Kapitoly článku:
Není to žádná velká věda – chce to jen nějaký teoretický základ a trochu selského rozumu.
Základní pravidla
- Některé materiály zvuk dobře pohlcují, některé zvuk dobře odrážejí
- Stejný materiál jinak pohlcuje/odráží/propouští různé frekvence
- Chování materiálu v závislosti na frekvenci lze jednoduše odhadnout z velikosti stavebních prvků daného materiálu. Podle vzorce l=c/f,kde c je rychlost šíření zvuku ve vzduchu, vypočítáme vlnovou délku pro daný kmitočet. Prvek pohlcující tuto frekvenci by měl mít rozměry řádově srovnatelné s její vlnovou délkou, respektive s její polovinou, ale to zde teď nebudu podrobně vysvětlovat. Tedy pro slyšitelné akustické spektrum cca od 20Hz do 20kHz dostaneme rozměry od několika metrů až po milimetry. Naštěstí nepříliš často potřebujeme nějak zásadně řešit kmity kolem 20Hz, a když ano, dá se to obejít roztříštěním zvukových vln.
- Hlubší frekvence při stejné hlasitosti nesou více energie
- Princip pohlcení zvuku překážkou je jednoduchý. Zvuk je vlastně chvění vzduchu s určitou frekvencí a sílou. Postavme mu do cesty překážku právě tak velkou a tak tuhou, aby se většina energie spotřebovala při rozechvění oné překážky. Jelikož v praxi neřešíme jedinou frekvenci, ale celé spektrum, výsledkem bude celá řada „akustických překážek“, respektive jejich kombinací.
- Rozmístění zvukových pastí se dá s trochou praxe (a fantazie) do jisté míry odhadnout, ale jistému experimentování se nevyhnete. Pomoci může i měření.
- Další užitečnou vychytávkou je rozbíjení zvukové vlny: velkou hladkou plochu nahradíme sérií menších plošek v co nejméně pravidelném uspořádání (členitý nábytek, knihovna, speciální akustické difuzory).
- Teoreticky to lze s tlumením i přehnat (akusticky mrtvá komora), ale v praxi se tomu doma nejspíše ani vzdáleně nepřiblížíte. Proto se dá bez obav říct – čím více, tím lépe.
V praxi při řešení akustiky mé pracovny nejvíce pomohla textilní omítka (prodává se v hobbymarketech pod názvem Nomadecor). Není to úplně nejlevnější řešení, v celé pracovně mě to stálo několik tisíc korun, ale z estetického a především akustického hlediska je toto velice dobré řešení. Prodává se to za cca 600-900 Kč za balení, podle barevné varianty. Jeden balíček by měl podle výrobce stačit na pokrytí cca 3-4 čtverečních metrů, ale podle mne je lepší udělat silnější vrstvu (balení vyjde na cca 2m2). Příliš slabá vrstva akustice pomůže méně, nevypadá moc hezky a taky je to mnohem pracnější.
Detailní pohled na vlákna textilní omítky
Pochopitelně existuje celá řada jiných možností, čím pokrýt zdi (různé pěnové jehlánky a pod), většina z nich je ale výrazně dražší a taky nesrovnatelně tlustší (až několik cm). Na videu je slyšet, že po pokrytí stěn se akustika změnila asi nejvíce.
Dalším nestandardním prvkem jsou stropní panely vlastní výroby: sololitový obdélník visí cca 10 až 15 cm pod stropem. Nahoře je obyčejný vatelín ve více vrstvách, spodní strana je opět pokrytá textilní omítkou. Podle výpočtů rozměry odpovídají frekvencím od cca 300 Hz nahoru, pomáhají tedy ukočírovat především oblast nižších středů. Muzikanti vědí, že komorní A má 440 Hz, takže máte lepší představu. Spolu s dalšími běžnými prvky, jako koberec, závěsy a nábytek, se povedlo vyřešit odrazy zvuku v téměř celém akustickém spektru v dostatečné míře.
Technické minimum nutné pro chod domácího hudebního studia
Pokud jde o ještě nižší frekvence, tedy opravdové basy, musím přiznat, že jsem měl štěstí – tvar místnosti, cihlové zdi, prostorové uspořádání pracoviště a ještě další faktory napomohly celkem přirozenému doznívání basů (ověřeno i měřením). Pravda, v rozích to úplně dokonalé není, ale tam nikdo nebývá. V případě nutnosti je samozřejmě možné instalovat nejrůznější typy basových pastí, ale myslím, že zde na fóru najdete povolanější rádce.
Při nahrávání zpěvů je vhodné vliv místnosti ještě dále potlačit improvizovaným dotlumením
V praxi je nutné spojovat příjemné s užitečným – v mém případě je to zvukařská praxe. Pracovnu tedy kromě poslechu využívám i pro úpravy a míchání nahrávek a částečně i pro samotné nahrávání, především zpěvů a „linkových“ nástrojů. Při snaze o dosažení co nejlepších podmínek pro nahrávání hlasu se mi osvědčila improvizovaná „zpěvová klec“, kterou používám jak v pracovně, tak i při nahrávání v jiném prostředí. Jednoduchý a mobilní dřevěný rám vždy postavím, kde je potřeba a ověsím různými dekami apod. Esteticky nic moc, ale akusticky je toto řešení nad míru dostačující a především téměř zadarmo.
Tolik ve zkratce mé zkušenosti s akustickým přizpůsobením místnosti. Pochopitelně je to třeba brát jako jednu z mnoha cest, šitou na míru potřebám a finančním možnostem.
Článek pochopitelně nepokrývá celou problematiku, pokud vás nějaká část zaujala více, můžeme se jí v případném pokračování věnovat podrobněji – náměty a dotazy samozřejmě vítáme.