Až na krev: recenze filmu

Režisér a scenárista Paul Thomas Anderson, tvůrce ceněných výletů do prostředí polosvěta pornoprůmyslu sedmdesátých let (Hříšné boogie) nebo zákulisí televizního vysílání v melodramatické mozaikovité skládačce Magnolia, se ve svém pátém režijním počinu vydal v historickém zkoumání dobového prostoru minulosti vlastní země mnohem dále než mnozí od tohoto filmařského samouka a zázračného dítěte americké kinematografie očekávali. 

Za základ mu posloužil román levicově orientovaného autora Uptona Sinclaira Petrolej (1927), líčící vzestup a pád kalifornského petrolejářského magnáta v době ropného boomu na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Z románové předlohy ale použil jen výchozí zápletku o otci a synovi, putujícími za nalezením ropného bohatství, které je vzápětí rozdělí. Nejde tedy o adaptaci, ale o inspiraci pro režisérovu svébytnou úvahu o silách, na nichž stojí dnešní kapitalistická společnost. 

Ropa a víra

Hrdina filmu Daniel Plainview (Daniel Day-Lewis) narazí v roce 1898 jako chudý prospektor v maličkém dole na stříbro a poté i na drahocennou ropu. O třináct let později je už respektovaným těžařem, který skupuje neúrodné pozemky farmářů, na nichž buduje ropné vrty. Jejich důvěru si získává za pomoci bodře vemlouvavého hlasu, slibů prosperity a pracovních příležitostí a manipulativního hraní na city, k němuž používá sirotka po jednom z jeho zemřelých dělníků, kterého představuje jako svého syna H.W. (neherec Dillon Freasier). 

 

Boj o poslední neobjevené lokality, které v zemi skrývají „černé zlato“ mezi obchodníky vrcholí a tak nepřekvapí, že když se Daniel od záhadného mladého podnikavce Paula Sundaye (Paul Dano) dozvídá, že v nedalekém Little Bostonu by mohl rozšířit své ropné impérium, neváhá a s desetiletým „synkem“ a svou družinou se vydává prověřit nová naleziště. Za směšnou částku získává rozlehlé pastviny a naftu zde opravdu najde. 

Muž těžké dřiny, jež se v špíně, prachu a potu vypracoval od píky k bohatství, se ale stane trnem v oku místního fanatického kazatele se svatouškovskou tváří Eliho Sundaye (Paul Dano), jež se představuje jako samozvaný vůdce nebo prorok náboženské církve Třetího zjevení. Ten se spolu se svými věrnými ovečkami snaží naftařovi házet klacky pod nohy, neboť v jeho živočišné síle a naprogramování na úspěch vidí ohrožení svých mocenských zájmů, jimž až dosud dobře sloužili poslušní a bohabojní vesničané.

 

Střet dvou charismatických mužů, hrajících o sféru vlivu, kteří dobře vědí, jak chutná moc a chtějí si ji udržet za každou cenu, je nevyhnutelný a jejich drobná vítězství i prohry se přelévají jak na lékárnických vahách. Dva symbolicky zosobněné přístupy k životnímu sebeuspokojení, kde na jedné straně stojí víra v sebe sama, pohrdání tradičními hodnotami, bezohledný pragmatismus a dravost, jež nehledí na oběti a na druhé straně slepá víra, askeze a teatrální manipulativnost, jejíž pohnutky nejsou tak nevinné, jak se prezentují. Podobné cíle, jen metody, vedoucí k jejich dosažení odlišné, ukazují, že oba protivníci si nejsou až tak vzdáleni, jak si oba myslí. Ve vypjatém závěru sice slabší strana prohraje, ale ta silnější nic nevyhrává, ale naopak urputným zápasem bez ohledu na použité prostředky ztrácí. 

Překvapivě komorní epická freska

Andersonův film trochu klame tělem. Ti, kteří očekávají rozmáchlou epickou ságu v Scorseseho stylu, budou uspokojeni zhruba do první půle (požár ropné věže) více jak dvou a půlhodinového, pomalu se vlekoucího a lineárně vyprávěného děje. Pak ale režisér a scenárista přehodí výhybku a mnohem víc se soustředí na mnohem komorněji pojaté a psychologicky prokreslené vylíčení vztahu otce Plainviewa a jeho zavrženého „syna“ a soupeření s vemlouvavým fanatikem víry Elim.

Ve světle odcizení s nevlastním synem shazuje naftař poslední masku předstírané humanity a vyjevuje se jeho jediná motivace: soutěživost, ambicióznost a touha uspět. Ne pro peníze a blahobyt, které přinášejí, ale pro pocit pokoření protivníka, ať už je jím zem, z níž doluje ropu nebo podobný mistr v manipulaci, jako je on sám. Nesmírné fyzické utrpení, jež ho na počátku provázelo při překonávání překážek přírody, se při jeho cestě za úspěchem mění v potlačení a odstranění jakýchkoliv citů. Každé další zklamání z lidí, jež by mohl považovat za své blízké (domnělý bratr Henry) ho uzavírají do čím dál větší misantropické samoty, z níž hledá únik v alkoholu a nenávisti nejen k sobě, ale hlavně lidské rase jako celku. 

