Fotogalerie

Poslední aristokratka: karikatura české mentality v adaptaci humoristického bestselleru [recenze filmu]

Marek Čech

31. října 2019

Jiří Vejdělek přichází s adaptací románu Evžena Bočka, která svým tématem, charakterem i humorem připomíná restituční komedie devadesátých let.

Plusy

Film se může opřít o kvalitní řemeslné provedení (kamera, výprava), herce i vánoční atmosféru, která ve spojení s romantickou linkou dostává až pohádkový ráz.

Minusy

Méně už o scénář, který je jen sledem epizodních scének sitkomového charakteru, které nás utvrzují ve stereotypním nahlížení na Čechy a jejich mentalitu.

4 /10

Ještě před sedmi lety byl Evžen Boček (1966) znám jen jako kastelán milotického zámku. Pak ale vydal humoristický román Poslední aristokratka (2012), který se stal bestsellerem a Boček za něj obdržel Cenu Miloslava Švandrlíka. V následujících letech vyšly další tři jeho pokračování, kterých se spolu s úvodním dílem prodalo dohromady více jak 300 tisíc výtisku.

Kniha byla v roce 2015 Arnoštem Goldflamem (režie a úprava) převedena i do divadelního tvaru, který se s úspěchem už čtyři roky drží na repertoáru Divadla Na Jezerce. Nyní tedy přišel čas i na její filmovou verzi, které se chopil Jiří Vejdělek. Scenárista, režisér a producent, který natočil hned několik úspěšných komedií. Za všechny jmenujme tituly Účastníci zájezdu, Ženy v pokušení a Muži v naději.

Restituční komedie devadesátých let

Jiří Vejdělek má poměrně dobrý odhad na to, co na většinového diváka zabírá, ale u Poslední aristokratky si nejsem úplně jistý, zda se mu za pomocí ní podaří oslovit všechny věkové cílové skupiny, především pak ty kolem čtyřicítky a diváky mladší. Tedy ty, kteří jsou díky platformám jako HBO nebo Netfllix zvyklí sledovat seriálovou tvorbu, pro niž se vžil termín quality TV.

Poslední aristokratka totiž svým charakterem i tématem míří spíš k divákům seriálového Života na zámku nebo restitučních komedií z devadesátých let jako byly filmy Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) od Věry Chytilové, Hotýlek v srdci Evropy (1993) režiséra Milana Růžičky, Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) Víta Olmera nebo Divoké pivo (1995) Milana Muchny.

30 filmů, které musíte vidět, dokud jste ještě na světě. Víme, kde si je můžete pustit online

S Hotýlkem v srdci Evropy Poslední aristokratka sdílí společný motiv Čechoameričana, který se vrací do vlasti, aby tu převzal svůj restituovaný majetek. Na rozdíl od Otíka Kociána v podání Miroslava Donutila se přitom nepotýká s těmi, kteří se ho o něj snaží připravit, ale spíš s vlastní volbou, jak s ním naložit po seznámení se s jeho stavem.

Opuštěna vyprávěcí perspektiva z předlohy

Název románu Poslední aristokratka pak odkazuje k rodové kletbě v šlechtické rodině Kostků, která říká, že žádná nositelka jména Marie v tomto rodu se nedožila více než dvaceti let. V knize se devatenáctiletá Marie, poslední potomek z rodu Kostků, stává vypravěčkou příběhu, který má formu jejích psaných deníků, v nichž s ironií zachycuje a glosuje cestu svých rodičů a její do Čech a problémy při správě rodinného jmění.

Jiří Vejdělek jako scenárista filmu tuto perspektivu dívčího deníčku opouští a nepoužívá ji ani ke komentování mimo obraz. Stejně tak redukuje některé postavy a motivy z předlohy, aby víc vynikla linka přímého střetu hraběcí rodiny s českým personálem zámku Kostka.

Ač to není ve filmu přímo řečeno, tak z předlohy víme, že se děj odehrává na sklonku roku 1996, kdy do Čech po více jak čtyřiceti letech přijíždí hrabě František Antonín Kostka z Kostky (Hynek Čermák). František nebo Frank se už narodil v Americe, těsně potom, co jeho rodiče utekli po únorovém komunistickém puči z vlasti.

