Bezva ženská na krku: recenze filmu

Marek Čech

15. října 2016

Ondřej Vetchý a Petra Hřebíčková v romantické komedii od tvůrců úspěšných Žen v pokušení a Mužů v naději. Zámořský žánrový mustr a domácí tradice bakalářských povídek v jednom.

Tomáš Hoffman je bývalý redaktor časopisu Cinema a producent úspěšných filmů Jiřího Vejdělka (Účastníci zájezdu, ROMing, Ženy v pokušení, Muži v naději, Něžné vlny) a Jana Hřebejka (Nestyda, Kawasakiho růže, Nevinnost). S Jiřím Vejdělkem spolupracuje už od jeho debutu Účastníci zájezdu, jen tentokrát si role vyměnili.

Ozvuky předešlé tvorby scenáristů

Vejdělek k Hoffmanově scenáristickému a režijnímu debutu Bezva ženská na krku napsal scénář a spoluprodukoval ho. Scenáristou ale nebyl jediným. O scénář se ve triu podělil právě s Hoffmanem a scenáristou Martinem Horským, který má na svém kontě tituly jako Láska je láska, Život je život nebo novácký seriál Na vodě s Tomášem Klusem a Lukášem Langmajerem v hlavních rolích.

Jak Vejdělkovy, tak Horského počiny se vyznačují jistou problematičností. V Mužích v naději nám Vejdělek sděluje, že partnerské nevěry nezraňují a nevnáší do vztahů odcizení, ale naopak přispívají k jejich utužení a dynamice. Jeho vykreslení zásahu na Národní třídě v roce 1989 v Něžných vlnách pak v mísení malých a velkých dějin zavání puberťáckou trapností.

U Horského zas kdo viděl seriál Na vodě, pochopí, proč má na ČSFD nejčastěji hodnocení odpad. A nesmíme zapomenout na to, že Jiří Vejdělek byl šéfrežisérem první série Vinařů. Všechny tyto vlivy jsou v Bezva ženské na krku cítit. Idealizovaná vesnice s rázovitými postavami jako ve Vinařích, sousedská pospolitost, která mezi sebe přijme městskou náplavu, figurkaření jako v Na vodě. K tomu si připočtěte malebné lokace vesnic Martinice a Václavice, kde se natáčelo a jež mají sehrát podobnou úlohu jako Pálava v Bobulích nebo Vinařích.

Na všech těchto filmech nebo seriálech je vidět, že by jejich tvůrci rádi natočili něco jako Dobrý ročník od Ridleyho Scotta. Provence nahradí jižní Moravou nebo jiným prosluněným koutem naší země a do něj zasadí příběh o tom, jak se protiklady přitahují. O něco podobného se snaží i tvůrci Bezva ženské na krku a jedou přesně podle šablon zámořských romantických komedií.

Rozpad zlaté klícky

On a Ona se nejprve musí potkat. Ve filmu je svede dohromady všetečný starosta (Miroslav Táborský). Dobrá duše vesnice a člověk, který vás svým optimismem a širokým úsměvem přesvědčí, že všechno dobře dopadne. I když on sám často přispívá k tomu, že se situace zbytečně zašmodrchávají. Jako v případě vymýšlení imaginárních žáků v jednotřídce, nutných k jejímu otevření.

Učitelkou v této jednotřídce se má stát Eliška (Petra Hřebíčková). Půvabná žena kolem pětatřicítky, která si jako panička z města byla zvyklá žít na vysoké noze. Umožňoval jí to její bohatý záletný manžel Pavel (Jiří Langmajer), který ji jednoho dne sdělí, že by se chtěl rozvést. Protože čeká dítě s jinou, mladší.

Žena, která byla zvyklá žít životem svého muže a nikdy si nebudovala vlastní kariéru, je tak náhle na prahu čtyřicítky postavena před fakt, že se bude muset osamostatnit. Zlatá klícka se rozpadla a ona bude muset začít pracovat. Opráší proto svůj vysokoškolský diplom a rozhodne se pro opravdu radikální zlom. A protože to není až taková fiflena, jak se zdá, brzy si poradí i se sekáním dříví nebo kozím vemenem.

Božíček a mondénní náplava

Horší to bude s jejím spolubydlícím. Starostou přislíbený obecní byt není k dispozici a tak musí sdílet obydlí u hřbitova s místním hrobníkem Bohumilem (Ondřej Vetchý), zvaným Božíček. Nerudný Božíček je samorost, co „s ženskejma definitivně skončil“. Proto se snaží Elišku z domku všemožně vystrnadit. Dělá ji naschvály a chová je jako hulvát a křupan.

