Portrét Václava Havla jako člověka chybujícího a váhavého ve věcech soukromých, ale pevného v občanských postojích, podléhá až přílišné autorské licenci.
Plusy
- Herecké výkony a velmi dobře zvládnutá řemeslná stránka filmu.
Minusy
- Nerozhodnost v osobních vztazích se přenáší i na oblast Havlova veřejného působení, což neodpovídá realitě.
Dramatik, esejista, disident a státník, který se po listopadové revoluci stal posledním československým a prvním českým prezidentem, se objevil v mnoha dokumentech. Z těch neznámějších jmenujme Proč Havel? Vojtěcha Jasného, časosběrného Občana Havla od Pavla Kouteckého a Miroslava Janka nebo do Havlových disidentských let se vracející dvojici dokumentů Jana a Adama Novákových Občan Václav Havel jede na dovolenou a Občan Havel přikuluje.
V televizní sérii České století postavu Václava Havla ve třech epizodách ztvárnil Marek Daniel, ve filmu Ireny Pavláskové Zemský ráj to na pohled, který byl inspirovaný vzpomínkami spisovatelky Terezy Boučkové, si postavu, jež zcela zjevně odkazovala na Václava Havla, zahrál Ondřej Vetchý. A i v posledním snímku stejné režisérky Pražské orgie se figura, inspirovaná Václavem Havlem, dějem krátce mihne.
Přerod umělce ve vůdčí osobnost listopadové revoluce
Celovečerní hraný film o této klíčové postavě naších novodobých dějin se ale objevuje ale až teď. Natočil ho pětačtyřicetiletý režisér, scenárista a producent Slávek Horák, který před pěti lety debutoval filmem Domácí péče, v němž se humor lidových komedií mísil s hlubšími existenciálními podtóny. Zkušený reklamní režisér v něm prokázal cit pro téma i vedení herců, z nichž Alena Mihulová byla za svůj výkon oceněna jak na festivalu v Karlových Varech, tak na Českých lvech a Cenách filmové kritiky.
Pro Domácí péči našel režisér inspiraci ve své rodině, u životopisného filmu o Václavu Havlovi, který by představoval obrovskou výzvu i pro mnohem zkušenější tvůrce než je on, se rozhodl zdramatizovat události z dvacetiletí jeho života, které ukazují přerod bohémského umělce a později disidenta ve vůdčí osobnost a tvář listopadové revoluce.
Děj je ohraničen léty 1968 až 1989, začíná srpnovou okupací a končí oznámením Havlovy prezidentské kandidatury na balkoně Melantrichu. Portrét státníka, a Horák to zdůrazňuje, od filmu ale nečekejte. Režisér nechtěl stvořit mramorový pomník, ale ani ho bořit. Jeho přístup k osobě Václava Havla je vyvážený v tom, že ukazuje jeho poklesky v privátním životě, stejně jako jeho ryzí a nezlomný charakter při obhajobě lidských práv v letech normalizačních.
Milostný život v úsměvné nadsázce
Havlův soukromý život se přitom nesnaží nijak lacině bulvarizovat, to jak vykresluje jeho manželství i mimomanželské vztahy určitě nepřekvapí čtenáře knih Terezy Boučkové, Jitky Vodňanské a dalších. Postava Havlovy milenky (Barbora Seidlová) ve filmu je manželkou Pavla Kohouta, ale to určení kdo je kdo není pro vyprávění důležité, tak jako v případě dalších postav, s nimiž režisér, stejně jako s historickými reáliemi, zachází s velkou autorskou licencí.
Havlovy (Viktor Dvořák) milostné avantýry, spojené s neschopností rozhodnout se pro jednu ženu, pojímá režisér s úsměvnou nadsázkou a nechává je vyústit do zábavně absurdních scén, jako je ta, v níž se Havel, sledován několika estébáky, snaží v restauraci vyřešit milostný trojúhelník návrhem polygamní domácnosti. A končí to totální fiaskem. Nebo když tento trojúhelník dostane při disidentském Mikuláši podobu převleků za čerta, anděla a Mikuláše.