Jeho žena Vivien (Tatiana Vilhelmová) i dcera Marie (Yvona Stolařová) jsou Američanky, ale ve filmu se to z hlediska jazykové bariéry při potýkání se s českým prostředím nijak neřeší. Všechny postavy mluví česky a to i v americkém prostředí. Je to daň za srozumitelnost snímku, i když se tím tvůrci obírají o spoustu možností, jak si pohrát se situacemi, v nichž dochází k nedorozumění jazykového rázu.

Zchudlá šlechta

Zámek Kostka získá Frankova rodina za pomocí jejich českého právního zástupce Bendy (Vojtěch Kotek). Náklady na jeho služby, spolu s těmi za letenky do Čech, je připraví o většinu jejich finančních prostředků, takže když se Frank snaží dostát slibu svým předkům, kteří chtěli být pohřbeni ve své vlasti, vyřeší ho tak, že jejich popel převáží v plechovkách od oříšků. Protože cena za převoz více než deseti uren by byla poněkud vysoká. Aby tento motiv působil ještě komičtěji, tak pochopitelně dojde ke ztrátě kufrů s těmito ostatky.

Jak básníci čekají na zázrak: recenze filmu

Po příjezdu na zámek Kostka, kde tříčlenný personál očekává majetnou šlechtickou rodinu, zjišťuje rodina Kostkova, že jejich rodové sídlo se nachází ve stavu pozvolného rozkladu, stranou veškerého společenského dění. Velká část zámku je zdevastovaná, ta udržovaná je využívána k prohlídkovým trasám.

Těch ale není zas tolik, protože zejména kastelán Josef (Martin Pechlát) dělá vše pro to, aby se sem návštěvníci zámku moc necourali. Říká jim mufloni a označuje je za škodnou. A zbývající osazenstvo zámku, hypochondrický údržbář a zahradník pan Krása (Pavel Liška) a bodrá hospodyně paní Tichá (Eliška Balzerová), jsou v tom s ním zajedno.

Přes provozní potíže je Frank z návratu do vlasti a na rodové sídlo nadšen, míně už jeho žena Vivien, která by si ráda hrála na hraběnku, ale v nevytopeném zámku to není nějak ono. Podobně je na tom její dcera Marie III, což se změní po seznámení s pohledným Maxem Launem (Zdeněk Piškula). Ten pochází z početného šlechtického rodu z nedalekého panství Hvězda, které se zrovna dohaduje o dědictví, rovněž získané v restitucích.

Česká kuchyně jako způsob adaptace na místní poměry

Vyprávění nás tak seznamuje s rodinou Kostkovou z Kostky, v níž Frank objevuje své české kořeny a chce dostát odkazu svých předků tím, že pozvedne jejich rodové sídlo a své rodině na něm vybuduje nový domov. Jeho žena měla představu, že na Kostce bude žít jako lady Diana, ale realita ji ukazuje trochu jinou tvář této vize. To jí nebrání v tom, aby salónek, zasvěcený bohyni lovu Dianě, proměnila v místo s upomínkovými předměty na britskou princeznu lidských srdcí, z jejíhož životopisu také načerpala většinu informací o životě evropské aristokracie.

Tatiana Vilhelmová postavu Vivien silně karikuje skrze mimické, hlasové i pohybové výrazové prostředky, tak aby působila co nejvíc křečovitě a afektovaně. Hynek Čermák oproti jeho obvyklé poloze drsňáka tady ukazuje jinou tvář. Něžného, milujícího otce a člověka, který cítící odpovědnost jak k mrtvým v podobě jeho předků, tak k těm živým, jímž je jeho rodina. Z toho vyplývá, že na rozdíl od své ženy se brání prodeji rodového majetku.

Dědictví aneb Kurva se neříká: recenze filmu

Karikaturně je pojata i trojice poděděných dosavadních obyvatel zámku. Stoicky odtažitý kastelán, který má tendenci se k novým majitelům i ostatním dvěma zaměstnancům chovat tak, jako by pánem zámku byl on. Neschopný údržbář, který kvůli všem svým chorobám, kterého ho domněle sužují, nemůže pracovat a radši se věnuje skládání hudby a zpěvu. A díky ořechovce věčně dobře naladěná hospodyně, jež tu ořechovku dává i do jídel, která vaří.

