů. O nich i ten, kdo nesleduje nijak podrobně zahraniční politiku Spojených států, ví, že jsou diplomatickým jazykem řečeno napjaté. V této atmosféře přitahuje Ben Affleck naši pozornost příběhem, založeným na skutečné události z přelomu 70. a 80. let minulého století.
Tento případ ležel takřka dvacet let v análech CIA, do doby, než ho v roce 1997 odtajnil prezident Bill Clinton. Pokud se s ním chcete blíže seznámit, hledejte v encyklopediích heslo Canadian Caper nebo žádejte na pultech knihkupectví literární zpracování této události z pera Antonia Mendese, které se stalo předlohou pro Affleckův film. V nedávných dnech vyšlo i u nás v Mladé frontě.
Jde o případ natolik absurdní, že se až člověk zdráhá uvěřit, že se takto skutečně odehrál. Pro tvůrce ale představuje skvělý materiál, který s přispěním scenáristické licence dal vzniknout jednomu z nejlepších letošních thrillerů.
Bizarní nápad
Argo nás přenáší přímo do víru islámské revoluce a líčí konspirativní pozadí jedné z nejnebezpečnějších akcí CIA. Šíitští radikálové napadli 4. listopadu 1979 americkou ambasádu v Teheránu a zajali 52 rukojmí. Šesti Američanům se v nastalém zmatku podařilo uprchnout. Azyl nalezli v rezidenci kanadského velvyslance.
Bylo ale jen otázkou času, kdy složené cáry papírů z horečnatě jedoucích skartovaček ve chvíli ohrožení velvyslanectví vydají své svědectví a jejich identitu se podaří odhalit. Co čeká zrádce v rozvášněném muslimském světě, není těžké odhadnout. Mučení nebo rovnou smrt.
Více jak dva měsíce trvá, než CIA vymyslí způsob, jak šestici diplomatů z Íránu dostat. Operativci tajné služby Tonymu Mendesovi (Ben Affleck) vnukne sledování Planety opic v televizi nápad. Záchrana uprchlíků z kanadského velvyslanectví by se mohla vydávat za natáčení fiktivního filmu.
Specialista na exfiltraci, tedy utajený přesun osob, Tony přednese ministerstvu zahraničních věcí, pod jehož gesci situace zadržovaných i skrývaných osob v Íránu spadá, plán operace. Ta by měla být maskována jako hledání lokací pro natáčení space opery, vypadající jako béčková až céčková variace Hvězdných válek nebo Flash Gordona. Diplomaté by byli před íránskými úřady a hlavně ozbrojenými složkami u pasové kontroly vydáváni za členy kanadského filmového štábu (režisér, scenáristka a další) a propašováni zpět do USA. Mendes by sehrál úlohu producenta.
Věrohodné krytí
I když se zpočátku zdá odpovědným osobám tento plán směšný nebo bizarní, nakonec se ukáže, že nikdo z operativců s žádným lepším nepřišel. Tonymu je dána zelená a on ho rozjede. V té chvíli do hry vstupuje Hollywood. Dva cynické světy, které se chovají jako obchodníci s deštěm, jež iluzi a lež vydávají za realitu a pravdu, se propojují. Politika a filmový byznys.
Aby vše působilo věrohodně, spojí se Tony se starým a skeptickým židovským producentem Lesterem Siegelem (Alan Arkin) a uznávaným maskérem Johnem Chambersem (John Goodman), který získal v roce 1969 Oscara za masky k Planetě opic.
Společně naleznou vhodný scénář, zařídí produkční kancelář studia Six productions (odkaz k počtu zachraňovaných), obsadí herce a vytvoří plakáty a kostýmy. Na tiskové konferenci představí před přítomnou novinářskou obcí fiktivní sci-fi film s názvem Argo. Výstup z tiskovky v časopise Variety se může při jednání s úředníky íránského ministerstva kultury přeci hodit. Pro zdárný průběh mise nesmí nikdo z íránské strany pojmout sebemenší podezření.
