Návrat do rodného regionu může být hodně krušný. Pořádky se po letech mění a místní se vám nezdráhají dávat najevo, že o lidskou náplavu nestojí, i kdyby jen krátce na surfovacích prknech. A pokud jsou těmito lokálními dědici vyšinutí Australané, jako vystřižení z tamních, upocených exploatačních filmů 70. let? Pak se smiřte s tím, že než dokážete chytit vlnu, budete trpět v zacykleném, zapařeném očistci. Surfař (The Surfer) s Nicolasem Cagem, který startuje v tuzemských kinech, je do jisté míry tím nejsofistikovaněji pekelným filmem za dlouhou dobu.
Jméno známého herce napovídá, v jaké filmové společnosti jste se ocitli. Potomek mocného hollywoodského rodu Coppolů už dávno nehraje v blockbusterech jako Skála, ani v oscarových dramatech typu Leaving Las Vegas či Adaptace. Svůj pot a hleny odevzdává menším produkcím, kde může popustit uzdu svému pověstnému přehrávání, a přitom nijak nenarušit podobně excesivní formu velmi specifických příběhů.
Surfař se v tomto ohledu stane jedním z jeho nejesenciálnějších filmů, i když talentovaný irský režisér Lorcan Finnegan (Nocebo s Evou Green) v něm stmeluje i jiné a mnohem starší kinematografické tradice. Příběh bezejmenného otce (Cage), jemuž se rozpadá manželství, a dospívajícího syna (Finn Little), kterého bere na pláž svého dětství, okupovanou místním sektářským gangem, má kořeny v australské tvorbě ozploitation. Jedná se především o díla ze 70. let v čele s kultovním Zapadákovem, v nichž postavy doslova uvíznou v člověku nepřívětivých klimatických podmínkách. Prostředí a vnitřní démoni jsou tím, co si od lidí nárokuje krvavé úroky – zvlášť od těch, kteří vztáhnou ruku na některý z endemických živočišných druhů.
Pláž plná psychopatů
Finneganův film tyto zvyklosti následuje. Otce se synem z pláže nepřátelsky vypudí s výmluvnou výhružkou: „Nejsi místní? Nesurfuješ tu!“ Vytrvalý Cageův protagonista ale neopouští přilehlé parkoviště. Na tomto místě se totiž narodil a po letech pracovního nasazení chce koupit dům na pobřeží po dědečkovi, který je konečně na prodej. Parta zákeřných, fetujících a zákonem nedotknutelných agresorů v čele s bohémským lídrem Scallym (Julian McMahon) mu to ale krutě znepříjemňuje.
Říká vám to něco? Surfař v jádru kopíruje zápletku béčkových revenge thrillerů o chlápcích, kteří musí po letech v ústraní vlastníma rukama vyčistit prorezlou komunitu. Cage ale není Steven Seagal ani Aaron Pierre z loňského hitu Rebel Ridge. Přestože Finnegan se scenáristou Thomasem Martinem dělají maximum pro to, abychom surfařský gang totálně nenáviděli a přáli mu pomalou smrt, tady jde o něco jiného.
Vzpurný otec, jehož postupně okrádají o všechny předměty, které jej mohly spojovat s dosavadním životem, prochází na té klasičtější dějové úrovni krizí a také transformací identity. Ta se mu vyloženě rozpadá a Cage má prostor pro další excentrickou one man show. Osobnost byznysmena, jenž přes telefon v klimatizovaném autě domlouvá skoro dvoumilionovou nemovitostní akvizici, se přelévá až do fáze dehydratovaného, zakrváceného a pokáleného bezdomovce, jenž návštěvníkům zmateně vykládá svou životní situaci. A nakonec bydlí v rozpadlém voze, který zprvu patřil místnímu muži bez domova.
Film přitom neustále protíná vcelku realistické a chronologické události s ozploitation směsí surrealistického, existenciálního a psychedelického světa. Zdá se, že jediné parkoviště a bezprostřední buš, z níž neustále zní zvířecí šum, absorbují veškeré časoprostorové vztahy. Protagonista se nemůže vyprostit, i když zdánlivě tak činí z vlastní vůle a tvrdohlavosti.
