Vyhlášení vítězného snímku letošního Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně bylo přijato s všeobecným souhlasem. Zlatého medvěda si odneslo stylizované drama z vězeňského prostředí, které se snaží vyjádřit, jaký smysl má nebo by mělo mít umění. Natočili ho klasikové italského a evropského filmu bratři Tavianiové (Alonzanfán, Noc svatého Vavřince, Kaos, Skřivánčí dvůr).
Vittorio (1929) a Paolo (1931) Tavianiové přitom v Berlíně nebodovali poprvé. Už v roce 1972 si odtud odvezli cenu za aktualizovanou adaptaci Tolstého povídky Božský a lidský, nazvanou Svatý Michal měl kohouta. Úspěch zaznamenali i na festivalu v Cannes, kde v roce 1977 získali Zlatou palmu za životopisné drama Padre padrone. To bylo inspirované biografií negramotného sardinského pastýře Gavina Leddy, který se později stal profesorem lingvistiky.
I přesto že oba bratři už překročili osmdesátku, jsou stále režijně a autorsky činní. Úctyhodný věk jim neubral ani na talentu, ani na originalitě či svěžesti pohledu na látky, které se rozhodnou zpracovávat. Důkazem tohoto tvrzení je právě jejich novinka, která k podnětné obsahové stránce přidává brilantní formální zpracování.
Dirigenti představení, ne pouzí pozorovatelé
Bratři Tavianiové se v ní vydávají do jedné z nejtvrdších italských věznic s přísným dozorem Rebibbia v Římě, kde si odpykávají dlouholeté tresty zločinci nejtěžšího kalibru. Za krádeže, prodej drog, vraždy nebo působení v mafiánských strukturách.
Režijní dvojice s nimi strávila šest měsíců, během nichž mohla sledovat jak v divadelní dílně, vedené už řadu let režisérem Fabiem Cavallim, vzniká jejich nastudování tragédie Julius Caesar od Williama Shakespeara. A rozhodli se proces vzniku této inscenace zachytit. Od konkurzu, kdy mají jednotliví aktéři zprvu jen vyslovit svá jméno a odkud pocházejí. Přes čtení textu, zkoušky až po předvedení hry samotné.
Nespokojili se přitom s pouhým dokumentárním záznamem přípravných zkoušek nebo už výsledného představení, ale vstoupili do tohoto nastudování mnohem aktivněji. V pozici dirigentů, kteří si tvůrčím a výsostně uměleckým způsobem pohrávají s fikcí a realitou v místě, kde by závan umění hledal asi jen málokdo.
Korespondující zkušenost
Osudy hrdinů Shakespearovy hry se rozhodli propojit s osudy vězňů, kteří hru zkouší. Neboť jejich vlastní zkušenost mnohdy koresponduje s tím, o čem tragédie pojednává. Intriky, rivalita, zrada, vraždy, boj o moc, to jsou témata, na něž vězni slyší. Neboť právě takové jednání je přivedlo za brány věznice. Jeden z odsouzených to komentuje slovy: „Shakespeare musel žít u nás v ulici“.
Univerzální a věčná platnost dramatikovy předlohy i jazyka, užitému k jejímu zpracování, vede vězně intuitivně k pochopení jejich rolí. Rychle se do nich vžívají, neboť v nich vidí otisk svých vlastních životů. Slovo svoboda zní jinak z úst profesionálního herce a jinak, když jej vyřkne odsouzený na doživotí. Stejně tak tomu bude s pojmem pomsta, které asi zní mnohem mrazivěji z úst někoho, kdo si kvůli ní odpykává několikaletý žalář.
Zamlčená provinění
Vězni si skrze slova a věty osvojují text a učí se chápat své místo v jeho struktuře. Objevují jeho smysl a přesah, díky čemuž se pro ně zkoušení hry stává místy hodně bolestnou terapií. Ne že by si plačtivě vylévali svá srdce, ale z jejich stručných komentářů občas probleskne, čím vším si prošli. O nich samotných i druhu provinění, jehož se dopustili, se dozvídáme jen zběžně z titulků. Délka trestů ale naznačuje mnohé.
