Na světě je přece krásně, namlouvají si optimisté, jež dosud nepostihla osobní tragédie a kteří zjevně neviděli žádný z filmových či televizních projektů anglického režiséra Philipa Barantiniho a jeho dvorního herce a spolutvůrce Stephena Grahama.
Vyčerpávající peklo kuchyně v nepřerušovaném záběru zhmotnili ve strhujícím Bodu varu a nyní na Netflixu ve čtyřdílné minisérii Adolescent (Adolescence) před celým ochromeným světem pádně argumentují, že byste měli vážně uvažovat, než se stanete rodičem nebo se necháte zaměstnat ve školství či u policie.
Puberta je vysoce formativní období v životě každého člověka, jenž přibližně od třinácti let prochází hormonální a psychickou turbulencí. Silně na něj působí okolní stresové vlivy, cítí potřebu někam zapadat ve společenské hierarchii dané nejrůznějšími trendy či silnějšími šikanátory a raději by si uřízl prst, než aby si otevřeně povídal s rodiči. Také třináctiletý Jamie Miller (Owen Cooper) se po příchodu ze školy zavírá ve svém pokoji, kde je ve zdánlivém bezpečí. Jeho rodiče Eddie (Graham) a Manda (Christine Tremarco) si příliš pozdě uvědomí, čemu dnes děti soustavně čelí ve virtuálním prostředí sociálních sítí, kde se formují nenávistné vztahy a klíčí potenciální motivace k těm nejhorším impulzivním činům.
Takový kontext si ale spolu s postavami domýšlíme až poté, co Jamieho hned v úvodních minutách první epizody přímo z pokojíčku odvleče zásahová jednotka, přímo před vyděšenými rodiči a starší sestrou Lisou (Amelie Pease). Barantini, jenž natáčel podle scénáře Grahama a Jacka Thorneho (Jeho temné esence), usiluje o maximálně zpřítomnělé dění v návaznosti na klíčovou událost vraždy spolužačky Katie, z níž viní právě Jamieho. První díl se odehrává jediný den po krvavém incidentu a už během převozu na policejní stanici rozpoznáme dominantu v podobě jediného nepřerušovaného záběru.
V Bodu varu Barantini zvolil jednozáběrovku pro efektivnější navození hektičnosti špičkové restaurace, kde se neustálý pohyb kříží s časovou tísní a improvizací, danou neočekávanými nároky hostů či managementu. Adolescent, jenž současně nezapře hluboké kořeny v britské kinematografii kuchyňského dřezu šedesátých let, nás stylem „rovnou k věci“ přimkne nejprve k úděsné rodinné situaci, kterou si ani nechceme představovat. Kamera dlouho lpí na fňukajícím Jamiem, jenž svou vinu okamžitě popírá, a vytváří tak vypravěčská očekávání – že bychom dostali psychologický investigativní příběh, v němž se rodina připravuje na soud a zákonné složky se pokouší dopátrat usvědčujících motivů a důkazů?
Subjektivní forma ale v rámci jediného záběru kolísá už ve vypjaté první epizodě, která se odehrává výhradně v prostorách oddělení, jeho cel, přijímacích a výslechových místností i kanceláří policistů. Tvůrci prohlubují závažnost situace velmi účelně prostřednictvím instituční optiky – kamera se vždy po chvíli pověsí na jinou procházející osobu, kterou Jamieho kauza zaměstnává z různých úhlů. Zatímco shromážděná rodina pochopitelně zachovává citový a emotivní postoj, okolí se angažuje čistě profesně. Z toho vyvěrá velmi depresivní tuplovaná frustrace, jelikož zatímco rodina si připadá lidsky odstrčená, hlavní vyšetřovatel Bascombe (Ashley Walters) musí potlačovat empatii, odbýt formality a pronásledovat fakta v případu nezletilého, jaké dle vlastních slov považuje za nejhorší.
Závěr úvodní hodinové epizody přinese zvrat, který zcela promění dosavadní investigativní formu a vytyčí tři směry, jimiž se tvůrci ve zbývajících epizodách ubírají – snaha o porozumění motivům, snaha o pochopení pachatele a projevy události v životech těch, kteří se k ní nemohou postavit nezaujatě. Může vůbec někdo?
