Sedmačtyřicetiletý mexický režisér Alejandro González Iñárritu se ve svém čtvrtém celovečerním filmu navrací k drsné pouliční syrovosti svého debutu Amores perros. Biutiful je jeho prvním filmem, na němž se nepodílel scénárista Guillermo Arriaga (režijní debut Planina v ohni z roku 2008), s nímž se nerozešel v dobrém po práci na Babelu. Právě Arriaga byl strůjcem volně provázané multikulturní trilogie (Amores perros - Láska je kurva, 21 gramů, Babel), která si svou roztříštěnou strukturou vyprávění a poukazováním na globální problémy tohoto světa podmanila nejen festivalové poroty a kritiky, ale i běžné diváky v kinech.
Puzzle konstrukce opuštěna
Mozaikovitou kompozici s fragmentárními střípky událostí a prolínajícími se dějovými liniemi přijal divák jako hru na bázi puzzle, v níž ho čeká úkol zpětně ve své mysli zrekonstruovat do souvislého proudu vyprávění poselství, jež je mu předkládáno. Rozbití celkové výstavby příběhu mu umožnilo objevovat překvapivou spojitost mezi liniemi, vzdálenými od sebe místně i časově na kontinenty daleko. Vypjaté přepínání mezi někdy až příliš samoúčelně prostoupenými vrstvami děje (japonská linie v Babelu) sloužilo k stupňování emocionálního dopadu zmíněného triptychu.
Nyní se Iñárritu a jeho spolupracovníci, scénárističtí nováčci Armando Bo a Nicolás Giacobone, rozhodli přijít s mnohem přímočařejším, lineárním vyprávěním, odehrávajícím se na jednom místě a v jednom jazyku. V jeho ústředí stojí jedna postava. Muž, který umírá. Vědomí konečnosti jeho pozemského pobytu ho vede ke snaze dát do pořádku rodinné záležitosti, zaopatřit děti a vyrovnat se osudem, jenž ho čeká.
Koordinátor pouličního obchodu
Uxbal (Javier Bardem) se od lékaře dozvídá, že trpí rakovinou prostaty ve velmi pokročilém stadiu a že mu zbývá maximálně několik měsíců života. Smíření se s přítomností a budoucností bude mít ale u bývalého narkomana a překupníka díky jeho zločinné minulosti mnohem dramatičtější podobu, než by si přál a očekával. Snaha o vykoupení, jež je přirozeným jevem, provázejícím proces vědomého umírání, se obrací proti němu a on se propadá do čím dál destruktivnějšího víru událostí, uštědřujících mu bolestné údery pod pás.
O tom, jaké vysvědčení by bylo možno vystavit jeho životnímu směřování, vypovídá už název filmu. Záměrná zkomolenina anglického slova beautiful vyjadřuje vychýlení od stavu, který s nadšením, obdivem nebo uspokojením klasifikujeme termínem krásný. Už titul nám tak naznačuje, že filmu nebudou dominovat výjevy hezké nebo příjemné, u jejichž zpodobnění není možné pochybovat o gramaticky správném významu původního slova, ale naopak jejich pokřivené varianty. V životě Uxbala někde nastala chyba, jež proměnila jeho vizi štěstí a harmonie v abstraktní pojmy, k naplnění jejichž obsahu vede útrpná pouť bez hmatatelného výsledku.
Protagonista si ale právě tuto cestu zvolil. Uxbal je dravou šelmou, jejímž teritoriem je ulice. Na ní funguje jako prostředník v obchodě s padělaným zbožím, nabízeným turistům přes chodník. Chcete tašku Gucci nebo luxusní hodinky, žádný problém, koordinátor to zařídí. Uxbal jedná s Asiaty, vyrábějícími v podzemních manufakturách padělané výrobky originálních značek, jichž se pak v rámci ilegálního obchodního řetězce zmocňují Afričané, aby je mohli nabídnout k uličnímu prodeji. Nad tokem nezdaněného peněz oběživa přivírá oči policie, jíž nechává střední stupeň řetězce všimné, zajišťující, aby nechala jeho i Číňany bez dokladů a povolení k pobytu na pokoji.
