Množství kritických ocenění, dva Zlaté glóby (nejlepší herec v hlavní roli v komediálně/muzikálové kategorii, nejlepší scénář) a devět oscarových nominací (nejlepší film, režie, původní scénář, kamera, herec v hlavní roli ad.) stihl od loňské premiéry na festivalu v Benátkách posbírat pátý celovečerní film mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua.
Komiksový superhrdina charakterním hercem
Zavádí nás v něm do zákulisí divadelního a filmového showbyznysu a seznamuje nás s herci a lidmi okolo nich, kteří se snaží naplnit své ambice a ukázat světu svou kreativitu. Jedním z nich je i Riggan Thomson (Michael Keaton). Představitel ikonického ptačího superhrdiny Birdmana, díky němuž se stal dávno před Robertem Downeym Jr. hollywoodskou superhvězdou.
Každý herec ale přeci touží po charakterních rolích, za něž se získávají Oscary a tak se i on rozhodl tuto svazující komiksovou škatulku opustit. Natáčení čtvrtého dílu této komerčně veleúspěšné ságy už odmítnul. Aniž by si v té chvíli uvědomil, že si tím tak trochu zavřel vrátka k dalším úlohám, jež by vešly do všeobecného diváckého povědomí.
Po více jak dvaceti letech od této chvíle se Riggan snaží vzkřísit svou pohaslou slávu. Věří, že mu k tomu může dopomoci realizace divadelní hry Raymonda Carvera O čem mluvíme, když mluvíme o lásce na Broadwayi. Tu Riggan režíruje, napsal si k ní scénář a hraje v ní hlavní roli. Produkuje ji jeho přítel Jake (Zach Galifianakis) a asistentku při jejím nastudování mu dělá jeho dcera Sam (Emma Stone), která se léčila s drogovou závislostí.
Role, korespondující s Keatonovou kariérou
Pokud trochu sledujete hereckou kariéru třiašedesátiletého Michaela Keatona, tak vám nemohlo neuniknout, že po spolupráci s Timem Burtonem na Beetlejuice a dvojici filmů s netopýřím mužem Batman (1989) a Batman se vrací (1992) i jeho hvězdná kariéra trochu opadla.
V druhé půli devadesátých let se objevil v hlavních rolích snímků jako Můj život, Noviny nebo Hranice zoufalství, ale o žádném z nich asi nelze říct, že by nějak výrazněji zarezonoval. V posledních patnácti letech jsme si pak zvykli Keatona vídat spíše v rolích vedlejších, které ale ztvárňoval způsobem, za pomocí něhož znovu a znovu připomínal, o jak výrazného herce jde.
Iñárritu Keatonovu hereckou kariéru ve svém autorském filmu přímo tematizuje. Vždyť i on se odmítl podílet na natáčení třetího dílu Batmana s názvem Batman navždy poté, co byla režie této série odebrána Timu Burtonovi. I on se rozhodl vyvázat ze svazující škatulky, když opustil bezpečný svět milionových honorářů a vsadil na nejistotu „charakterního herectví“. A podobně jako hlavnímu hrdinovi vyprávění Rigganovi i jemu se nikdy nepodařilo plnohodnotně vystoupit z netopýřího stínu. Což by se nyní s Birdmanem mohlo změnit.
Pronásledující ptačí alter ego
Riggan se potýká se svou nejslavnější rolí nejen díky neustálým připomínkám kolegů, novinářů a fanoušků, kteří na něho nezapomněli a chtějí se s ním fotit, ale i prostřednictvím hlasu a někdy i obrazu jeho superhrdinského alter ega. Ten ho pronásleduje zvlášť ve chvílích, kdy je na pochybách, zda má všechno jeho snažení nějaký smysl.
Tento hlas má ono typické chraplavé zabarvení, jež používal Keaton v Batmanovi, což funguje jako další pomrknutí k hercově filmografii. Ptačí alter-ego zároveň ztělesňuje kritický a současně posměvačný hlas pragmatického rozumu, který mu připomíná lepší časy jeho kariéry v komercionalizovaném světě Hollywoodu.
Herec se snaží tento hlas ze své mysli vytěsnit, ale nedaří se mu to, díky čemuž upadá do ještě hlubší existenciální úzkosti. Jeho snaha prosadit se na Broadwayi a vzkřísit nejen svou kariéru, ale i rodinné vztahy, naráží na limity jeho duševního zdraví i přebujelého ega.
Vykročení ze zajetého stylu
Jednapadesátiletý režisér říká, že do scénáře promítl hodně ze sebe samého a krize středního věku, již velmi silně pociťoval. Najednou si při zhodnocení své dosavadní tvorby uvědomil, že jede v zajetých mantinelech, kterým je třeba se postavit. Stejně jako vlastnímu egu, ukonejšenému chválou kritik a festivalových porot.