Ona si ale nenechá nic líbit a časem poznává, že pod zahořklou slupkou se ukrývá dobré srdce. Jak jinak, že. Sice má pochybnosti o jeho delikventské minulosti (která není ve filmu příliš uspokojivě vysvětlena), ale když Ondřej Vetchý sundá tričko a ukážou se jeho vyrýsované svaly, probudí se v ní znovu žena, která už nechce utíkat před svou minulostí, ale znovu žít. A stejně tak Bohumil.

To, co scenáristé nabízejí, je ten nejotřepanější mustr romantických komedií. Oba jsou zklamaní předchozími vztahy a chtějí nalézt především cestu sami k sobě. Povede se jim to za přispění toho druhého, který se zprvu jevil tak protivný.

Jejich soužití ve špinavé chalupě, která je ve skutečnosti bývalou márnicí, je provázeno vzájemným jízlivým popichováním, hádkami a naschvály, které jsou zdrojem funkční a dobře dávkované humorné interakce mezi nimi. Ať už v rovině verbální nebo té gagové.

Předvídatelně podle zámořského mustru

Jenže znáte to, co se škádlívá, to se rádo mívá. Neotesaný mrzout se pod vlivem sličné blondýnky s hezkýma nohama i úsměvem kultivuje a ona zas postupně odhazuje svou mondénní masku. I když obojí je vlastně jen tak na oko. Nebo spíš pro potřeby tohoto druhu modelového příběhu.

Eliška je ve skutečnosti sympatická a on vzdělanec, který čte francouzskou poezii v originále. V minulosti mu něco nevyšlo, a i když si myslel, že před ní uteče, Eliška ho donutí, aby svůj rezignovaný postoj k životu přehodnotil a kvůli ní i sobě ještě zabojoval o jejich společnou budoucnost.

Zní to klišovitě a přesně tak klišovité to je. Včetně různých peripetií vyprávění, které dobře znáte z výstavby jiných romantických komedií. Takže když už se ti dva sblíží, musí přijít kolize a krize, která je od sebe oddělí. A v závěru pochopitelně happy end, ve kterém on běží za nějakým dopravním prostředkem, který je má oddělit a sděluje jí, že ji miluje.

Všechno je zde na svém místě a podle šablony. Včetně postav, které jim v jejich lásce pomáhají. V zámořských komediích Judda Apatowa jsou to zhulení a věčně nedospělí kámoši nebo spolubydlící, zde lesbická partnerská dvojice. Doktorka (Tereza Kosková) a sestřička (Jenovéfa Boková), přičemž jejich vztah je vykreslen velmi přirozeně.

Trochu jako ty televizní příběhy s Mirkem Donutilem

Vedení hlavní romantické linie Bohumila a Elišky odkazuje k zámořským vzorům, vedlejší linie pak k těm domácím. Vesnické prostředí je v posledních letech domácími filmaři hojně využívané, ať už k rozehrání sociálních dramat (Bohdan Sláma) nebo trapnému, rádoby komickému figurkaření (Zdeněk Troška). Tomáš Hoffman se ve vykreslení vesnického koloritu i jeho postav uchyluje také ke karikatuře, ale nikoliv tak křečovité jako Troška.

Vesnice v jeho pojetí je samostatným univerzem. Zidealizovaným a tím vlastně vytrženým z prostoru a času, kde může rozehrát bizarní (dárcovství spermatu, návštěva školního inspektora) a crazy situace. Trochu v duchu různých novodobých bakalářských historek, 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem nebo seriálu Doktor Martin. Víte, že to nemá s realitou nic společného, ale přijímáte tu nadsázku. Včetně podobné víry scenáristů Bezva ženské na krku jakou vládnou ti, kteří píšou Donutilovi tyto role na tělo. A to že snem každé mladé ženy je najít si podstatně staršího muže.

Postavy vesničanů jsou milé a přívětivé, necítíme z nich ten škleb jako z Troškových lidových komedií. Režisér dává hercům prostor a i ty nejmenší figury ho dobře využívají. Čímž se dostáváme ke castingu, který se velmi povedl. Na všech úrovních. Ondřej Vetchý ty zarputilé typy umí a stejně jako Petra Hřebíčková vládne dostatečnou mírou sebeironie, která je pro tento typ podívaných potřebná.

Dobré řemeslo

Ona přívětivost, vesnická domáckost a oku lahodící barevnost se překlápí i do vizuální stránky. Kamera, střih, hudba, vše působí filmově, nikoliv jako ošizená televizní inscenace. Tím se Hoffmanův snímek liší od žánrové konkurence typu Jak se zbavit nevěsty, Sezn@mka, Andílek na nervy nebo Prázdniny v Provence.

Bezva ženská na krku se v rámci žánru romantické komedie nepokouší o žádnou inovaci, ale díky dobře zvoleným hereckým představitelům a zábavné svárlivé interakci mezi nimi se budete bavit lépe, než jste možná čekali. Na tenhle film s přítelkyní, manželkou nebo maminkou můžete klidně vyrazit.