Portrét dívky v plamenech: portrétování, přerůstající v lesbický milostný vztah [recenze filmu]

28. prosince 2019

Vztah dvou mladých žen, který se nemůže naplnit, ale o to větší je jeho intenzita. Na festivalu v Cannes oceněné milostné drama a jeden z evropských filmů roku.

Plusy

Emočně silné finále v opeře, které se nese ve znamení toho, co oběma mladým ženám nemůže nikdo vzít.

Minusy

Pozvolné tempo vyprávění, které se ale stává součástí režisérčina minimalistického konceptu, který postupně graduje.

8 /10

Dvě ocenění z letošního ročníku festivalu v Cannes, za nejlepší scénář a Queer Palmu, cenu za nejlepší scénář na Evropských filmových cenách a nominace pro obě herečky v hlavních rolích i režisérku filmu tamtéž, cenu za nejlepší kameru od newyorských kritiků a nominaci na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší zahraniční film už obdržela novinka francouzské režisérky, která ve své minimalistické tvorbě akcentuje témata identity, sexuality, přátelství a konfliktů dospívání.

Céline Sciamma (1980) vystudovala francouzskou literaturu na pařížské Université Nanterre a současně i film na La Fémis se specializací na scenáristiku. Jako režisérka vzbudila pozornost už svým autorským debutem Akvabely (2007), který byl s úspěchem promítán na festivalu v Cannes. Její druhý celovečerní snímek Klukanda (2011) získal cenu Teddy na Berlinale, zatímco následující titul Holčičí parta (2014) měl premiéru v canneské sekci Directors' Fortnight.

Ten její nejnovější se v Cannes letos objevil v hlavní soutěži a kromě dvou ocenění tam sklidil i výborné recenze. Od té doby se s ním nese pověst jednoho z nejlepších nejen evropských filmů roku, ale i těch světových, jak ukazují různé výroční ankety kritiků, médií a filmových institucí, které se vždy objevují na konci roku.

Svatební portrét jako součást domluveného manželství

Režisérka nás ve vyprávění, které se odehrává v retrospektivní vzpomínce na vznik obrazu, jehož název má film ve svém titulu, přenáší z lekce malování, již vede Marianne v současnosti, do ne až tak vzdálené minulosti pár let nazpátek, kdy byla pověřena portrétováním mladé ženy Héloïse.

Píše se rok 1770 a na odlehlý malý ostrov ve francouzské Bretani přijíždí talentovaná malířka Marianne (Noémie Merlant). Ta dostane od hraběnky (Valeria Golino) úkol namalovat svatební portrét její dcery Héloïse (Adèle Haenel), která právě na přání své matky opustila klášter a má být provdána za italského šlechtice, kterého nikdy neviděla a on ji.

10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

Svatební portrét má být součástí svatební dohody, ale Héloïse domluvenému manželství vzdoruje právě tím, že se odmítá nechat portrétovat. Ovdovělá hraběnka Marianne na tuto skutečnost upozorní, že s úkolem namalovat ji už pohořel předchozí malíř, který se o to pokoušel a jemuž nechtěla ukázat svou tvář. Jak se ukáže, důvod jejího chování a jejího melancholického smutku má souvislost s nedávnou tragickou ztrátou její starší sestry, která měla být rovněž provdána.

Milostné sblížení

Marianne je proto Héloïse představena jako její najatá společnice, která jí má dle přání její matky diskrétně pozorovat a potom její portrét po večerech malovat zpaměti a bez jejího vědomí. Marianne se tak během jejich společných procházek po skalních útesech nad mořem nebo na pláži snaží zapamatovat její rysy, její tvář, její pohyb, aby to vše přenesla do vznikajícího portrétu.

Ten nakonec dokončí, ale není schopna zradit důvěru Héloïse a vyjeví ji tak skutečný důvod jejího příjezdu na ostrov. Obraz Héloïse ukáže a po její kritice se ho rozhodne zničit. Hraběnka se to dozví a chce ji kvůli tomu propustit. To ale její dcera nechce a tak svolí, že bude stát dobrovolně modelem druhému portrétu.