Horák ve scénáři, který napsal společně s Rudolfem Suchánkem, ale neukazuje nevěru jako něco zábavného, spíš situace, které plodí. Je zároveň zraňující, vyvolávající provinění u toho, kdo se jí dopouští a hořké odpouštění na straně druhé. Příměr s „první dámou“, která by chtěla být tou jedinou, ostatně už prozradil trailer.
Havlova nerozhodnost podléhá až přílišné autorské licenci
Horákův portrét, vytvořený bez glorifikace, ale s úctou a respektem k Václavu Havlovi, ho ukazuje jako člověka chybujícího a váhavého ve věcech soukromých, ale pevného v občanských postojích. Jeho pojetí jako zdrženlivého slušňáka, který teprve po okupaci v roce 1968 sbírá odvahu postavit se režimu, ale neodpovídá realitě. Václav Havel už v roce 1956 jako dvacetiletý vystoupil s kritickým projevem na Sjezdu spisovatelů v Dobříši a jeho postoj ke komunistickému režimu byl vždy čitelný a konzistentní.
Slušnost a ostýchavost mu byly vlastní, ale zároveň je používal jako způsob jak zmást protivníka a dostat na svou stranu názorového oponenta. Lidé z disentu se shodují, že jeho role byla nezastupitelná právě v tom, že uměl být svorníkem různorodých proudů, které se v Chartě 77 potkaly. Od osmašedesátníků, přes věřící až po underground. Václav Havel uměl naslouchat, ale byl to ve finále on, kdo jasně formuloval stanoviska, která tuto vnitřní diskuzi v disentu odrážela.
Ve filmu, tak jak jej ukazuje, tu vůdčí roli a odpovědnost, s ní spojenou, teprve hledá, což odpovídá víc potřebám zjednodušené dramatické licence než skutečnosti. Nerozhodnost v osobních paralelních vztazích totiž automaticky neznamená, že byl váhavý i na poli veřejném. Tam byl naopak pevný a neochvějný.
Film Havla ukazuje jako bystrého pozorovatele společenského dění, který realitu jako dramatik reflektuje, ale k tomu, aby do ní aktivně vstoupil, se odhodlává až před vznikem Charty, což opět neodpovídá jeho občanským aktivitám do vzniku Charty.
K akci a konfrontaci jednak s komunistickou mocí, tak s jeho neochotou rozhodnout se v privátním životě, jej proto popouzejí a vybízejí druzí. Ať už jde o Pavla Landovského (Martin Hofmann), jeho ženu Olgu (Anna Geislerová), milenku nebo čitelnou figuru Ivana Martina Jirouse.
Jeho pevné vzepření je pak vidět během sametové revoluce, kdy se postaví Alexandru Dubčekovi (Adrian Jastraban) v jeho prezidentských ambicích a připomene mu, že během uplynulých let normalizace stál stranou protirežimních aktivit.
Klíčové momenty disidentského života
Ty Havlovy během normalizačního bezčasí film přibližuje přehledně a v chronologickém sledu, stejně jako klíčové body jeho disidentského života. Pro ty, kdo jsou o nich spraveni, trochu tezovitě a bez hlubších souvislostí, pro zahraniční publikum nebo diváky, kteří mají o normalizačních letech jen malé povědomí, srozumitelně.
Takže je tu připomenuta velká mravní autorita filozofa Jana Patočky (Jiří Bartoška), podnět ke vzniku Charty 77 v podobě procesu s Plastic People of the Universe, bytové semináře nebo ples železničářů. Dojde i na slavnou automobilovou honičku Václava Havla a Pavla Landovského se Státní bezpečností, když 6. ledna 1977 ujížděli s prohlášením Charty 77 a seznamem podpisů k poštovním schránkám.
Morální dilemata, jimž byl Havel vystaven a v nichž obstál, zrcadlí proces s VONS v roce 1979, kdy byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku. Nevyužil přitom nabídky vyhnout se vězení a odjet pracovně do Ameriky, ve vězení pak trpěl opakovanými zápaly plic, které se podepsaly na jeho zdraví.
