Bolest a sláva: Antonio Banderas a cena pro nejlepšího herce z Cannes [recenze filmu]

26. května 2019
TWEET SDÍLET
Almodóvrovo 8½. Slavný filmový režisér v podání Antonia Banderase trpí osobní i tvůrčí krizi a cestu ven z ní hledá skrze ponoření se do krajiny svých vzpomínek.

Plusy

  • Film používá narativní strukturu, v níž se vybavování vzpomínek stává autoterapeutickým prostředkem, jak v sobě tyto vzpomínky zpracovat a pokusit se o uzavření bolavých míst, které vyvolávají. Vyprávění působí velmi osobně, křehce, intimně.

Minusy

  • Žádné.
8/10
Hodnocení

Málokdy se stane, aby do našich kin vstupoval film vzápětí poté, co si doslova před pár dny odbyl světovou premiéru na festivalu v Cannes, kde patřil k favoritům hlavní soutěže. Z letošního ročníku si nakonec odnáší cenu pro nejlepšího herce, již získal včera Antonio Banderas. A také nadšené ohlasy recenzentů, jež novinku Pedro Almodóvara vyprovázejí do českých kin.

Změna postavení

Pedro Almodóvar soutěžil v Cannes se svým filmem už pošesté, v minulých letech tu získal cenu za nejlepší režii (Vše o mé matce) a za nejlepší scénář (Volver). Jeho postavení ve filmovém světě se přitom od jeho punkových madridských začátků, spjatých s pádem frankistického režimu, změnilo.

Už to není ten provokatér, jemuž uvolnění cenzury ve všech oblastech společenského života, včetně toho intimního, umožnilo s bizarní nadsázkou a campovou estetikou zaznamenat všechny ty neobyčejné příběhy lidí v krajních životních situacích.

V centru jeho filmů většinou stály s láskou, úctou i ironií vyobrazené ženy „na pokraji nervového zhroucení“. Zrodil se tak fenomén, který režiséra s oscarovým úspěchem filmů Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002) proměnil ve váženou ikonu festivalových klání a jakousi španělskou filmovou instituci.

Jeho filmy z posledního desetiletí Rozervaná objetí nebo Julieta měly silný melodramatický náboj, v Kůži, kterou nosím, obohacený o thrillerové napětí. Na většině z nich byl, oproti minulosti, patrný větší příklon k mainstreamu, byť velmi slušnému, což zas tolik nepřekvapí u tvůrce, který v září oslaví sedmdesáté narozeniny.

Vnitřní vyhoření

A právě věk, stárnutí, úbytek sil, se stává jedním z hlavních motivů jeho nového filmu. Kdybych si měl vypůjčit název režisérova slavného filmu z konce osmdesátých let, tak je to snímek o muži na pokraji nervového zhroucení.

Hlavní postavu sužují bolesti fyzické i psychické. Jak ukazuje v úvodu vtipná animace jeho chorob, trpí od bolesti zad a kloubů, hučení a šelestu v uších, nesnesitelných migrén, až po problémy se žaludkem a polykáním, opravdu hodně neduhy. A nejen to, trápí ho i úzkosti a deprese. Jeho psychosomatický stav se odráží ve vyhaslém pohledu jeho očí a celkové pasivitě.

Salvador Mallo (Antonio Banderas) je slavný filmový režisér. Za svou kariéru natočil množství filmů a posbíral za ně celou řadu cenu. Nyní ale cítí, že se jeho svět hroutí a nic z toho mu nepřináší radost. Je málomluvný, zasmušilý, obrácený do sebe. Má v sobě prázdnotu a pocit, že není schopen tvořit. Jeho osobní krize se odráží i v tom, že se nestýká s přáteli a odmítá vystupovat na veřejnosti.

Vzpomínky, jež určují strukturu vyprávění

Když má pak dojít k znovuuvedení restaurované verze jeho třicet starého filmu, přiměje ho k tomu, aby se pokusil z tohoto stavu najít cestu ven. Jestli chce dál tvořit a žít, musí najít příčinu toho, co ho sužuje. Navštíví proto herce tohoto jeho třicet let starého filmu Alberta Crespa (Asier Etxeandia), s nímž celé ty dlouhé roky nemluvil kvůli tomu, jak v něm tuto hlavní postavu ztvárnil.

Alberto tehdy bral drogy, což se na tom pojetí role odrazilo, a bere je i dnes. Kouření heroinu se po jejich setkání začne oddávat i Salvador, který v něm nachází úlevu od svých tělesných bolestí. A vlastně i těch psychických, protože droga mu začne meditativním či introspektivním způsobem otevírat cestu k jeho minulosti a vyrovnání se s ní.

Ponoření se do krajiny vzpomínek, vyvolané drogovým raušem, setkáním někým z minulosti nebo předmětem, který na tuto minulost upomíná, určuje strukturu vyprávění i jeho rytmus. Salvadorovi se nelineárně vyjevují momenty, fragmenty a obrazy z jeho minulosti, jejichž souvislost s tím, proč se dnes nachází v depresi, se postupně osvětluje.