10 nejskandálnějších francouzských erotických filmů

Hraběnka se pak na několik dní vzdálí z panského domu na ostrově do Itálie a obě mladé ženy se při portrétování začnou ještě více sbližovat. Roste mezi nimi vzájemná přitažlivost, jež se vyvine v milující a smyslný vztah, jehož intenzita je ještě umocněna tím, že v sobě nese se zkracujícím se časem znamení jeho konce.

Objekt vzdálený, který se stává blízkým

Režisérka rodící se vztah mezi nimi zachycuje jemně, skrze všechny ty kradmé i přímější pohledy, které vysílají nějaké signály, ale záleží jen na jejich příjemci, jak si je vyloží. Jsou to pohledy, plné touhy a narůstající blízkosti, ale i nejistoty, jestli budou vyslyšeny a správně pochopeny.

S tím, jak mezi nimi dívkami narůstá důvěra, se mění i to, jak Marianne Héloïse vyobrazí na prvním a druhém portrétu. Na tom prvním vypadá mnohem komisněji, jak se malířka snaží držet stylu, v němž má být portrét vyveden. Na tom druhém už vypadá Héloïse mnohem životněji, vřeleji. Marianne do toho druhého portrétu vnáší víc ženskou optiku, to, jak Héloïse vnímá jedinečně jen ona.

Samozřejmě, že se toto vnímání liší od pohledu mužského, který po dlouhá léta portrétnímu malířství dominoval a ustanovil několik archetypů, jak byla žena na těchto plátnech vyobrazována. Marianne se od tohoto dominujícího stylu portrétního malířství nemůže až tak vzdálit, ale vedle tvorby oficiální je tu ještě ta soukromá, její kresby, které se stávají záznamem toho, o čem se nesmí mluvit a co má být před veřejností skryto. Tedy portrétování nahého těla její milenky i toho svého, které vzniká jako dvojportrét v rámci prodloužení jejich milostných hrátek.

Ona dualita tvůrčího vzniku obrazu a zrodu vášnivého vztahu je pro vyprávění určující. Jak nejprve spolu tyto dva procesy v příběhu dvou mladých žen nesouvisí, ale jak se v jisté chvíli propojí a začnou na sebe reagovat. Marianne nejprve Héloïse portrétuje po paměti a všímá si jejích vnějších rysů a linií, které se jí postupně z různých úhlů pohledu odhalují. Při tvorbě druhého obrazu se už víc zrovnoprávňuje vztah mezi subjektem a objektem sledování. Model přitom dál zůstává v pozici objektu, ale tentokrát dobrovolného.

Emoční bouře v opeře

Otázka dobrovolnosti souvisí i s domluveným sňatkem, jemuž se Héloïse vzpírá. Mužský svět je tu vůbec představen jako něco normativního, co ženský svět omezuje. Nejen v otázce umění, kdy je těžké se v něm prosadit, ale i té osobní, intimní. Proto režisérka svůj filmový svět zabydlel čtyřmi postavami. Hraběnkou, její dcerou, služkou Sophií (Luàna Bajrami) a Marianne a vše, co ztělesňují muži, je bráno jako akt, vyplývající z povinnosti nebo rovnou jako nežádoucí vpád do tohoto světa.

Proti domluvenému manželství, čekání na posla z Milána, který si přijede pro obraz i nechtěnému těhotenství služky, které jí pomáhají řešit její dvě vrstevnice, tu stojí senzitivní ženský svět, který v debatách o výkladu báje o Orfeovi a Eurydice vlastně předjímá to, jak obě ženy budou vnímat svůj vztah na jeho konci. Jak se k němu postaví a co si z něho vezmou.