Velmi dobré herecké výkony
Paralelně s těmito mezními body jeho veřejného života probíhá ten soukromý, v němž jak pokorně přiznává, není "v určitých citových záležitostech není tak morálně pevný", jak by chtěl. Toto napětí mezi veřejným a soukromým životem, v němž se konfliktům snaží vyhnout, se odráží v hereckém výkonu Viktora Dvořáka, kterému se velmi přesně podařilo napodobit nejen Havlovu typickou mimiku, vyjadřování a řeč těla, ale i jeho plachost a ostýchavost.
Protipólem jemného intelektuála je jeho hlučný, divoký a živelný kamarád Pavel Landovský, v jehož vleku se Havel nachází, až se ukáže, že i ten velký bouřlivák a rebel tlak komunistů nevydrží a rozhodne se emigrovat. Na kontrastu zdrženlivého a váhavého Havla a temperamentního Lanďáka je jejich parťáctví postaveno, Landovský vůči němu projevuje i ochranitelský vztah. V tom si je podobný s Olgou Havlovou, která se stává věcným korektivem vzletů i tápání svého muže.
Silná, nezávislá a kritická žena, kterou nejde opít rohlíkem, partnerka i matka pro Václava v jednom, podváděná, ale přesto v jeho životě nezastupitelná. Taková je Olga, jejíž hořká ironie vypovídá o jejich vztahu snad nejlépe.
Otázka svědomí
Hlavní postavy jsou jasně identifikovatelné, u těch ostatních z disidentského prostředí už to tak snadné není a možná ne všichni budou vědět, že Jiří Bartoška hraje Jana Patočku nebo Stanislav Majer Pavla Kohouta. To je ale součástí dramatické licence, v níž dopředu vystupuje postava Václava Havla a s ní otázky morálky a svědomí.
V otázce svědomí používá režisér jako metaforický leitmotiv filmu čistý list papíru a pero, který Havlovi připomíná jeho selhání při prvním pobytu ve vazbě. Právě ono ho pak vede k neústupnosti vůči komunistické moci, s níž si už nechtěl jakkoliv zadat.
Zcizující divadelní prvek, kdy se situace z reálného života překlápějí nebo odrážejí na divadelním jevišti, ukazuje na souvztažnost dramatikovy tvorby s jeho životem. Hudba Petra Maláska a kamera Jana Šťastného, které se velmi dobře povedlo vtisknout vizuální stránce dobovou patinu, pak dodávají Havlově příběhu potřebné velkofilmové aranžmá.
Historická autentičnost ustupuje potřebám dramatického vyprávění
Životopisný snímek Havel v letošní, na filmy kvůli koronavirové krizi chudé sezóně, bude sbírat ceny, díky hereckým výkonům i zvládnuté řemeslné stránce. Sympatické na něm je, že se nesnaží Václava Havla glorifikovat, ale ukázat ho jako postavu s dilematy a selháními, vyplývajícími z rozporu mezi pevností jeho veřejných postojů a slabostí nebo nerozhodností ve věcech soukromých.
Jeho problematičnost pak vězí v tom, že jeho váhavost pro potřeby příběhu o přerodu v člověka, který na sebe bere velkou odpovědnost, až příliš zveličil a vykreslil dramatika a disidenta Havla jako někoho, kdo musí být neustále popostrkován ženami nebo nespoutanými přáteli, což neodráží skutečnost vůdčí role Václava Havla v disentu.
Pokud tuto autorskou licenci přijmete a nebudete tolik hledět na historickou autentičnost, ať už se týká reálných situací nebo lidí, tak se vám tento portrét chybujícího, ale přesto v kontextu našich novodobých dějin výjimečného člověka, bude líbit.
Havel
- Žánr: životopisný film
- www.bontonfilm.cz/havel/2804/
- Česko, 2020
- Scénář: Slávek Horák, Rudolf Suchánek
- Režie: Slávek Horák
- Hrají: Viktor Dvořák, Aňa Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška, Adrian Jastraban, Michal Isteník
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 23. 07. 2020