Opojná doba i láska, v ní prožívaná

Ty fragmenty se vztahují zejména ke dvěma obdobím jeho života. K dětství, prožitém v šedesátých letech, a k jeho dospělosti v 80. letech, kdy pobýval v Madridu. V dětství se jeho vzpomínky stáčejí především na jeho matku Jacintu (Penélope Cruz), s níž, a po většinu jeho dětství spíše nepřítomným otcem (Raúl Arévalo), se přestěhoval do jeskynního obydlí ve valencijské Paterně.

Šlo o jakési komunitní bydlení, kde také v devíti letech poprvé pocítil touhu, jež určila jeho sexuální orientaci. Od iniciačního zážitku v podobě pohledu na urostlého svlečeného muže (César Vicente) z dětství se dostáváme k lásce skutečné, již zažil Salvador v osmdesátých letech v Madridu s Federicem (Leonardo Sbaraglia).

Země tehdy oslavovala explozi svobody, která přišla s demokracií a podobně opojná byla i jejich láska. Když pak došlo k jejich rozchodu, rozhodl se s ním Salvador vyrovnat prostřednictvím psaní a filmové tvorby, která mu nabízela nejen únik od jeho osobních strastí, ale i prostředek, jak nejen o vztazích vypovídat.

Představení jako dramatizace vlastního života

O svém životě a vztahu s Federicem napíše divadelní hru, monolog pro jednoho herce, jímž se stane právě Alberto, v jehož prospěch se vzdá autorství, protože nechce, aby ho někdo v tom příběhu poznal. Monolog nazve Závislost, a Alberto ho hraje před prázdným, bílým plátnem.

Bílé plátno zde představuje vše, co Salavadora formovalo. Kino, které viděl ve svém dětství, jeho vzpomínky z dospívání, cestu, kterou podnikl s Federicem, aby unikli ze závislosti na heroinu, i to, co ho potkalo jako spisovatele a filmaře. Je to taková jeho zpověď, realizovaná jako divadelní představení.

Ve hře také vysvětluje důvod, proč se s Federicem rozešli, i když se stále milovali. Divadlo i slova, vystupující před prázdným plátnem, působí jako posel mezi bývalými milenci i o 30 let později, kdy Federico toto představení v Madridu navštíví a je svědkem dramatizace jejich vztahu. Oba už jsou ale dnes jinde. Federico má ženu a dospělé děti a setkání s ním Salvadorovi jen potvrdí, že už ho v životě nepotřebuje.

Zranitelnost namísto provokace

Tato setkání s hercem jeho filmu, nebo jeho první velkou láskou, stejně jako vzpomínkové návraty do dětství k definování toho, co je mateřská role, která ho potom poháněla i jako umělce, to všechno postupně pomáhá Salvadorovi odpoutat se od jeho bolestínství a vyrovnat se s prázdnotou, která ovládla jeho mysl. Zvlášť když v současnosti čelí dalším výzvám, jako je starost o nemocnou matku (Julieta Serrano), kde se jejich role toho pečujícího nebo dohlížejícího na život toho druhého obracejí.

Bolest a sláva má tak narativní strukturu, v níž se vybavování vzpomínek stává autoterapeutickým prostředkem, jak v sobě tyto vzpomínky zpracovat a pokusit se o uzavření bolavých míst, které vyvolávají. Díky tomu působí Almodóvarův nový film velmi osobně, křehce, intimně.

Jakoby zapomněl na všechny provokace a výstřednosti, jimiž byly jeho filmy proslulé, a namísto divokosti chtěl tentokrát ukázat svou zranitelnost. To, že stárne, bilancuje a hledá smíření, možná odpuštění. Je to jeho zřejmě nejosobnější snímek, u něhož se to autobiografické čtení vyloženě nabízí.

Promítání do postavy režiséra

Hlavní postavou je stárnoucí slavný filmař, který je gay a také si zažil své divoké madridské období po pádu Frankova režimu. Pedro Almodóvar do postavy režiséra Salvadora Malla promítá část sebe samého. Antonio Banderas, jehož se stal objevitelem, připomíná Almodóvara nejen vizáži, ale i stylem oblékání.

Fikci a skutečný život ale nejde směšovat. Almodóvar k tomu říká, že nikdy nežil v izolaci, ani se nezamiloval do dělníka, když byl ještě dítě. Psaní scénářů vnímá jako specifickou činnost, kdy mu realita přinese nápad, námět, který si pak ale začne žít svým vlastním životem, často nezávislým na autorových původních představách.

A to je i případ Bolesti a slávy, v níž vypráví právě o složitosti toho, jak oddělit tvůrčí proces od vlastního života a od vášní, které žití dávají smysl a naději. Ukazuje, že umělecká sláva je velmi často vykoupena bolestnou ztrátou šťastného osobního života. Odtud ostatně i název filmu.

Cesta ven z krize

Salvador zde ale nezrcadlí jen vlastní vnitřní vyhoření, kdy se stává vyhaslým stínem své předchozí osobnosti, k níž se snaží prostřednictvím vzpomínkové terapie navrátit. V jeho strádání a hledání cesty, jak z krize osobní i umělecké ven, cítíme i ozvuk slavného Felliniho filmu 8½ (1963), který tématizoval také režisérovu osobní a profesní krizi při hledání příběhu, který by chtěl vyprávět.