Nelítostná diagnóza
Takto získané peníze, z nichž Uxbalovi zůstane jen malý zlomek, ale jen stěží stačí na obživu jeho synka a dcery, za jejichž výchovu převzal odpovědnost. Trpíc tím, že na ně nemá čas a jen s obtížným vžíváním se do role vychovávajícího otce, nemůže je přesto již déle nechávat v péči jejich nespolehlivé, hysterické a věčně sjeté matky. Na drogách a alkoholu závislá ex-manželka Marambra (Maricel Álvarezová), spící s jeho bratrem Titem (Eduard Fernández), trpí maniodepresivní psychózou se všemi negativními průvodními znaky tohoto onemocnění.
V zatuchlém kamrlíku v odvrácené části Barcelony, enklávě Santa Coloma, kde přebývají ilegálové z Číny, Rumunska, Senegalu nebo Pákistánu, se snaží proto jejich otec vykouzlit iluzi života hezčího než je ve skutečnosti. K ilegálním kšeftíkům si přivydělává na pohřbech, kde díky objeveným nadpřirozeným schopnostem sděluje pozůstalým vzkazy, jež slyší od jejich mrtvých příbuzných.
Sdělení lékařské diagnózy rakoviny zafunguje v takto rozehrané a už tak dost neradostné partii jako dvousečná zbraň. Na jedné straně oprostí Uxbala od každodenního plahočení a dá mu větší nadhled nad pozemským bytím, na druhé straně na něho uvalí mnohem tíživěji balvan odpovědnosti za budoucnost jeho dětí, které je třeba alespoň částečně zaopatřit. Hledá všechny možné způsoby, jak ochránit své potomky, když on už nebude moci a své muka, dané zhoubnou chorobou, před okolím úspěšně skrývá. I když toporná chůze může leccos napovědět.
Pevná ramena
Dobré úmysly ale vždy nestačí, jak se přesvědčí na příkladu zotročených Číňanů, nad nimiž dohlíží. Asiatům, pracujícím v chladném, přeplněném sklepě, v němž ve spacácích spolu s dětmi i nocují, se snaží alespoň trochu zmírnit jejich otřesné pracovní podmínky. Levné teplomety způsobí ale v nedostatečně větraných suterénních místnostech nechtěnou tragédii s fatálními důsledky, jež ušlechtilé konání rázem promění v sebeobviňující hledání vykoupení.
Tíhu vykreslené bolesti, jež je jen zlomkem té na plátně se odehrávající, nechává padnout na svá bedra ústřední postava. Javier Bardem dostává ve filmu ohromný prostor, jehož se zmocňuje s heroickou silou. Svým výkonem nese mnohdy rozklížené a nesoudržné vyprávění s množstvím odbočujících motivů společenské a sociální povahy na svých širokých ramenou. Z jeho postavy cítíme směsici živočišné dravosti i bolestného vědomí si odpovědnosti za své nejbližší, tedy především děti.
Až na momenty citově vypjaté po většinu času minimalisticky ponořený do sebe ztělesňuje postupně chátrajícího muže s nejednoznačným charakterem. Brutální intenzita i jemná citlivost, chránění a zastávání se slabších i práce v branži, pohybující se na hraně zákona. To jsou různé tváře překupníka, v níž jakoby se odrážely nejpalčivější problémy současné Barcelony nebo obecněji západní Evropy (přistěhovalectví, vzrůstající nepoměr mezi chudými a bohatými).
Velkoměstská stoka
Barcelona, kterou vykresluje Iñárritu, je pravým opakem turisticky lákavé pozvánky do slunné španělské metropole, prodchnuté smyslností, známé z komedie Woody Allena Vicky Cristina Barcelona. Zde je představena jako velkoměstská stoka, v níž se snaží neutopit imigranti, s nimiž je zacházeno jak se škodlivými krysami. Jako džungle, kde platí právo silnějšího, jenž přežívá na úkor těch slabých.