Tavianiové zcela záměrně neuvádějí, za co je kdo potrestán. Názor na ně si tak činíme skrze jejich komentáře k roli a vzájemné vztahy. Ty poznáváme během zkoušek, kdy se stává, že aktéři vystoupí ze svých rolí a začnou si mezi sebou vyřizovat své účty. Najednou je zřejmé, kdo koho těžko snáší nebo s kým naopak vytváří účelové koalice. A proč. Samozřejmě, tyto scény jsou ze strany tvůrců připravené, ale vycházejí z jejich pozorování vězňů a vyprávění dodávají zvláštní napětí.
Brutus ve Varech
Vnímáme i tváře uvězněných, ze kterých se snažíme vyčíst důvody, které je přivedly až sem. K odhalení jejich plných osudů na pozadí Shakespearovy tragédie ale nedochází. Tvůrci nám radši nechávají prostor k přemýšlení nad tím, jak asi text nejslavnějšího alžbětinského dramatika působí na lidi, kteří mají za sebou to co oni, i jak jsou ho schopni reflektovat.
Julius Caesar je přece drama o zavraždění samozvaného vládce Julia Caesara, kterého zradili političtí odpůrci, vedení jeho adoptivním synem Brutem. Je to příběh o spiknutí a krvavém mocenském boji, v němž hraje svou významnou úlohu svérázné chápání slova čest. Podobně je tomu i v mafiánských organizovaných složkách, odkud se vězni v tomto filmu nezřídka rekrutují.
Příkladem budiž představitel Bruta Salvatore Striano, který pro mafii pracoval už od svých třinácti let jako kurýr. Rodák z Neapole se po opuštění bran věznice, kde si odpykával trest za organizovaný zločin, rozhodl stát profesionálním hercem. A podařilo se mu to. V roce 2008 debutoval v syrové mafiánské fresce Gomora Mattea Garroneho a na letošním festivalu v Karlových Varech na sebe vzal úlohu oficiálního doprovodu právě k filmovému Caesarovi, který musí zemřít.
Při promítání filmu seděl v řadě přímo přede mnou. Ani jsem si v té chvíli neuvědomil, že ten drobný elegantní muž v bílé košili je napravený zločinec. Podnikatel a svérázný lidový bavič Andrej Babiš by určitě řekl, že ve Varech, kde si dle něj v době festivalu dává dostaveníčko „české Palermo“, se musel cítit jako mezi svými.
Salvatore Striano ale není jediný z amatérských herců, který překvapuje sílou svého talentu. Představitel Cassia Cosimo Rega napsal o své zkušenosti s prolínáním vězeňské a divadelní reality knihu a je i autorem výroku, který je v souvislosti s vyzněním filmu nejčastěji zmiňován: „Teprve, když jsem poznal umění, stala se moje cela opravdovým vězením“.
Černobílé divadelní vytržení
V něm je ukryta ne tragédie zkoušené hry, ale odsouzených, kteří se jí po svém zmocňují. Čas divadelního vytržení je omezen a následuje návrat mezi čtyři holé stěny tmavých cel, kde většinou odsouzeným nezbývá dělat nic jiného než nečinně koukat do zdi. Cesta zpět je pak o to krutější.
Bratři Tavianiové tento čas uměleckého vytržení odlišují i formálně za pomocí rozdílné barevné kompozice snímku. Na začátku a na konci nám představí barevný svět samotného divadelního představení, které je výsledkem práce amatérského hereckého souboru. K němu pak protikladně staví syrovou černobílou realitu, v níž vězni žijí během zkoušení a příprav hry. Je z ní doslova hmatatelně cítit stísněnost prostředí a s tím související bezvýchodnost a zoufalost obyvatel věznice.
Oba tyto světy, jak uvozující barevný, tak převládající černobílý, nesou znaky vytříbené výtvarné kvality. Větší samozřejmě černobílé záběry, které mají ostrost a hloubku fotografických obrazů a vynikne na nich vše, co chtěli tvůrci zdůraznit. Stačí je jen zarámovat. Hra světla a stínu a kombinace divadelního a přirozeného světla umocňuje i výraz ostře řezaných tváří jednotlivých protagonistů.