Žije na jedné hromadě s hmyzem, ptáky, plazy či krysami, jejichž záběry a doprovodná zvuková složka od prvních scén formují nevšední zážitek se skoro ironickým zeměpisným přesahem. Tak jako mnozí cizinci žertují, že sága Šíleného Maxe ukazuje Austrálii dokumentární optikou, tak i ozploitation žánrovky včetně Prodlouženého víkendu využívají tamní divočinu pro psychický teror postav. Nejsou to ostatně lidé obecně, kteří se na tomto území pohybují jako nechtěná náplava?
Nedivácké i vtahující
V Surfařovi se časoprostor zacykluje, a přestože jej můžeme neustále sledovat jako klasický thriller o konfrontaci lokální identity (respektive o vůli nakopat zadky šmejdům, kteří nám brání surfovat), víc evokuje cestu pekelným upoceným očistcem. Hrdina si nese trauma z dětství ohledně zesnulého otce, jiná postava, sloužící jako vývojové zrcadlo, zase přišla o syna. Příběh jako kdyby poskytoval existenciální výpravu za smířením, což několikrát zmiňovaný slogan – „Musíš trpět a nemít nic, abys mohl mít všechno“ – vztahuje na řadu mystických a asketických proudů křesťanství, ale také na buddhismus a obecně existencialismus.
Ve 100 minutách, zasazených v podstatě na jedinou lokaci, se tedy nachází mnoho podnětů, které můžete následovat. Samozřejmě ale platí, že přehled o zmíněných tradicích a jejich obliba hodně udávají to, nakolik si tenhle specifický trip dokážete užít. Vedle sebe tu ostatně operují tematické, stylistické i herecké extrémy. Finnegan často víc aranžuje svět, než aby srozumitelně vyprávěl, k čemuž patří dusná aura a snímání přes vypoulené čočky nebo teleobjektivy. Sluneční lázeň, vizuálně zdůrazňovaná, atakuje psychické a duševní rozpoložení postav, jimž se snímek dostává do hlavy také extrémně velkými detaily na oči. A do toho neustále vidíme Cage, jenž se s dalekohledem vydává za ornitologa, útočníky zahání telefonním sluchátkem s ustřiženou šňůrou, živí se vajíčky z hnízd a vykřikuje hlášky typu „Žer krysu!“
Stejně jako osobnost protagonisty se ale mění i forma vyprávění, které navzdory nediváckému tvaru trvale překvapuje a nepřestává být vtahující. Prostřední část sice moc spoléhá na Cageovu továrnu na memy, jinak nás ale tenhle úpadek do zoufalství a vysněný sjezd očistné vlny díky chytrým volbám, chytlavě balancované tragikomedii či výborně sestavenému soundtracku nepustí. Surfař může aspirovat na post okamžitého kultu, který odvážně a hlavně funkčně spojil několik zdánlivě nespojitelných estetik. A to i přesto, že doporučení pořád nejvíc směřuje za otrlejším půlnočním publikem.
Pošlete Nicolase Cage na australskou pláž, která ztělesňuje tamní filmové tradice v okovech nezkrotné přírody a vyšinutých místňáků, a máte dokonalou psychedelickou zábavu pro rok 2025. Surfař se místy ztrácí ve svých extrémních esencích, ale jeho vrstevnatý příběh strhne a pobaví na více formálních úrovních. A Cage jede.
8 /10
Surfař
- Typ: Film
- Původní název: The Surfer
- Žánry: Thriller
- Původ: Austrálie, Irsko, USA, Velká Británie, 2024
- Délka: 1 h 37 min
- Režie: Lorcan Finnegan
- Scénář: Thomas Martin
- Hrají: Nicolas Cage, Julian McMahon, Justin Rosniak, Nicholas Cassim, Finn Little, Alexander Bertrand, Rahel Romahn
- Premiéra v českých kinech: 8. května 2025
- Distributor/Zdroj: Bioscop
- Kde si film můžete pustit: Zatím není dostupný
Recenze původně vyšla na webu Kinobox.cz, jejím autorem je Jakub "lamps" Vopelka.