A opravdu. Pokud znáte režisérovy předchozí filmy (Amores perros, 21 gramů, Babel, Biutiful), ony vážně míněné opusy o roli osudu, nešťastné náhody, hříchů minulosti či smrtelné nemoci na naše životy, jistě vám neuniklo, že v nich takřka absentuje humor nebo nadhled.
Birdman se z této linie vyděluje. Je divácky vstřícnější než režisérovy předchozí snímky, což ale neznamená, že by Iñárritu nějak slevil z hloubky toho, o čem vypovídá. Naopak, v jeho lavírování mezi tragickým a komickým se nejlépe zračí to, jakým způsobem vypovídá o hereckém údělu, o ošidnosti nálepek komerční a umělecké či vysoké a nízké.
Hra kontrastů a paradoxů
Rigganova snaha dokázat především sobě samému, že je ještě schopen překročit svůj stín, je vedena jednak pragmatickými důvody (chce uspět, znovu se připomenout), ale je v ní i něco donkichotsky sveřepého a upřímného, co si zaslouží náš obdiv.
Režisér si pohrává se stereotypy, jež si s uměleckým světem filmu a divadla spojujeme a staví na jejich kontrastu. New York je intelektuální, Los Angeles povrchní. Divadelní herectví stojí výš než to filmové a působí opravdověji. Kritici ve srovnání s tvůrci vůbec nic neriskují. Zatímco herci přináší procesu hledání optimálního divadelního výrazu oběti, kritici se jen vezou na vlně zajetých prázdných floskulí.
Iñarritu hledá paradoxy, plynoucí z rozporů mezi uměním a zábavou, tak jak je dnes pojímána. A smutně konstatuje, že mnohem víc než výsledek mnohaměsíční práce divadelního souboru zajímá diváky pár minutová youtubeová senzace v podobě toho, jak se Riggan prochází jen ve slipech po ulici před divadlem poté, co si nechtěně zavřel dveře od jeho zadního vchodu. Všímá si role nechtěné náhody, která přispěje k tomu, že to nejautentičtější na divadle vznikne z něčeho dokonale absurdního.
Scénář působí velmi ambivalentně v tom, jak má která scéna vyznívat. Protože i ty nejtragičtější jsou vzápětí shozeny nějakým momentem, který je posouvá právě do oné absurdní roviny. Divák si taky nemůže být jist, zda to, co se odehrává, je realita nebo projekce Rigganova podvědomí. Děj se díky tomu stává prakticky nenapadnutelný z hlediska logiky, což je od tvůrců šalamounské řešení.
Nadpřirozené motivy, v nichž Riggan levituje nebo se vznáší nad městskými ulicemi, jsou do příběhu včleňovány bez potřeby je nějak vysvětlovat. Režisér balancuje na hranici fikce a magického realismu, který mu slouží k poměrně přesnému popsání mediální reality dneška a místa umělce v ní.
Život herecký ve stínu toho skutečného
Herce jako zástupce umělců Iñárritu nijak neadoruje, ale ani neshazuje. Ukazuje je jako jedince s touhou po uznání i sebeuznání. Jejich manýry, vrtochy, posedlost slávou, sebevzhlíživost, hraní si na pravdu, zranitelnost, to vše nám předestírá s odzbrojující upřímností.
Jejich frustrace a řevnivosti ale pořád působí upřímněji než kluzký svět médií, jež začnete zajímat teprve ve chvíli, kdy se vám přihodí něco tragického, nebo ukážete na jevišti penis v erekci.
Režisér umělecký svět nepřeceňuje a dává jeho význam na misku vah k porovnání s plně prožitým osobním životem. Uvědomuje si to možná i Riggan, kterému najednou dochází, že kvůli hollywoodské kariéře zanedbal výchovu dcery, z níž vyrostla psychicky nevyrovnaná mladá žena. Rozpadlo se mu manželství se Sylvií (Amy Ryan) a lépe si nevede ani v současnosti ve vztahu s přítelkyní a herečkou Laurou (Andrea Riseborough).
Ale už nemůže ven. Všichni na něj tlačí. Producent, broadwayská debutantka, která chce prorazit (Naomi Watts) i agenti zraněného herce, jehož musel vystřídat náhradník. Ambiciózní a kritikou velebený herec Mike Shiner (Edward Norton), který Stanislavského metodu převtělení dovádí do netušených rozměrů. Ale nejvíc na sebe tlačí on sám, jeho ego, v tom jak chce uspět na poli, které mu možná není vyhrazené.
Rafinovaná souhra kamery a střihu
Tvůrčí proces zkoušení hry a veřejných generálek je ukázán jako kolotoč, v němž zapomenete, kdy se jeden den přelévá do druhého. Hlava kvůli nervozitě, napětí a absenci spánku pracuje jinak než obvykle a snadno se pak může stát, že se vaše duševní rovnováha vychýlí někam, kde to může být pro vás nebezpečné. Zvlášť když už předtím nevykazovalo vaše duševní zdraví zrovna stabilitu.