To, co z něho zůstalo, subtilně, ale přitom velmi emotivně, zrcadlí závěr ze současnosti, kdy Marianne navštíví nejprve galerii a potom operu, kde je ve formě obrazu a poté jí vlastní přítomnosti konfrontována se svou dávnou láskou.

Důležitou roli přitom hraje hudba, pasáž bouře z Vivaldiho Čtvera ročních období, která se tu vrací Héloïse jako ozvěna toho, když jí tuto pasáž hrála na cembalo Marianne. V aktu uvědomění toho, co k sobě obě ženy cítí, sehraje významnou kulisu i vesnická slavnost s ženským sborem, který zpěvem písně deklaruje svou kolektivní spřízněnost.

Symboličnost vyprávění

Hudba přitom není nadužívána, naopak mnohem víc se tu pracuje s přirozenými zvuky moře nebo praskání ohně, které odráží okolní samotu. Hudba tu má ale významnou symbolickou úlohu, stejně jako další stavební prvky vyprávění. Každá z rekvizit časem ozřejmí svůj význam a síla filmu tkví právě v těchto detailech.

Život Adèle: recenze filmu

Způsob rámování a kompozice filmových obrazů připomíná ve hře se světlem a stíny malířská plátna. Vzdorovitá snaha uniknout ze sevření domluveného sňatku v kontrastu s jeho neodvratností, se promítá do vizuální stránky filmu, která se stává čím dál více stísňující. Záběry, zalité měkkým světlem při portrétování a sbližování obou dívek, se tak proměňují v ty více potemnělé a nesoucí s sebou se symbolem ohně a vidiny obrazu ve svatebních šatech předzvěst konce jejich vztahu.

Symboličnost použitých uměleckých prvků a odkazů tu ale neslouží režisérce k nějaké intelektuální exhibici, ale dává je do služeb vyprávění, v němž chce zachytit to, co zůstává z každého vztahu. Vzpomínka, spiklenecký význam některých předmětů, gest nebo věcí, jejichž význam mohou chápat jen ti dva nebo ty dvě, portrét nebo hudební motiv, který pomáhá tyto vzpomínky uchovávat nebo znovu silně oživovat.

Vzpomínky a malby jako jediné svědectví

Vzpomínky a malby, vzniklé v průběhu portrétování, jsou také jediným svědectvím o tomto vztahu, protože před vnějším světem zůstal utajen v komnatách panského domu. Obě herečky, z nichž třicetiletá Adèle Haenel je bývalou životní partnerkou režisérky, která se objevila v jejím debutu Akvabely, ho budují zprvu tlumenými hereckými prostředky, které o to víc dávají vyniknout vzájemnému napětí mezi nimi, které přeroste v milostný vztah.

Curiosa: objevování vlastní sexuality i tvůrčí imaginace v bohémské Paříži [recenze filmu]

Erotické scény jsou oproti filmu Curiosa, v němž hlavní roli ztvárnila Noémie Merlant, představitelka Marianne, decentnější, což souvisí s celkovým pojetím tohoto filmu, který je minimalistický, subtilní, bez zbytečných slov, budovaný pozvolna, stejně jako vztah obou mladých žen.

Ten se s vědomím svého konce stává o to intenzivnějším a unikavá touha obou mladých žen v něm akceleruje. A že ten žár nemizí ani po letech, ukazuje finále v opeře, jež se nese ve znamení něčeho, co jim už nikdo nemůže vzít. Jejich vědomí blízkosti, spiklenectví, vzájemné síly, ale i smutku z nemožnosti tento svůj vztah naplnit.

Režisérka o něm vypráví způsobem, který je intimní, emotivní a pohlcující, jako láska těchto dvou mladých žen. A zároveň takovým, který jí umožňuje prostřednictvím kostýmního melodramatu z 18. století promlouvat i k dnešním divákům skrze různé kontexty (queer, feministické) a umělecké odkazy, jež v sobě zahrnuje. Označení za jeden z vrcholů letošní evropské produkce je proto určitě oprávněné.