Thriller i satira na hollywoodské poměry
Průběh záchranné mise pak tvoří hlavní těžiště filmového vyprávění. Benu Affleckovi se podařilo v Argu skvěle vybalancovat dvě roviny vyprávění, z nichž každá z nich se odehrává v jiné žánrové tónině.
Ta úvodní, lehce komediální, ironicky reaguje na stav filmového průmyslu v Americe na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Je prodchnuta sarkastickým konverzačním humorem, vztahujícím se k filmovým profesím i obecné situaci v Hollywoodu. Úspěch Star Wars dal totiž vzniknout množství napodobenin tohoto fenoménu, takže nikomu nepřišlo zvláštní, že vzniká i film jako Argo.
Zručně gradované napětí
Po Tonyho odletu do Íránu se ocitáme už na půdě čistě thrillerové. Žádné odlehčení v duchu Dannyho parťáků, ale postupné budování napětí, které graduje v závěrečné půlhodině na letišti.
Do dění nás vtáhne hned úvodní sekvence přepadení ambasády. Affleck ji s využitím archivních záběrů natáčí greengrassovskou dokumentární metodou co nejtěsnějšího vtáhnutí do dané situace. Vidíme pálení vlajek, skandování protiamerických hesel a vniknutí zfanatizovaného davu do budovy, v níž probíhá rychlá skartace citlivých dat. Z tohoto pohledu by mě docela zajímalo, jak to vypadalo během prvních porevolučních dní na ministerstvu vnitra a v Bartolomějské ulici u nás.
Napětí nepostrádá ale ani pohyb „kanadských filmařů“ po íránských ulicích a tržištích. V atmosféře permanentních demonstrací, odehrávajících se na ulicích s oběšenci na kandelábrech, stačí malé zaváhání a inkognito může být vyzrazeno. Affleck s citem pro míru přidává na otáčkách tísnivosti situace, v níž se Američané nacházejí. Víme, jak to dopadne, ale přesto napětím takřka nedýcháme.
Na poslední chvíli
Affleck si kvůli větší působivosti upravuje skutečné události po svém. Takže se všechny zlomové okamžiky odehrávají v poslední chvíli. Rozhodnutí Tonyho, zda nenechá své svěřence ve štychu, odjezd z domu velvyslance, vyřízení letenek, odvoz z letištní haly k přistavenému letadlu.
Ve skutečnosti nikdo letenky nerušil a akce nebyla zastavena v momentě, kdy zbývalo pár hodin do odletu výpravy. Íránští vojáci také nepronásledovali v džípech uprchlíky na letištní ranveji ve chvíli, kdy zbývalo pár vteřin do odletu.
Režisér zde ani nijak nezastírá, že hraje na žánrovou a diváckou jistotu dynamické podívané, již přeci nesváže přísným faktografickým hnidopišstvím. Brnká přitom na vlasteneckou strunu a vytahuje na světlo boží tu kapitolu z historie tajných služeb, na niž mohou být Američané právem hrdi.
Historický exkurz
V ústředí CIA to po oznámení úspěchu mise vypadá jako když v katastrofických filmech dojde k odražení útoků emzáků, přesto ale nemám dojem, že by se Affleck uchýlil k nějaké prvoplánové agitce o správných chlapcích z rozvědky.
Na to je jeho pohled na konání vlády USA až příliš kritický. V mnohém je podobný liberálním postojům, jež zastává a ve svých filmech i veřejných vystoupeních prezentuje jeden z producentů filmu George Clooney. V úvodním animovaném prologu, který vyniká uměním jednoduché, pro někoho zjednodušující zkratky, přibližuje moderní dějiny perské říše a říká, že za situaci, jež se vyvinula v Íránu, si mohou Američané sami.