Antonio Banderas se tu stává Almodóvarovým Mastroiannim, který na sebe vzal tuto dušezpytnou úlohu a uzpůsobil tomu své herectví, které působí velmi tlumeně a empaticky, což ocenila i porota včera skončeného festivalu v Cannes, která ho vyhlásila nejlepším hercem.

Banderas, který ztvárnil svou první roli právě v Almodóvarově Labyrintu vášní z roku 1982, s ním od té doby natočil filmy Matador, Zákon touhy, Ženy na pokraji nervového zhroucení nebo Spoutej mě!. V posledních letech pak Kůži, kterou nosím, Rozkoš v oblacích a nyní Bolest a slávu.

Herec se svým režijním objevitelem deklarují prostřednictvím jejich poslední spolupráce svou spřízněnost, to, jak jsou na sebe napojeni, jak rozumí světu toho druhého. Vše toto ve filmu cítíme. Podobné je to v případě režiséra i s obsazením Penélope Cruz a šestaosmdesátileté španělské herečky Juliety Serrano do role Salvadorovy matky v různých obdobích jejího života. Julieta Serrano si zahrála už v Almodóvarově filmu Pepi, Luci, Bom y otras chicas del montón z roku 1980, Penélope Cruz pak poprvé ve filmu Na dno vášně (1997).

Spjatost s režisérovou předchozí tvorbou je tu daná i tím, že Bolest a sláva završuje volnou trilogii filmů, které od sebe dělí 32 let. Ač to tak Almodóvar původně neplánoval, dochází tu k propojení s filmy Zákon touhy (1987) a Špatná výchova (2004). Spojuje je to, že ve všech třech jsou hlavními protagonisty mužské postavy, které jsou filmovými režiséry.

Až v Bolesti a slávě ale vystupuje do popředí téma autorské filmové tvorby, která se v závěru ukazuje být onou cestou ven z vnitřní krize. Právě proto, že je Salvadorovou nedělitelnou součástí, za níž mohl vždy skrýt své trápení, dát najevo své radosti a hlavně prostřednictvím ní pravdivě vypovídat o sobě a o světě, který nás obklopuje.

Bolest a sláva

  • Žánr: drama
  • Původní název: Dolor y gloria
  • www.eldeseo.es/dolor-y-gloria
  • Španělsko, 2019
  • Scénář: Pedro Almodóvar
  • Režie: Pedro Almodóvar
  • Hrají: Antonio Banderas, Penélope Cruz, Raúl Arévalo, Asier Etxeandia, Leonardo Sbaraglia, Kiti Mánver, Cecilia Roth, Julieta Serrano, Julián López
  • Distribuce: Bioscop
  • Distribuční premiéra v ČR: 23. 05. 2019
[********************]
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Témata článku: Filmy, Recenze filmů

Určitě si přečtěte

Lamax Dots2 – skvělá malá TWS sluchátka za ještě lepší akční cenu [test]

Lamax Dots2 – skvělá malá TWS sluchátka za ještě lepší akční cenu [test]

3 Petr Březina

Petr Březina
LamaxBezdrátová sluchátka
30 ženských hereckých sex symbolů současnosti

30 ženských hereckých sex symbolů současnosti

Léa Seydoux, Lizzy Caplan, Alicia Vikander, Amber Heard, Joanna Kulig, Riley Keough, Lily James, Dakota Johnson, Bella Thorne, Alexandra Daddario a erotické scény, v nichž se objevily ve filmech a seriálech.

1 Marek Čech

Marek Čech
Filmy
40 největších ženských hereckých sex symbolů 90. let

40 největších ženských hereckých sex symbolů 90. let

Sharon Stone, Gina Gershon, Salma Hayek, Cameron Diaz, Demi Moore, Pamela Anderson, Kate Winslet, Jennifer Lopez, Elizabeth Hurley nebo Nicole Kidman a jejich odhalené scény ve filmech.

13 Marek Čech

Marek Čech
Filmy
40 ženských sex symbolů 21. století

40 ženských sex symbolů 21. století

Monica Bellucci, Eva Green, Scarlett Johansson, Megan Fox, Mila Kunis, Christina Hendricks, Margot Robbie, Léa Seydoux, Alicia Vikander a erotické scény, v nichž se objevily.

Marek Čech

Marek Čech
Filmy
10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

Láska je láska, Vrcholné umění, Loving Annabelle, Děcka jsou v pohodě. Proč vyobrazení vášně v lesbických romancích působí opravdověji?

32 Marek Čech

Marek Čech
Filmy
11 tipů na levné televizory se skvělým poměrem cena/výkon

11 tipů na levné televizory se skvělým poměrem cena/výkon

Vybrali jsme nejzajímavější televizory s výborným poměrem cena/výkon. Od těch menších a velmi levných, po ty vybavenější a větší, které se však stále vyplatí.

33 Jaromír Puk

Jaromír Puk
Televizory