Amazing Spider-Man 2: recenze filmu

Marek Čech

27. dubna 2014

Režisér Marc Webb přichází ve dvojce s komplexnějším dějem, nápaditější akcí v povedeném 3D a s romantickým zaměřením, jímž se odlišuje od ostatní superhrdinské konkurence.

Spider-Manův zrod v jedničce se inspiroval tím Batmanovým v Nolanově podání, jen oproti němu operoval s větší mírou nadsázky. Okolnosti geneze superhrdiny byly v porovnání s Raimiho verzí pozměněny a klíčovou roli v nich sehrálo hledání zmizelých rodičů Petera Parkera.

Režisér Marc Webb položil důraz na postavy a akční scény použil spíše jen jako koření vyprávěného děje. Svůj první vysokorozpočtový film ustál více než se ctí, i když handicapu v podobě pocitu již viděného se v očích fanoušků původní série asi úplně nezbavil.

Film s rozpočtem 230 milionů vydělal na celosvětových tržbách tři čtvrtě miliardy dolarů, takže nebyl jediný důvod, aby mu studio nesvěřilo i pokračování dobrodružství Pavoučího muže. V něm měl obhájit smysluplnost celého projektu omlazení původní série.

Všechny nitky vedou k OsCorpu

Pokud reboot představoval recyklovanou verzi Raimiho jedničky z roku 2002, dvojka už se měla víc vydat vlastní cestou a rozšířit spider-manovskou mytologii. Což se i děje. Už v jedničce byl oproti Raimiho originálu podtržen význam Peterova otce Richarda, ale ne vše kolem jeho osoby a společnosti, v níž pracoval, bylo dořešeno. Ve dvojce se proto znovu vydáváme do lůna zlotřilé společnosti OsCorp.

Její chod přebírá Peterův spolužák Harry Osborn (Dane DeHaan), který jako jediný může svému dávnému příteli poskytnout klíč k odhalení tajemství jeho rodiny. Prostřednictvím Harryho se Peter v průběhu děje dozvídá, jaké onemocnění postihlo jeho otce Normana Osborna (Chris Cooper) i na jakém experimentu předtím pracoval s jeho rodiči.

A tak jako se vyrovnává s vrozenými rodinnými dispozicemi Peter Parker (Andrew Garfield), děje se tak i v případě Harryho, který se v jejich důsledku proměňuje v Spider-Manova nepřítele Green Goblina. Tím ale výčet záporáků, rekrutujících se ze společnosti OsCorp, zdaleka nekončí.

Nešťastnou shodou okolností se po zásahu proudem a následném pádu do kádě s elektrickými úhoři promění vědec Max Dillon (Jamie Foxx), který Spider-Mana obdivoval, v jeho zhrzeného nepřítele Electra. Právě on dá pořádnou lekci Peterovu narůstajícímu sebevědomí, vyplývajícímu z jeho spasitelské role ochránce New Yorku.

S velkou silou přichází velká zodpovědnost

Manhattan se totiž stal Peterovou zónou, kde brání městský život před kriminálníky všeho druhu. Ač žije s tetičkou May (Sally Field) v dělnickém Queensu, právě uprostřed mrakodrapů může dát průchod svým akrobatickým kouskům s pavučinami.

Ty mu částečně slouží jako prodloužení klukovské dobrodružné hry na četníky a zloděje i v pozdějším teenagerském věku. Nebo jako způsob předvádění se před lidmi, pro něž se stal potřebnou ikonou, jejíž přínos a význam pro město konečně uznávají. Lze je chápat ale i jako prostředek, jak imponovat holce, již miluje.

Zároveň ve své superhrdinské identitě nachází rozměr, který dává jeho existenci vyšší smysl. S velkou silou přichází velká zodpovědnost a Peter se ji snaží využít k nápravě všech nespravedlností, které je schopen postihnout.

Rozpor mezi veřejným a soukromým životem

Jak víme nejen z četby domácího tisku, kde se gauneři (kteří se označují termínem političtí podnikatelé, kmotři a podobně) smějí těm, co chtějí učinit přítrž jejich řádění nebo ho po právu potrestat, idealisté se spasitelským komplexem to mají těžké. Spider-Man přebírá svůj díl odpovědnosti za stav společnosti, v níž se nachází, což se logicky musí odrazit na jeho soukromém životě.