Neboť právě oni pomohli, ve snaze dostat se k zásobám ropy, k převratu, který svrhnul demokratického premiéra Muhammada Mosaddeka a nastolil vládu šáha Rezy Pahlávího. Když lid nenáviděného tyrana v roce 1979 svrhnul a z exilu se vrátil ájatolláh Chomejní, USA poskytli svému nemocnému chráněnci azyl. Tím na sebe strhli hněv Chomejního stoupenců, kteří drželi 444 dní v zajetí rukojmí (původně s diplomatickou imunitou), jež chtěli vyměnit za jejich předchozího vládce.
Jen zběžně načrtnuté charaktery
Affleck při vyobrazení Íránců pracuje s jakýmsi kolektivním hrdinou, zfanatizovaným davem nebo nekompromisními jednotlivci, z nichž jde strach a kteří slouží v příběhu jen k tomu, aby se postarali o zvýšení napětí záchranné mise. Jedinou výjimkou je služebná v domě kanadského velvyslance.
I ostatní postavy nejsou nijak zvlášť prokresleny. Ve tvářích šestice uprchlých úředníků z ambasády se zračí bezmoc a ponorková nemoc z toho, že nemohou opustit velvyslaneckou rezidenci, posléze strach z toho, že riskují odhalení a nakonec na letišti velké odhodlání dostat se ze země ven.
Figura Bena Afflecka ztělesňuje v příběhu základní morální dilema, zda se zachovat v dané situaci podle úředních předpisů nebo podle vlastního svědomí. Herec vybavuje svého specialistu na exfiltrace přesně tím, čím by taková osoba měla vládnout. Inteligencí, chladnokrevností, zdánlivou nenápadností a hlavně schopností se samostatně rozhodovat. V jeho zarostlé tváři, která mimochodem herci sluší víc než image hezouna z romantických komedií, by neměly být znát emoce, ale jsou. A nejen v přidaných momentech z jeho rodinného alba, které doznalo lety soužití s jeho ženou nějakých trhlin.
Precizní dobová atmosféra
Více než na vykreslení postav sází Affleck na dobovou retro atmosféru, která se z plátna linie. Marně pátrám v paměti, komu se v posledních letech v oblékání, účesech, ale i záměrně trochu zrnitějším vizuálu podařilo tak realisticky zachytit atmosféru přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Možná Stevenu Spielbergovi v žánrově příbuzném Mnichovu.
Dobové dokumentární a dotočené záběry se hladce doplňují a nedostavuje se tak podobně útrpný dojem jak při obdobném prolínání například v seriálu Vyprávěj, když se zastavil u listopadových událostí roku 1989. Jak nás o tom přesvědčí závěrečné titulky, svým předobrazům jsou velmi podobní i vybraní herci.
Čich na dobré látky
Jednotlivé složky, kamera Rodriga Prieta, hudba Alexandra Desplata, střih, výprava a další neexhibují, ale v souhře slouží celkovému tvůrčímu záměru představit přímočaře pojatý politický thriller v luxusním dobovém aranžmá. O jeho pevném ukotvení svědčí i to, že unese odlehčující žánrovou výhybku směrem k ironickému pomrknutí na hollywoodské poměry.
Affleck v Argu dokazuje, že umí pracovat s napětím a stupňuje jeho gradaci až do velkého finále. Největší plus ale získává za čich na výběr látky, neboť už samotný charakter zápletky je natolik bizarní, že si říkáme, že ji nemohli vymyslet nikde jinde než v Hollywoodu. A ono jde o příběh skutečný. Zde realita opravdu předhonila fikci.
Argo
- Žánr: špionážní thriller
- Původní název: Argo
- www.argothemovie.warnerbros.com/
- USA 2012
- Scénář: Chris Terrio, Joshuah Bearman
- Režie: Ben Affleck
- Hrají: Bryan Cranston, Ben Affleck, John Goodman, Taylor Schilling, Kyle Chandler, Alan Arkin, Tate Donovan, Clea DuVall, Adrienne Barbeau, Rory Cochrane, Kerry Bishé, Richard Kind
- Distribuce: Warner
- Distribuční premiéra v ČR: 29. 11. 2012