 

Anderson divákovi neulehčuje identifikaci s postavami, s nimiž by mohl prožít katarzi. Neprostupná postava Daniela Plainviewa, ani jeho mocenského soka Eliho se nevyvíjí (tak jako je zvykem v běžných dramatech) k lepšímu stavu, ale naopak k mnohem horšímu. Nedochází k nápravě ani zatracení, ale jen k skromnému konstatování daného stavu věcí. Neexistuje zde soucit ani projevení lítosti, na nichž by divák mohl ventilovat svoje reakce. Zanedbatelnost a vytěsnění ženského prvku do úlohy statistek nahrazují režisérovy oblíbené a víceznačné motivy otců, synů a bratrů, jejichž provázanost má ráz bizarních pseudovztahů, vyšinutých z běžné normality.  

Kulhavý ďábel

Ztvárnění bludného kruhu, nebo spíš vnitřního pekla odcizení a frustrace z ní plynoucí, jež se před našimi zraky odehrává, našel ideálního nositele v britském herci Danieli Day-Lewisovi, jež byl za svůj výkon po právu oceněn oscarovou soškou. Stanislavského metoda převtělení a důkladná příprava na roli nese své ovoce a Day-Lewis se stává ztělesněním bezskrupulózního naftaře, do jehož nitra, jež je černější než surovina, kterou s nesmyslnou umanutostí povýšil na Boha, nás nenechá nahlédnout a my tak veškeré jeho jednání můžeme posuzovat jen z hlediska jeho čím dál zavrženíhodnějších činů. 

Jeho postava prochází postupným vývojem od cílevědomého podnikatele a citlivého otce k zatrpklému a pomatenému podivínovi. Herec zvládá všechny polohy s brilantním přehledem a dovádí všechny přednosti a neduhy své postavy k naprosté dokonalosti. 

Day-Lewis moduluje postavu i vnějškovými prostředky. Za mohutným knírem, který znejišťuje přijímání pohybu jeho obličejové mimiky, si zapamatujeme především pichlavé oči a zlověstný úsměv. Hluboký, táhlý hlas, jímž si podmanivou účinností získává důvěru majitelů pozemků se postupně mění při vyjevování jeho asociálního charakteru na přiškrcený, který dokáže spolehlivě vyvolat respekt a mrazení. Pokřivenost jeho povahy se zračí i v držení hornickou robotou zchátralého a přihrbeného těla. Na jeho výkonu film stojí a všechny ostatní postavy slouží pouze k zrcadlení jeho osobnosti. Výjimku tvoří pouze Paul Dano, který v pouhých třiadvaceti letech ukazuje tvář takřka rovnocenného sekundanta a jeho ztvárnění úlisného reverenda asi nebude mnoha církvím po chuti.

Elegie za úsvit materiální prosperity

Danielovu intenzivní dominanci odráží i kamera (rovněž oscarová) režisérova stálého spolupracovníka Roberta Elswita, která přispívá k jeho démonizaci. Bezútěšná hrozivost záběrů na krajinu s vrtnými věžemi a líná plíživost, jen občas vyrušená nějakou dramaticky vypjatou scénou, nejlépe zrcadlí morální vyprázdněnost konání ústředního hrdiny. Stylizace obrazu do sépiových barev a široké a otevřené statické záběry, pomocí nichž kamera přejíždí po nekonečných pustinách, se střídají s temnými  interiérovými obrazy chudých a spartansky stroze zařízených obydlí. 

Výslednou hutnou a hypnoticky ponurou atmosféru, kde všechny jednotlivosti, včetně výpravy Jacka Fiska hrají ve prospěch celku, dotváří významný stylotvorný prvek Andersonových filmů, kterým je hudba. Znejišťující a zlověstně působící hudební doprovod kytaristy skupiny Radiohead Jonnyho Greenwooda, kde i ticho může vytvářet nesnesitelné napět, míchá ambientní plochy s klavírem a smyčci, jež příběhu dodávají až elegický nádech. 

Paul Thomas Anderson dospěl a natočil divácky velmi náročný a skličující snímek. Příběh bezohledného egoisty, jenž zavrhl rodinu, víru i vlastní lidskost, aby dokázal naplnit americký sen, vám poví o temných lidských vlastnostech i vás samých víc, než vám bude příjemné.

 

Šílenství a vyloučení ze společnosti, kterým ústřední selfmademan, jež je jakýmsi prototypem nástupu prvních kapitalistů, platí za svůj úspěch, hodně říká o generaci předků dnešních Američanů, jimž vděčíme za dnešní podobu světa a nabourává léta budovaný patriotismus. A nachází-li tvůrce v Danielovi Plainviewovi typického zástupce svého druhu, který táhne společnost k materiální prosperitě, bude asi jeho pohled na lidské pokolení nepříliš nadějný. To byl i důvod, proč Filmová akademie tomuto ve všech složkách výjimečnému snímku v už tak dost temnými vášněmi zmítaném ročníku (Tahle země není pro starý, Pokání) přiřkla jen nominaci na nejlepší film. Oproti Magnolii mu přeci jen chybí ona příslovečná špetka naděje. 

 
Až na krev

• Žánr: drama
• www.paramountvantage.com/blood
• Původní název: There Will be blood
• USA 2007
• Scénář a režie: Paul Thomas Anderson (na motivy románu Uptona Sinclaira Petrolej)
• Hrají: Daniel Day-Lewis, Paul Dano, Dillon Freasier, Ciarán Hinds, David Willis
• Distribuce: Falcon
• Distribuční premiéra v ČR: 27. 3. 2008