V minulém dílu veliteli městské policie, kapitánu Stacymu (Denis Leary), jehož smrt, stejně jako tu strýčkovu (Martin Sheen), nepřímo zavinil, slíbil, že jeho dceru Gwen (Emma Stone) ochrání před všemi nebezpečími, vyplývajícími z toho, že ona jako jediná zná tajemství jeho dvojjediné existence.

Tomuto slibu ale není snadné dostát, protože vztah s jeho sympatickou středoškolskou láskou je čím dál intenzivnější a oba dva se upřímně milují. Jeho rozpolcenost mezi veřejným působením a soukromým životem si ale vybírá svou daň.

Romantika jako oživení komiksového mustru

Režisér skvělé vztahové dramedie 500 dní se Summer už v jedničce naznačil, že vztahová linie mezi Peterem a Gwen je pro něho něčím, na co klade ve svém vyprávění důraz. Dvojka toto zaměření prohlubuje. Pro někoho asi nežádoucím směrem. Ten pak bude v jejich cukrování i neustálých rozchodech a dávání se dohromady vidět prvky seriálové produkce pro teenagery.

Jiný naopak ocení, že zavedený komiksový mustr, kde jde většinou o souboj se záporáky, kteří chtějí zničit nebo narušit stávající světový řád a na jeho troskách vybudovat nový podle svých světovládných představ, je o romantiku obohacen. A to takovou, která působí něžně a emotivně.

Přikláním se spíš k té druhé skupině, která ji vítá a v komplikovanosti vztahových peripetií vidí jeden z motorů vyprávění. Chemie mezi Andrewem Garfieldem a Emmou Stone je hmatatelná a oba představují pár, s nímž nemáte problém se ztotožnit.

Ona není žádná ufňukaná slečinka, kterou je třeba ochraňovat, ale energická mladá dáma, která Peterovi na vlastní pěst pomáhá s likvidací nepřátel. Peter se zprvu jeví jako rozpustilý frajírek, jehož outsiderské povaze dává superhrdinský kostým křídla, která mu s vtipem a přidrzlou hláškou na rtech pomáhají zdolávat nebezpečné situace. Postupně je ale znát, že jeho bezstarostnost ustupuje pod tíhou odpovědnosti, jíž je vystaven nejen při ochraně svých blízkých. Má strach ze selhání a trápí se výčitkami a pochybnostmi.

Akce ve 3D velmi zdařilá

Skalní komiksové fanoušky bude ale spíše než vztahová linie asi zajímat, jak vypadá akce a jak dopadlo představení záporáků. Budou uspokojeni tak půl na půl.

Akce je natočena velmi zručně, přehledně a nápaditě a třetí rozměr tento vjem tentokrát nesráží, ale naopak umocňuje. 3D prostorové akrobacii při průletech mezi mrakodrapy zkrátka sluší a dává ji opojný charakter. Spideyho akce se rozjíždí hned na začátku, není jí sice příliš, ale více než minule. Webb evidentně vyslyšel fanouškovské výtky a je znát, že si je v jejím choreografickém rozehrání mnohem jistější.

Předzvěst Sinister Six

Se záporáky už je situace trochu ošemetnější. Efektní souboje Pavoučího muže se zmodralým Electrem, při nichž dochází k masivnímu výboji elektrického proudu či levitování a teleportaci objektů, vás určitě zaujmou. Horší už je to s prostorem, který je padouchům ve stočtyřecetiminutovém vyprávění vymezen a se způsobem, jakým jsou do něho včleňováni a v něm využíváni.

Trailery naznačují rovnoměrné zastoupení hned tří, Electra, Green Goblina a Rhina (Paul Giamatti). Ten poslední zde má v jeho transformované rohaté podobě ale spíš cameo zastoupení, zábavné svou neohrabaností. V té civilní pak baví především svým přehrávajícím ruským přízvukem. Přesto je jeho výskyt důležitý jako předzvěst záporácké týmovky Sinister Six, k níž je v závěru velmi slušně nakročeno.

Už teď se velmi čile spekuluje, kdo všechno by se v ní měl objevit a množí se dohady, zda to bude šestice Lizard, Electro, Rhino, Green Goblin, Doctor Octopus a Vulture či někdo z trojice Venom, Kraven a Mysterio. Venom by se měl dočkat rovněž samostatného spin-offu a znalci Raimiho trojky si jistě vybaví jeho tamější účinkování.

