Chicagský tribunál: Aaron Sorkin si na Netflixu v soudním dramatu říká o Oscary [recenze filmu]

31. října 2020

Pečlivě vystavěný soud nad zpolitizovaným procesem s aktivisty proti válce ve Vietnamu.

Plusy

Aaron Sorkin dokazuje, že nejen výborným scenáristou, ale i zručným režisérem, který má všechny složky vyprávění plně pod kontrolou.

Minusy

Žádné.

9 /10

V atmosféře kampaně před americkými prezidentskými volbami nasadil Netflix do své nabídky film, který se vrací k jednomu z nejznámějších soudních procesů v historii s tzv. Chicagskou sedmičkou. Na podkladě více jak padesát let starých událostí se jeho tvůrce prostřednictvím něj vyjadřuje i k současné Americe, zmítané protesty v ulicích měst a policejním násilím.

Tím tvůrcem je jeden z nejlepších scenáristů Hollywoodu Aaron Sorkin (Sociální síť, Moneyball, Steve Jobs), který proslul jako mistr komplexních a pečlivě komponovaných scénářů, jimž vládne slovo. Jeho poznávacím znamením jsou dlouhé, břitké dialogy, pronášené herci s kulometnou kadencí, které nesou informaci o události nebo osobnosti, o níž film pojednává.

Velká hra: recenze filmu

Sorkinovým scenáristickým debutem se stalo drama ze soudní síně Pár správných chlapů, do níž se vrací i ve svém druhém režijním počinu, který se stává jedním z prvních vážných kandidátů na Oscara v letošní sezóně. S nápadem na jeho realizaci přišel za Sorkinem v roce 2006 Steven Spielberg, který chtěl látku, jež se vrací k nepokojům na sjezdu demokratů v roce 1968 a následnému procesu s těmi, kteří byli obviněni z podněcování nepokojů během něj, i sám režírovat.

To se nakonec kvůli mnoha okolnostem, jako byla stávka scenáristů v roce 2007 nebo tahanice okolo rozpočtu, nestalo, až byl nakonec jako režisér tohoto projektu zvolen právě Sorkin. Spielbergovi jako producentovi se líbil jeho režijní debut Velká hra a tak ho doporučil.

Právo v područí politiky

A určitě se nespletl, protože Sorkin v Chicagském tribunálu ukazuje, že nejen výborným scenáristou, ale i zručným režisérem, který má pod kontrolou nejen rytmus vyprávění s prolínáním od sebe ne až tak vzdálených časových linií, ale všechny složky filmového vyprávění od kamery, přes hudbu, střih, výpravu až po herecké výkony.

Dokazuje to už v hutném prologu, kde za pomocí kombinace fikčních a autentických záběrů vytváří dynamickou koláž, která nás v koncentrované zkratce seznámí nejen s hlavními aktéry soudního procesu a jejich motivacemi, s nimiž přistupovali k plánovaným demonstracím na sjezdu demokratů v Chicagu, tak s celospolečenským kontextem války ve Vietnamu a změny administrativy v Bílém domě, která způsobila, že ta nová prezidenta Nixona se je na rozdíl od té odcházející demokratické rozhodla vystavit obžalobě před soudem za organizaci spiknutí a vyvolání nepokojů.

Steve Jobs: recenze filmu

Aaron Sorkin jako autor scénáře nás přitom nenechává na pochybách, co si o charakteru celého soudního procesu myslí. Že byl zpolitizovaný, zmanipulovaný, vytvořený na objednávku nového generálního prokurátora Johna Mitchella. Právo, ztělesněné ve filmu postavou zjevně zaujatého soudce Hoffmana (Frank Langella), se ocitlo v zajetí politiky, ale Sorkin ukazuje, že i když dochází k nespravedlnosti, soudní moc je ve finále schopná sebereflexe a nápravy škod.