Neúspěch není povolen, nervy tečou a Rigganův stav se blíží tomu psychotickému, v němž se rozmazává hranice mezi realitou a přeludem. Tento stav velmi věrohodně zintenzivňuje neurotický zvuk vířivého virblu bicích mexického hudebníka Antonia Sáncheze ze skupiny Pata Methenyho.
Ale nejen on. Kamera Emmanuela Lubezkiho (Potomci lidí, Strom života, Gravitace) se pohybuje ve stísněných interiérech divadelního zákulisí a herce i divadelním způsobem snímá. Jakoby šlo o přesně načasované herecké výstupy, zabírané v jednom nekonečném plovoucím záběru bez střihu.
Rafinovaná souhra kamery a střihu tu přispívá k tomu, že dlouhé, táhlé a vnitřně členité záběry se složitou choreografií kamery, která neustále někde létá a krouží, vnímáme jako jednolitou nepřerušovanou sekvenci. Jde pochopitelně o trik, ale natolik dokonalý, že si jeho opojnost náležitě užijete.
Vypjatý stav mysli
Film se podobně jako Wrightova Anna Karenina celý odehrává v budově divadla. Jen s občasnými výlety mimo ni, to když se ocitneme na střeše divadla, na ulici před ním, v baru nebo v přilehlém okolí.
Děj je koncentrován do tří dnů, víceméně jednoho místa, ale přesto působí jako strhující filmová jízda. Právě díky Lubezkiho kameře, která dokáže i klaustrofobně vyhlížejícím chodbám a prostorům divadla dát nebývalou dynamiku. Především tu vnitřní.
Metoda, kterou si vyzkoušel Alfred Hitchcock v Provazu nebo Alexandr Sokurov v Ruské arše, tu slouží k navození tempa, korespondujícího s vypjatým stavem Rigganovy mysli. Prostor a čas ustupuje do pozadí a důležitým se stává, jak hlavní hrdina reaguje na všechny stresové situace, jež s sebou divadelní premiéra nese.
Herci, kteří letos bodují
Riggan skrze divadlo hledá sebepotvrzení vlastní umělecké existence a zoufale se bojí vlastní bezvýznamnosti. Jeho existenciální anabázi dokresluje množství vedlejších postav (manželka, dcera, milenka, kritička, producent, herečtí kolegové).
Z nich vyniká zejména Edward Norton jako sebestředný miláček divadelního New Yorku Mike, který svůj život autenticky naplňuje na jevišti, ale v osobním životě je schopen jen přetvářky. Což si i sám uvědomuje. Jeho kreace typu, že sex na jevišti nemá být kašírovaný, si vás získají, stejně jako křehkost a zároveň komplikovanost postavy Rigganovy dcery Sam v podání Emmy Stone.
Jak Michael Keaton, tak Edward Norton i Emma Stone byli nominování na Zlaté glóby i Oscary a dlužno dodat že oprávněně. Vždyť v tomto filmu hraje dobře, tedy uměřeně, i Zach Galifianakis v roli Rigganova právníka a producenta v jednom. O Naomi Watts nemluvě.
Oscarový favorit
Alejandro González Iñárritu opustil i pro něj možná až příliš svazující ulitu vážných dramat s mozaikovitou kompozicí vyprávění a vydal se někam směrem k hořkým, absurdním či ironickým tragikomediím, jimž ale nechybí ona existenciální tíha, jíž se mohly pyšnit jeho předchozí počiny.
Svůj pátý film postavil na hře kontrastů, v níž najdeme jak satirický výsměch lidské pošetilosti, tak soucit s ní. Kdo bude chtít, může jeho dílo pojmout jako psychologické drama, stejně jako sebereflexivní pohled do zákulisí showbyznysu a procesu umělecké tvorby. Podaný navíc tak exkluzivní a s obsahem vyprávění korespondující formou, že o držiteli Oscara za kameru pochybuje letos asi jen málokdo.
Kolik z těch devíti nominací nakonec Birdman promění, se uvidí ke konci února. Osobně bych to tipoval na kameru, scénář, režii a herce v hlavní roli. To ale není až tak podstatné. Iñárritu natočit jeden z nejlepších filmů roku, za pomocí něhož vzkřísil nejen kariéru Michaela Keatona, ale dal nový směr i té své.
Birdman
- Žánr: hořká komedie
- Původní název: Birdman
- www.birdmanthemovie.com/
- USA / Francie 2014
- Scénář: Alejandro González Iñárritu, Nicolás Giacobone, Armando Bo, Alexander Dinelaris
- Režie: Alejandro González Iñárritu
- Hrají: Michael Keaton, Edward Norton, Naomi Watts, Emma Stone, Zach Galifianakis, Andrea Riseborough, Amy Ryan, Lindsay Duncan, Merritt Wever, Natalie Gold
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 22. 01. 2015