Cena za štěstí: recenze filmu

15. ledna 2019

Scenáristka Samotářů Olga Dabrowská přichází s druhým celovečerním filmem o vztahu rodičů a dětí, který je zatížen až příliš mnoha melodramatickými zvraty, pokoušejícími hranici logiky vyprávěného příběhu.

Plusy

Téma. Výpověď o modelu rodiny, který už dávno není tradiční.

Minusy

Celková zmatenost. Promítá se i do hereckých výkonů, z nichž se vám žádný nezadře pod kůži.

4 /10

Český film vstupuje do letošního roku se svou první premiérou a dlužno dodat, že ne úplně přesvědčivě. Nebo spíš značně rozpačitě. Přitom téma vztahů rodičů a dětí, na nichž se podepisuje nezodpovědnost a sobectví těch, kteří by měli jít svým dětem příkladem, otevíralo poměrně široké možnosti, jak s tímto zajímavým námětem naložit.

Klasický rodinný model a jeho posun

První problém nastává už v tom, že si režisérka a scenáristka filmu Olga Dabrowská (Kuličky), která je i zkušenou dramaturgyní, spolupracující s Českou televizí, nestanovila, v jakém žánrovém tónu nebo ladění chce svůj autorský počin vyprávět.

Psychologické drama se tu potkává s melodramatem, vybaveným takovým množstvím neuvěřitelných zvratů, že nevíte, zda je máte brát vážně. Komedií ale určitě film není, i když by mu nadsázka právě při nakládání s těmito rodinnými zvraty, trochu ve stylu cimrmanovského odhalování pokrevních vazeb, slušela.

To ale není ambicí režisérčina snímku. Chce prostřednictvím něj, myslím docela poctivě, říct něco o tom, že klasický rodinný model doznal v současnosti značné variability a jak se tento stav odráží nejen v partnerských vztazích, ale i ve vztazích rodičů a dětí.

Protože jsou to právě potomci, kteří se musí vyrovnat s tím, že nemají jen jednoho tátu nebo mámu, nemyšleno samozřejmě biologicky, i když i s touto otázkou vyprávění pracuje, když se ukáže, jaký je vztah mezi dárcem spermatu a otcem dítěte u jedné z žen v tomto příběhu.

„Hříchy“ rodičů, podepisující se na dětech

Napsala ho spoluautorka dnes už kultovních Samotářů (2000) a původní název filmu v odkazu na tento generační filmový hit zněl Děti samotářů. Nakonec je dobře, že nebyl použit, protože by působil vzhledem k ladění filmu i jeho výsledku zbytečně zavádějícím dojmem.

Řeší se tu sice také partnerské vztahy, ale v rovině vážné, nikoliv s nadsázkou a humorem. Dabrowská ukazuje, jak se nefunkční partnerské vztahy podepisují na dětech, jak si rodiče berou děti jako rukojmí ve svých partnerských válkách a jak do těchto jejich sporů může zasáhnout i soudní moc. Všichni aktéři jsou přitom vedeni dobrou vůlí, že pro sebe a své nejbližší chtějí to nejlepší, jen ta cena za štěstí je pro každého z nich stanovená jinak v tom, co jsou schopni jí obětovat.

Po čem muži touží: recenze filmu

Vyprávění je členěné do kapitol, pojmenovaných podle postav, především pak dětí, které jsou těmi, na nichž se nejvíc podepisují „hříchy“ jejich rodičů. Odehrává se v průběhu asi dvou let, mezi nimiž probíhají nelineární skoky v čase, které i díky střihu nepůsobí úplně přehledné.

Režisérka zvolila pro výstavbu tohoto příběhu mozaikovitou kompozici vyprávění, která se odvíjí od zdánlivě samostatných osudů několika hrdinů, jejichž cesty se začnou postupně křížit, aby se na konci mohly složit dohromady v jeden velký rodinný příběh, tematizují ono hledání štěstí z názvu filmu.

Splétání ze dvou vyprávěcích linií

V zásadě jde ale o příběh dvou rodin, z jejichž peripetií režisérka vyprávěcí splétá. Tu první tvoří Kateřina (Klára Pollertová-Trojanová) se svými dvěma dětmi, osmnáctiletým synem Patrikem (Josef Trojan) a malou dcerkou Lucinkou (Johana Racková), na niž uplatňuje svá otcovská práva její otec (Jaroslav Plesl).

Jde o agresivního psychopata a opilce, hýčkaného jeho rodiči, který se domáhá kontaktu s dcerou způsobem, který nahání jeho bývalé rodině strach. Kateřina má nového, hodného partnera (Pavel Řezníček), jehož kvality ale neumí docenit její starší syn.

Druhou rodinu tvoří dvě ženy, Iveta (Ivana Chýlková) a Sylva (Vanda Hybnerová), které spolu vychovávají dvě děti. Malého Ríšu a šestnáctiletou dceru Barboru (Olga Wdowiaková). Biologickou matkou obou dětí je Sylva, přičemž starší dceru už si do vztahu přivedla, a to druhé, společné, bylo počato za pomoci dárce.

Děcka jsou v pohodě: recenze filmu

Do života obou žen a jejich dětí jednoho dne vstoupí Roman (Tomáš Hanák), který s ním zamíchá způsobem, který trochu připomíná úlohu Marka Ruffala ve vztahové tragikomedii Děcka jsou v pohodě. Zjištění, jak je to s otcovstvím obou dětí, vytvoří chaos nejen ve vztahu obou ženou, ale i v hlavách jejich dětí.