Studio se jak vidno inspiruje marvelovskou strategií představování jednotlivých hrdinů, ale Webbovi se prozatím daří vyhnout úskalím Raimiho trojky, v níž kvantita záporáků vítězila nad kvalitou. Zde nastává problém spíš v tom, že scenáristický tým už tak počítá se záporáckým crossoverem, že zlotřilcům nevěnuje až takovou pozornost v přítomnosti a naznačuje víc jejich jednání v budoucnosti.

Padouši z donucení

V případě jak Electra, tak Green Goblina jde o padouchy z donucení, kteří na temnou stranu síly přešli pod tlakem okolností a okolí. Jde tak spíš o nešťastníky než o bytostné zloduchy.

Na Electrovi je vidět, jak to dopadne s člověkem, po němž se celý život šlape a on pak tento komplex méněcennosti přetaví v odvetu těm, kteří jeho mindrák určitě nezavinili. Zatímco tento smolař zatápí městu a Spider-Manovi svými blesky, jednání Harryho Osbornea je determinováno neetickými pokusy jeho otce, na něž se rozhodne navázat.

Jeho představitel vypadá trochu jako mix mladého Leonarda DiCapria a Michaela Pitta a rozpolceně přijímaný přechod na stranu zla pozorujeme především v hnutích jeho tváře. Green Goblin se stává hlavním aktérem finálového střetu, který ale doplácí na to, že se do něj tvůrci snaží najednou nacpat až moc uspěchaně několik zásadních zvratů, pro které si před tím nevytvořili patřičnou scenáristickou půdu.

Naplnění zlatého sequelového pravidla

Scenáristé se pokouší o mnohem komplexnější pohled než minule. Vrací se do minulosti k smrti Peterových rodičů, zaznamenávají jeho přítomné trable soukromé i ty při potýkání se záporáky a naznačují, kudy by se celé pavoučí univerzum mohlo do budoucna vyvíjet.

Někdy jsou při této jejich snaze objasnit šířeji dění okolo společnosti OsCorp a její provázanosti se životy hrdinů zbytečně doslovní, jinde naopak zbrkle zkratkovití nebo až banální. Ctí přitom zlaté sequelové pravidlo - nabídnout všeho minimálně dvakrát víc.

Je tu tedy svižnější a nápaditější akce, ale její podoba zas není tak epická, jak možná mnozí podle nabušených trailerů čekali. Sází se hodně na romantiku, které nechybí humorné špičkování mezi ústřední zamilovanou dvojicí.

Hudební podkres přináší zajímavou kombinaci klasické orchestrální muziky Hanse Zimmera, jež vládne dramatickým pasážím a té elektronické z dílny Pharrella Williamse nebo Junkieho XL, na niž bude dobře slyšet omladina, pro niž je film primárně určen.

Rozporuplná snaha o uspokojení všech

Přístup, který je aplikován na hudební soundtrack, je vlastně příznačný pro celý film. Tvůrci učinili krok k dospělejšímu a komplexnějšímu pojetí spider-manovské látky, ale vtipy nebo romantickou linkou míří především na teenagerské publikum.

Režisér Marc Webb se snaží oslovit mladší popcornové diváky, komiksové fandy i starší obecenstvo, jež přitakává spíš komplikovanějším a problémy tohoto světa reflektujícím batmanovkám v režii Christohera Nolana.

Ty ale nijak nereflektuje, takže o nějakém přesahu či poselství tu není až tak na místě mluvit. A pokud ano, tak tento přesah nechává probleskovat skrze rozhárané nitro hlavního hrdiny, který se učí přijímat odpovědnost za své výjimečné postavení.

Režisér hledá kompromis mezi těmito přístupy a výsledný tvar pak působí trochu rozporuplně. Ne ale způsobem, který by vám byl proti srsti. Pokud se vám líbila jednička v jeho pojetí, budete spokojeni i s dalším dobrodružstvím Pavoučího muže, kterým se pomalu a nenásilně otevírají dveře k záporácké týmovce Sinister Six.

V úvodu recenze byla položena otázka, zda se restartovanému Spider-Manovi podařilo obhájit své právo na existenci ve světle původní Raimiho trilogie. Přes všechny výhrady je na ni třeba odpovědět že ano.