Srdce i motor vyprávění

Celé soudní přelíčení pak inscenuje jako souboj dialogů, v němž jednotlivé strany musí prokázat svou rétorickou a argumentační zdatnost v zdánlivě předem prohrané právní bitvě. Sorkin si přitom dovoluje toto přelíčení odlehčovat pravidelnými vstupy jednoho z obžalovaných, politického aktivisty Abbieho Hoffmana (Sacha Baron Cohen), jež mají stand-up charakter a vyprávění rytmizují.

Je to právě Hoffmanova postava, která se stává motorem i srdcem tohoto vyprávění, když tu dochází ke konfrontaci jeho radikálního a současně performativního pojetí aktivismu s tím umírněnějším, jak ho chápe americkým institucím a klasickému pojetí politiky mnohem víc nakloněný vůdce studentské organizace Tom Hayden (Eddie Redmayne).

Moneyball: recenze filmu

Sorkin ve scénáři pracuje s kolektivním hrdinou, jímž je nejen sedmička obžalovaných, tedy původně osmička, včetně spoluzakladatele Černých panterů Bobbyho Sealeho (Yahya Abdul-Mateen II), ale i dvojice jejich obhájců, která k nim má minimálně v osobě Williama Kunstlera (Mark Rylance) blízko i ideově.

Je zde tedy jasně narýsované, kdo stojí proti komu, vláda a soudní moc jako její prodloužená moc na jedné straně a různorodí političtí aktivisté na té druhé. Vládní moc zastupuje mladý státní žalobce Richard Schultz (Joseph Gordon-Levitt), u něhož je ale od počátku zřejmé, že zadání, jež dostal, se při sledování průběhu procesu dostane do rozporu s jeho profesními i morálními zásadami. Dost nápomocna je mu v tom scéna ponížení Bobbyho Seala přímo v soudní síni, která je jedním z kamínků na jeho vnitřní cestě, ústící v gesto, jímž na konci jednání vyjadřuje přitakání tomu, o co aktivistům jde.

Gradace s velkou emotivní silou

Co to je, to nám ozřejmuje retrospektivní struktura vyprávění, kdy jednotlivé výpovědi svědků a obžalovaných skládají mozaiku toho, co se během chicagských nepokojů stalo. Flashbacky tyto výpovědi ilustrují a dávají nám odpověď na to, zda skutky, jež jsou aktivistům kladeny za vinu, skutečně spáchali. Střídání perspektiv s nahlédnutím do jejich společného zázemí během soudního přelíčení, nám umožňuje demonstranty lépe poznat a pochopit jejich záměry.

Sorkin stojí na straně aktivistů, ale dává divákovi prostor, abych pochopil proč. Že přece není možné, aby systém soudil lidi na základě toho, co si myslí a ne jejich případných přečinů. Před volbami v Americe jeho film nabízí významové paralely k současnosti (policejní násilí, Black Lives Matter) i vzkaz republikánské administrativě, že právo by nemělo sloužit agendě těch, co jsou u moci.

Při realizaci tohoto soudního dramatu se režisér opírá o herecký ansámbl jako celek, z nějž stojí za vyzdvihnutí výkony Sachy Barona Cohena, Jeremyho Stronga jako jeho parťáka Jerryho Rubina nebo obhájce sedmičky Marka Rylanceho. V menších úlohách potěší Michael Keaton nebo Caitlin Fitzgerald.

The Social Network: recenze filmu

Kombinací dobových záběrů s těmi hranými dovede Sorkin velmi účinně zpřítomnit tenze mezi demonstranty a policejními složkami, na hollywodské poměry skromný rozpočet 35 milionů dolarů mu pak ve výpravě, kostýmech a barevné tonalitě obrazu slouží k navození dobové atmosféry.

Rychlými dialogy a prolínáním časových rovin se mu daří držet svižné tempo vyprávění, komediálními vstupy Sachy Barona Cohena do něj vnáší potřebné odlehčení ze sledování této temné kapitoly americké justice. V závěru se mu pak daří vygradovat toto soudní drama tak, že rezonuje s velkou emotivní silou. Sám jsem zvědavý, jak moc bude rezonovat během oscarového večera.