Lesní komunita

Není divu, že Bára na něho reaguje tím, že uteče z domu. A to s Patrikem, kterého zná a který také hledá svého biologického otce. Jeho matka v čase jeho početí v devadesátých letech žila volným způsobem života ve squaterské komunitě a tak seznam potenciálních otců skýtá více možností.

Jedním z kandidátů je i vůdce komunity, sdružující hudebníky a hackery, který si říká Mastermind. Hraje ho výtvarník David Černý, který si s režisérkou filmu zahrál partnerskou dvojici v povídce Civilizační návyky ve filmu Knoflíkaři. Natočil ho Petr Zelenka, který s Dabrowskou psal scénář k Ondříčkovým Samotářům.

Úsměvy smutných mužů: recenze filmu

Prostředí tohoto komunitního centra, kde dvojice nachází azyl při svém útěku z domova, vzniklo na Skalákově mlýnu v Meziříčku u Želetavy, jež jistě znají všichni příznivci undergroundové a taneční kultury z akcí, které tam Miroslav Skalický pořádá nebo umožňuje jejich konání na svých pozemcích.

To je také jedna ze zvláštností režisérčina filmu, jak se v něm proplétá svět střední třídy, s jejich úhlednými byty, s touto undergroundovou komunitou. Dabrowská tyto dva světy propojuje za pomocí až telenovelové zápletky s mnoha zvraty, která nám vyjevuje, kdo je skutečným otcem dětí.

Zvraty, pokoušející hranici logiky

A do toho otevírá další téma, jímž jsou Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB. Postava Jaroslava Plesla totiž začne soudkyni, kterou hraje „Soudkyně Barbara“ Simona Prasková, vydírat materiály její spolupráce na studiích s StB. Tato soudkyně má rozhodovat spor o to, komu bude jeho dcera svěřena do péče. Pod tlakem rozhodne ve prospěch otce, ale protože se k němu dcera nemá, pošle ji ta samá soudkyně do diagnostického ústavu, kde se má naučit milovat svého otce. Pomáhá jí v tom postava, již hraje Josef Polášek.

Takové řešení sporů o dítě působí hodně bizarně, stejně jako rozhodnutí Lucinčiny matky Kateřiny nastěhovat se zpátky ke svému násilnickému ex-partnerovi, aby mohla být své dceři nablízko. Pleslovo pojetí rodičovské lásky, vyjádřené větou, že si připadal jako takový rytíř dobra, který chtěl rodinu hájit proti všem, včetně jeho ženy, ale možná nabádá k takovým netradičním řešením.

Těch zvratů, pokoušejících hranici logiky, je ve filmu víc. U dvojice na útěku například není jasné, čím se celou dobu živí. Zázemí a charakteristika postav je vůbec velkou slabinou filmu. Sylva zklamání z nezodpovědného jednání muže, který ji opustil, když se jí narodila dcera, vyřešila tím, že našla své štěstí ve vztahu s ženou. Když se ale tento muž znovu objeví na scéně, začne před svou partnerkou zpochybňovat, že je lesba a s tímto mužem, jemuž předtím nemohla přijít na jméno, se vrhá do vztahu. A partnerku, i ve vztahu k dětem, které spolu vychovávali, odsunuje na vedlejší kolej.

Příliš apartní pohled

Těch vztahových kotrmelců je ve filmu tolik, že se vůbec nedivíme Patrikovi a Báře, že deziluzi z chování rodičů řeší útěkem. A jsou to oni, kdo do tohoto příběhu, o němž si vzhledem k rozehraným liniím říkáte, že může skončit jakkoliv, vnesou v závěru happy end. Rozhárané a citově zmatené rodičovské společenství stmelí křtem jejich syna, protože se sami během jejich asi ročního útěku stali rodiči.

Děti tedy napravují rodiče přijetím vlastní odpovědnosti za nový život, který se stává nadějí pro ně pro všechny. Cesta, která k tomuto rozhřešení vztahových propletenců vede, je ale scenáristicky hodně problematická a pro mě zmatená.

Určuje ji spíš představivost autorky, jak s melodramatickými zvraty co nejkreativněji zacházet, než přísná logika. Důvod, proč tomu tak je, možná hledejme v několikrát přepisovaném scénáři, své udělaly i nůžky stříhače, které zvlášť retrospektivním scénám v jejich přehlednosti moc nepomohly. Ona celková zmatenost, nejen v žánrovém ladění snímku, se pak promítá i do hereckých výkonů, z nichž se vám žádný, a u dramatu by to tak mělo být, nezadře pod kůži.

U režisérky, přes všechny výše zmíněné výhrady, vidím poctivou snahu přinést výpověď o modelu rodiny, který už dávno není tradiční. A mohou za to rodiče sami. Jejich vztahy se rozpadají a navazují na ně ty nové, které mají děti přijímat jako danou věc.

Způsob, jakým o těchto vztazích a jejich dopadu na děti Dabrowská vypráví, ale až příliš zavání konstruktem. Je to takový apartní pohled, kterému by prospěla větší syrovost a realističnost, včetně vizuální stránky, která onu úhlednost podporuje. Přesto oceňuji, že režisérka toto téma otevírá, byť ho jeho zpracování zůstalo za očekáváními, s ním spojenému.