Danny Boyle a Alex Garland se vrátili k filmu, který mezi milovníky hororu a sci-fi platí za výborný počin, a rovnou zahájili celou novou sérii ze známého ponurého světa. Do 28 let poté (28 Years Later) se pustili se stejnou vervou a energií jako před 19 lety do svého zombie hitu.
Filmy Dannyho Boylea se vyznačují určitou vizuální dravostí a hravostí, která podporuje emotivní dopad a odráží tlak, jaký příběh vyvíjí na hlavní postavy. Jedním z jeho nejlepších filmů je postapokalyptický thriller 28 dní poté, jenž nepokrytě čerpal inspiraci z klasické sci-fi Den trifidů. Vizuálně působivý, dobře napsaný a perfektním soundtrackem ozvučený hit se stal jedním z nejlepších zombie hororů vůbec. Ten o pět let později následoval sequel 28 týdnů poté, u něhož Boyle zůstal pouze jako producent, protože coby režisér byl vázaný k vesmírnému sci-fi Sunshine.
Nyní se Boyle vrátil k režii, doprovázený scenáristou prvního filmu Alexem Garlandem. 28 let poté nás uvádí do starého známého, ale v lecčems přeci jen nového světa a stává se prvním dílem nové plánované trilogie, jejíž druhý díl s podtitulem The Bone Temple uvidíme příští rok. Ambice udělat z památného hororu celou franšízu ale pro 28 let poté představuje jisté úskalí, stejně jako značnou výhodu. 28 let poté totiž představuje začátek příběhu určitého typu, stejně jako slouží k vykreslení svého fikčního světa.
Hlavní postavou filmu je 12letý Spike (Alfie Williams), který žije v izolované komunitě na ostrově Lindisfarne. Komunitu od nebezpečí pevniny odděluje hráz, přes niž se dá v určitou denní dobu bezpečně přejít, čehož využívají místní sběrači k propátrávání pevniny a hledání užitečných věcí. Spikeův otec, sběrač Jamie (Aaron Taylor-Johnson) teď poprvé bere svého syna na pevninu, aby jej naučil, jak v postapokalyptickém světě, bez ochranného valu, hráze a obecně bezpečí sevřené komunity přežít. Spike se toho během filmu naučí víc, než by možná chtěl.
Struktura 28 let poté možná poněkud překvapivě připomíná dobrodružný příběh pro mládež. Spike vstupuje do vyprávění jako nevinné dítě, které zpočátku neví, jak se ve světě prolezlém masožravými stvůrami chovat a jehož kromě přežití trápí také to, co si o něm může myslet jeho mnohem zkušenější otec.
Postupně se mu ale daří objevovat okolní svět, přehodnocovat vše, co si dosud myslel a rychle se rozhodovat v nebezpečných situacích. Přestože dělá chyby, umí se z nich poučit a tváří v tvář hrozbám se patřičně zorientovat. Je napsaný tak, že působí dost sympaticky, rozhoduje se podle pochopitelného morálního kompasu a přirozené empatie a divák nemá problém se na něj naladit.
V duchu dobrodružného příběhu o putování Spike potkává různé figury, které pomohou Spikea posunout v jeho životní cestě, a následně mizí z děje, a ne vždy z něj zmizí hezky. Svět 28 čehokoli poté totiž není vyloženě prostředí pro dětské příběhy a tvůrci nám to dávají dost často najevo. Vyprávění je plné krve, tlejících mrtvol a roztrhaných těl, tak, jak se to od zombie hororu očekává. Film není ke svým postavám nijak přívětivý a každou chvíli se v něm dějí nepříjemné věci. Navíc ukazuje stinnou stránku toho, jak špatně si společnost poradí bez takových samozřejmých věcí jako dostupná lékařská péče.
Nejzajímavěji ale snímek pracuje s tvorbou svého světa. Tvůrci nechávají svou postapokalyptickou vizi pořádně se vyvíjet a ukazují různé možnosti, jak se společnost může vyvinout, a způsoby, jakými mezi jednotlivými společenskými systémy nemusí fungovat komunikace. Komunita na Lindisfarne se snaží žít podle starých pořádků a žije v čím dál omezující izolaci, jiná společenská uspořádání panují na pevnině a oproti předchozím dvěma filmům se pozoruhodně vyvíjí i svět nakažených.
Každé ze zobrazených společenství přitom zvenku vypadá jako poháněné čirým šílenstvím. Při bližším pohledu se ale jedná jen o reakci na to, jak se změnil světový řád. Kouzlo 28 let poté je především v tom, že z poměrně jednoduché premisy dokázal vytvořit zajímavý a nápaditý fikční svět s vlastními pravidly a provést jím diváka tak, aby se na něj díval jako hlavní hrdina – zprvu s nepochopením a odporem, následně s určitým přijetím.
Šílenost a podivnost nastaveného světa odráží práce se střihem a kamerou, pro Boylea tak typická. Scenérie a dlouhé záběry krásné přírody přerušují náhlé rychle střižené vsuvky, záběry z nočního vidění. akční scény jsou točeny se zběsilým střihem a s použitím iPhoneů, takže záběry vypadají dokumentárněji, syrověji a brutálněji.
Díky tomu film rychle odsýpá, dostává příjemnou dynamiku a v momentech nebezpečí, kdy musejí hrdinové překonat útok nakažených, je v něm dost napětí. Hlavní problém filmu tkví především v tom, jak je od počátku koncipovaný jako trilogie. Účel 28 let poté je dvojí, představit svět, v němž se odehrává, a nechat Spikea začít osobní růst. Díky tomu se tolik neposunou klíčové body zápletky a závěr je podivně useklý.
Zároveň si tvůrci pro další filmy šetří klíčové informace ohledně vývoje nakažených, což je o to horší, že byly naznačeny už v tomto filmu. Třebaže hlavní hrdinové tyto informace předem neodhalí, divák už jisté podezření pojme. Přesto je 28 let poté solidním zážitkem, hutným filmem o dospívání a proměně a vývoji světa převálcovaného živým peklem. Zda se nová trilogie povede, ukáže až čas a premiéry dalších dílů. Už teď má ale dobrý základ.
Hravý, dravý a s promyšleným fikčním světem, který není jen na okrasu, ale ukazuje reakci společnosti na změnu situace. Danny Boyle a Alex Garland ukázali, že mají stále dost energie na rozvoj série, jež je tak ponurá jako krásná, a představují příběh plný vizuálního drajvu i emočního vývoje sympatického hrdiny.
8 /10
28 let poté
Recenze původně vyšla na webu Kinobox.cz, jejím autorem je Filip Šula