Druhý díl se noří do instituční perspektivy a odehrává se ve škole, kde vražda po třech den se studenty velmi odlišně rezonuje. Bascombe tápe ve světě dětí, od narození nejen nepopsaných jako prázdná destička, ale rovněž podlých a potměšilých. Dá se v prostředí, kde každé emoji v instagramovém komentáři může značit nějaký hrubý náznak šikany či zesměšňování, vůbec přijít se spolehlivou verzí pravdy?
O to se ve třetí části se sedmiměsíčním odstupem pokouší opět institucí povolaná psychiatrička (Erin Doherty), která s Jamiem vede hodinový, znovu střihem nepřerušovaný rozhovor. Zde dosahuje subjektivita a vyplývající emoční reakce vrcholu, kamera volně krouží kolem stolu se dvěma aktéry a její pohyby zvýrazňují proměňující se napětí a intenzitu výslechu. Stylistický gimmick s absencí střihu na sebe už v průběhu první epizody nevyhnutelně strhává pozornost a místy paradoxně vytrhává z diegeze, což je ve školní kapitole patrnější – s přihlédnutím k větším vzdálenostem, jež postavy mezi rozhovory musí pěšky urazit.
Třetí díl je formálně nejvyrovnanější, ačkoli kdekomu se po dynamické první části a obecněji satirické druhé epizodě může jevit prázdnější. Napojení na psychiatričku, kterou Jamie testuje s vědomím jejího nutně nezaujatého institučního postoje, zafunguje především v závěru brilantně – střet syrových emocí a nucené odtažitosti, pod níž probublávají vroucí lidské reakce, je i díky skvělým hereckým výkonům působivý. A také interpretačně výživný, jelikož scénář nedělá postavě psychiatra ostudu a nenaznačuje selhání zaujatého systému jako například v mistrovském Honu (2012) Thomase Vinterberga.
Na ten si možná vzpomenete během závěrečné čtvrté epizody, věnované pro změnu velmi nucené rodičovské sebereflexi. Zatímco Jamie má před soudem garanci férového zacházení a objektivity, jakkoli prchlivé ve světě, kde už nelze věřit ani videozáznamům, jeho rodina se snadno ocitá na pranýři. Záležitost viny a neviny už se pomalu stává irelevantní, jelikož každý je dnes morálním soudcem a také katem. Takovou výsadu tvůrci obezřetně přenechávají také divákovi, ačkoli jej s obdobnou pečlivostí varují, že definitivní verdikt si žádá pořádné zobecnění.
Pokud dospívající člověk opravdu spáchá čin s takto nezvratným následkem, jde zcela zbavit odpovědnosti výchovné složky či vrstevníky, kteří mají z cizího neštěstí často nebetyčnou radost? Adolescent je o tom, co jedna fatální, stejně tak osobní jako i komunitní událost, zanechá za stigma i v sebemíň angažovaných jedincích. Neexistuje precedens; každý jsme jiný a podléháme odlišným vlivům; všichni jsme byli dětmi a chápali jsme věci, které našim rodičům zůstávaly skryté. A mnoho z nás se stává rodiči v rapidně se vyvíjejícím světě, kde, zdá se, nejde pro dobro a bezpečí našich potomků učinit dostatek. Někdy nezbývá než zabořit hlavu do polštáře. A plakat a naříkat.
Dost možná nejdepresivnější televizní událost roku komplexně pokrývá okolnosti vraždy mladé dívky, již zjevně spáchal její spolužák. Namísto amerického true crime thrilleru čekejte komorní britský naturalismus, filtrovaný přes okázalý jednozáběrový styl s kolísavým efektem. Rozlehlé sdělení je navzdory lehké roztěkanosti velmi soudržné, mrazivé a interpretačně velkorysé – zaručeně v depresivním smyslu.
8 /10
Adolescent
Recenze původně vyšla na webu Kinobox.cz, jejím autorem je Jakub "lamps" Vopelka.
Netflix je populární streamovací videoslužba. Kromě filmů, seriálů a dokumentů, které nakupuje, produkuje i svůj vlastní obsah. Nechybí ani mnoho populárních českých filmů, velká část zahraniční produkce obsahuje české titulky, některé tituly mají i český dabing.