Její dobré srdce, spolu s klasickou českou kuchyní, kterou vaří, přispívají k prolamování bariér mezi pány a „služebnictvem“. Vivien si z husy s knedlíkem a zelím sice vytváří hamburger, škvarky považuje za popcorn, ale jinak koblihy nebo tlačenka paní Tiché, spolu s onou ořechovkou, přispívají k adaptaci Kostkových na domácí poměry. I na to, že Frank místo Krásy zastává jeho práce, při nichž ho on ještě komanduje.

Karikatura české mentality

Potýkání se s nevstřícným personálem, který upřednostňuje své pohodlí před prosperitou zchátralého zámeckého sídla, k němuž se Kostkovi snaží přitáhnout pozornost skrze své osoby, vypovídá hodně o české povaze, která je tu karikována. Třeba tím, jak kastelán vydává před Američany zdevastované části objektu zámku za „původní“, k nimž by takto mělo být přistupováno.

Humor je tu vytěžován i ze střetu americké mentality s tou českou a jejími zvyklostmi. Struktura vyprávění je epizodická a až sitkomově působící. Konverzační humor, doprovázený patřičnými pohledy, stojí především na popichování personálu a majitelů zámku, a je doplňován tím situačním, který má podobu lehkých groteskních gagů (pád na zledovatělém chodníku k zámku).

Manžel na hodinu: recenze filmu

Objevuje se tu i motiv Himmlerova apartmá na zámku, v němž se z koupelny linie pochodová hudba a kde se nachází zlaté záchodové prkénko s nacistickými insigniemi. Je tu přítomný i motiv bulvárních médií, které se zapojí do zviditelnění majitelů zámku.

Všechny tyto spíše motivy než vyprávěcí linie režiséru Vejdělkovi slouží k tomu, aby potvrdil, jaké stereotypy se pojí s Čechy, Američany nebo aristokraty. Češi jsou líní a vychytralí jedinci, kteří na šlechtu ve své plebejskosti nahlížejí jako na vyžírky. Američané jsou naivní. A návštěvníky zámku místo jeho historie zajímají podružnosti.

Kamera a výprava filmu

Nádech pohádkovosti do tohoto komediálního vyprávění vnáší nejen zimní období, ale i romantická linie Marie a Maxe, kteří jsou ze sousedních panství. Jejich jízda na bílých koních po zasněžených pláních odkazuje k Třem oříškům pro Popelku.

Kamera sedminásobného držitele Českých lvů Vladimíra Smutného (Nabarvené ptáče) se zimní krajinou a exteriéry i interiéry zámeckého sídla pracuje. Natáčení probíhalo hned v pěti zámeckých lokacích - Lemberk, Buchlovice, Rájec, Jaroslavice a Milotice, které posloužily jako prostory pro fiktivní zámek Kostka.

Yesterday: svět, z něhož zmizely písně The Beatles [recenze filmu]

Scénografii filmu měl na starosti architekt Martin Kurel, který ale v létě letošního roku zemřel a film je mu věnován. Natáčení nejen na zámku, kde dělá Evžen Boček kastelána, dodalo vyprávění na výpravnosti obrazové složky, kdy kameraman Vladimír Smutný při pohledu na zámek a krajinu používá pohledů z dronu a z různých perspektiv jejich snímání. V hudební složce filmu se střídá klasická hudba (Bach) s tou popovou (No Name) způsobem, který nám dává najevo, jakou emoci si máme s danou scénou spojit. Tedy až příliš návodně.

Poslední aristokratka se tak stává snímkem, který se může opřít o kvalitní řemeslné provedení (kamera, výprava), herce i vánoční atmosféru, méně už o scénář, který je jen sledem epizodních scének sitkomového charakteru, které nás utvrzují ve stereotypním nahlížení na Čechy a jejich mentalitu. S tím souvisí i vyobrazení jednotlivých postav, které až příliš sklouzává k jednorozměrné karikatuře (Vivien, personál zámku). Humor i téma filmu upomínají na restituční komedie devadesátých let, které dnes působí už značně anachronicky. Podobně jako tato adaptace humoristického románu Evžena Bočka.