Stylizovaný hraný film, ne dokument
Tavianiové využívají k umocnění atmosféry i samotných prostor věznice (cely, malá knihovna, úzké chodby, dvůr) jako minimalistické divadelní mizanscény, která traktuje jednotlivá jednání dějové výstavby. Kameraman Simone Zampagni nabídne ale i pohled zdálky na věznici, která najednou vypadá jak nedobytná, strnulá pevnost uprostřed tepajícího a živého organismu města. Dává nám tím jasně na srozuměnou, kde leží svět před a za zdí.
Bratrům Tavianiovým se daří i při práci s amatérskými herci, u nichž nezaznamenáte stopy přehrávání nebo prkenné topornosti. Jejich hereckou živelnost si vysvětluji jediným. Soubor už funguje déle a jeho jednotliví aktéři si osvojili základy řemesla. Jinak se mi nechce věřit, že by mezi notorickými recidivisty bylo tolik přirozených talentů, kteří umí umocnit a posunout význam textu, jehož se herecky zmocnili.
Režisérská dvojice svým tvůrčím přístupem nejen k hercům, ale i k formě vyprávění, přiznává, že jejich film není ani doku-dramatem, ani inscenovaným dokumentem, ale stylizovaným hraným filmem s výraznými estetickými kvalitami, ve kterém vězni hrají, jak nacvičovali divadelní hru.
Tavianiové měli od počátku veškeré dění i výrazové složky (hudba, střih, kamera), které ho zachycují, pod kontrolou a skutečnost zobrazují tak jak chtějí. Prostor pro improvizaci rovněž nebyl takový, jak by se mohlo zdát a realistická spontaneita je jen předstíraná. Repliky jsou secvičené a situace uměle vytvořené. O obrazové stylizaci už byla řeč.
Překročení vlastního stínu
V autentickém prostředí se jim daří propojit svět Shakespearovy hry s tím, jenž se odehrává za zdmi kriminálu, aniž bychom měli dojem, že jde jen o akademické cvičení na téma spojení dvou odlišných uměleckých forem. Vše je podřízeno záměru vytvořit silné podobenství o umění a vězení, v mnohovrstevnatých výkladech významů obou těchto slov. Člověk může být stejně tak vězněm instituce, jako svých tužeb, ideálů a falešných únikových představ a snů.
Film se dotýká i zázračné moci umění, které dokáže napravit nebo alespoň přivést k tázání o smyslu a dopadu svého jednání i ty nejprohnilejší duše. Tavianiové ukazují ty, kteří překročili svůj stín a prostřednictvím společně sdíleného zážitku vzniku divadelního představení se stali alespoň na čas jinými, lepšími a svobodnějšími jedinci než doposud. Zachycují jejich radost z toho, jak si téma hry podmaňují i odměnu v podobě zvláštní milosti, již zažívají ve chvíli, kdy se u nich před přihlížejícími diváky dostavuje pocit dávajících i potleskem a uznáním obdarovaných.
Neznám realitu italských věznic a netvrdím, že by Shakespeare mafiánům, odsouzeným k desítkám let vězení, pomohl v jejich nápravě či resocializaci. Je ale dobře, že i jim bratři Tavianiové skrze poznanou chuť svobody v nesvobodě dávají naději. Neboť jen skrze ni a odpuštění vede cesta ke spáse.
Caesar musí zemřít
- Žánr: stylizované drama/podobenství
- Původní název: Cesare deve morire
- www.artcam.cz/
- Itálie 2012
- Scénář: Paolo Taviani, Vittorio Taviani (podle hry Julius Caesar od Williama Shakespeara)
- Režie: Paolo Taviani, Vittorio Taviani
- Hrají:Cosimo Rega, Salvatore Striano, Giovanni Arcuri, Antonio Frasca, Juan Dario Bonetti, Fabio Cavalli
- Distribuce: Artcam
- Distribuční premiéra v ČR: 27. 09. 2012
Hodnocení filmu: 7/10