Ze záběrů vlhkých obydlí, graffiti posprejovaných stěn a ulic s všudypřítomnými odpadky cítíme smrad, zatuchlost, špínu, bídu a utrpení. Estetizovanou ošklivost umocňuje kamera Rodriga Prieta, která se s dokumentární naléhavostí vpíjí do lokací, kde se dobře operuje mafiánským gangům, aplikujícím na imigrantech z komunistické Číny nebo afrického Senegalu metody novodobého otrokářství.
Podobně jako v Babelu se režisér snaží působnost svého příběhu rozšířit do mnohem širší a otevřenější výpovědní hodnoty, k čemuž mu slouží epizodní linie se senegalskou rodinou, žijící ve Španělsku nebo dvěma homosexuálními čínskými zločinci. Činí tak ale až příliš politicky korektně, že jeho sociálně kritický komentář ztrácí v těchto momentech na působnosti.
Iñárritu, na rozdíl třeba od belgických bratrů Dardenneových u striktně sociálního podtónu nezůstává a snaží se ho povýšit nebo ozvláštnit mystickým přesahem, jenž má vyprávění dodat rysy magického realismu. Původ mystického napojení na duše čerstvě zemřelých lidí není ale v ději příliš vysvětlen a my se můžeme jen dohadovat, zde jde o reálné schopnosti nebo halucinace, způsobené bující chorobou.
Poslední věci člověka
Pod sociální a možná trochu kýčovitě vyvedenou duchovní vrstvou příběhu se skrývá ta nejdůležitější rovina děje s psychologickým portrétem muže, jenž přemýšlí o důsledcích svých činů a trpí, že nemůže nebo neumí dělat věci správné. Nesplnitelné naděje a tužby stravují jeho představitele natolik přesvědčivě, že za svůj výkon získal Zlatou palmu z festivalu v Cannes a je nominován na Oscara v hlavní herecké kategorii.
Uxbal se s postupným chřadnutím dostává do prostoru, který je obtížné definovat. Sváří se v něm vnější i vnitřní, duše a tělo. Fyzické projevy jako tlukot srdce jsou za pomoci zvuku hypertrofovány a tvoří jednotu s harmonií okolní živočišné říše. Emocionální tortura spěje k vyvrcholení a vy čekáte, kdy přijde vykoupení. Dočká se ho umírající v zasněženém lese, jehož motiv vyprávění z obou stran uvozuje?
Iñárritu se ve svém posledním počinu uchýlil k impresionistickému, melancholicky laděnému podobenství o posledních věcech člověka. K nim vede cesta, na níž je třeba se vypořádat se svým svědomím i obrazem, který po sobě zanecháme těm nejbližším. Jenom tak jim může v paměti zůstat co nejpozitivnější odkaz jeho odesílatele.
Režisér se na této cestě prezentuje se jako básník, tvůrce elegických žalozpěvů s prvky sociálního a magického realismu, vyobrazující za pomoci filmových obrazů tragédii ze současnosti. Bezvýchodnost, kterou ukazuje a deprese, do níž nás uvrhá, pro něj není cílem, nýbrž prostředkem očištění, vedoucím ke smířlivosti s lidským osudem i vlastní konečností.
Biutiful
- Žánr: drama
- Původní název: Biutiful
- www.biutiful-lapelicula.es/
- www.biutiful-themovie.com/
- Španělsko/Mexiko 2010
- Scénář: Alejandro González Iñárritu, Armando Bo, Nicolás Giacobone
- Režie: Alejandro González Iñárritu
- Hrají: Javier Bardem, Maricel Álvarezová, Blanca Portillo, Rubén Ochandiano, Raul Moya Juarez, Hanaa Bouchaibová, Guillermo Estrella, Eduard Fernández
- Distribuce: H.C.E.
- Distribuční premiéra v ČR: 03. 02. 2011