Sugestivní evokace zvůle státního aparátu
Pro někoho možná délka filmu
8 /10
Když si letos v lednu odnesl hlavní cenu na cenách Trilobit, které udílí FITES, bylo to překvapivé hlavně z toho hlediska, že film v té době ještě neměl u nás distribuční premiéru. Na jeho koprodukci se ale za českou stranu podílely společnosti Background Films, Magiclab a Česká televize a jeho vznik podpořil Státní fond kinematografie, takže to regule cen Trilobit umožňovaly.
Světovou premiéru měl loni v hlavní soutěži festivalu v Benátkách, Polsko jej nominovalo do soutěže na Oscara za rok 2021 a aktuálně je se třinácti nominacemi favoritem udílení polských filmových cen. Ceny sbíral před šesti lety i vyzrálý debut osmatřicetiletého polského režiséra Jana P. Matuszyńského Poslední rodina, který se stal originální životopisnou kronikou osudů rodiny malíře Zdzisława Beksińského.
Ve svém druhém celovečerním titulu se režisér opět inspiruje skutečnými událostmi a osobami, aby dal vzniknout podobně intenzivní záležitosti jako v příběhu prokleté polské rodiny. Tento jeho nový vypovídá o praktikách a útlaku totalitního režimu v Polsku osmdesátých let a odvaze jim čelit.
Tlak represivního aparátu
Vychází přitom ze skutečného příběhu osmnáctiletého polského studenta Grzegorze Przemyka, který zemřel na následky policejní brutality. A sleduje osudy jediného svědka tohoto násilného incidentu, který se spolu s těmi, kdo se ho snaží vyšetřit nebo pojmenovat jeho pravou podstatu, dostává pod tlak represivního státního aparátu.
Scenáristka filmu Kaja Krawczyk-Wnuk se pro jeho vznik inspirovala reportážní knihou Nezanechat stopy: Případ Grzegorze Przemyka od Cezaryho Łazarewicze, která tento případ komunistické zvůle zkoumá z mnoha úhlů pohledu. Rozhodla se z ní ale vybrat stěžejní události z let 1983 a 1984, tedy od zbití studenta 12. května 1983, až po zmanipulované soudní líčení, zabývající se jeho případem, v červenci následujícího roku.
To, do čeho nás režisér uvrhuje v tomto časovém výseku, je připomínka ponuré bezvýchodnosti komunistického režimu a praktik státního a bezpečnostního aparátu, který se ve snaze vyhnout se odpovědnosti za selhání koleček ve svém ústrojí uchyloval k metodám zastrašování a vydírání nejen těch, které vnímal jako své oponenty, ale i jejich nejbližších rodinných příslušníků.
Neokázalá dobová evokace
Režisérovi a jeho tvůrčímu týmu se daří velmi věrohodně evokovat šeď osmdesátých let za pomocí kulis, kostýmů, rekvizit a dobových reálií. Výprava ve své detailnosti, na kterou se ale okázale neupozorňuje, v dobrém slova smyslu slouží celku a záměru, jak tuto dobu prezentovat.
K tomu přispívá i dobový zrnitý filmový pás a sugestivní způsob, jakým kamera sleduje pohyb postav. Bez střihu je nechá procházet byty, kde se schází opoziční síly, nebo naopak vytváří promyšlené kompozice při zasedání představitelů státní moci, včetně předsedy vlády Jaruzelského.
Hudební podkres Ibrahima Maaloufa tísnivý pocit z represivního tlaku státní moci a nemožnosti dovolat se spravedlnosti umocňuje, stejně jako herecké výkony všech zúčastněných. 165 minutová délka jim dává prostor, aby nás seznámili s motivacemi postav a pohnutkami k jejich klíčovým rozhodnutím. Ty se vyjeví nebo gradují v čase soudního přelíčení, kdy zvažují, zda a do jaké míry se podvolit tlaku, který je na ně vyvíjen. A zohledňují přitom možná víc to, jak neublížit druhým než sami sobě.
Státní moc prostřednictvím tajné policie a svých dalších represivních složek totiž rozjela rozsáhlou operaci, která zahrnovala tlak na svědky, advokáty i prokurátora, při níž využívala odposlouchávání, infiltraci do rodinného prostředí, kompromitující materiály osobního charakteru i vylhané informace v tisku o charakteru zranění, jimž nakonec student podlehl.
Nahlížení z více perspektiv
Režisér na případ nahlíží z více stran, ne jen pohledem, který se nabízí a jenž logicky svádí k jeho emotivně vyhrocenému čtení. Tedy pohledem svědka ubití a matky zemřelého studenta. Vnímáme ho, nebo spíš jeho dopady, i perspektivou představitelů státní moci či otce svědka, který ve snaze svého syna ochránit sahá k značně diskutabilním prostředkům, jež si s praktikami státní moci nezadají.
Postavy jsou nečernobílé, ale jejich jednání nakonec vždy odhalí jejich charakter. Tou hlavní je Jurek Popiel (Tomasz Ziętek), jehož předobrazem byl Cezary Filozof. Ve skutečnosti těch kamarádů Grzegorze Przemyka, kteří v případu svědčili, bylo víc, scenáristka je ale pro potřeby vyprávění zkompilovala do jednoho, který bojuje proti systému.
Tomu systému, jehož policejní složky jeho kamaráda a syna básnířky a opoziční aktivistky Barbary Sadowské (Sandra Korzeniak) ubil na služebně k smrti jen proto, že se nechtěl prokázat občanským průkazem. V čase, kdy radostně v ulicích oslavoval úspěšné složení písemné maturitní zkoušky a chystal se k té ústní.
Následný pohřeb Grzegorze s účastí desítek tisíc lidí se stal manifestací odporu proti takovému chování totalitního režimu, který začal vymýšlet způsoby, jak celou záležitost interpretovat jinak, než se ve skutečnosti stala. Klíčovým svědkem je Jurek, na něhož je vyvíjen všemi možnými způsoby tlak, aby svou výpověď o případu odvolal.
Režisérovi se velmi dobře daří zachytit atmosféru ve společnosti, v níž i tento případ přispěl nakonec k pádu komunistického režimu. Vykreslení mechanismů jeho represivní moci nebude těm, co si pamatují normalizaci u nás a štvavé a dehonestační kampaně vůči chartistům, neznámé, zajímavá ale pro ně bude právě polská opoziční realita, která byla se Solidaritou mnohem masovější než v Československu a tomu odpovídala i reakce státní moci.
Nezanechat stopy
- Žánr: drama
- Původní název: Żeby nie było śladów
- www.aerofilms.cz/nezanechat-stopy/
- Polsko, 2021
- Scénář: Kaja Krawczyk-Wnuk (předloha Cezary Łazarewicz)
- Režie: Jan P. Matuszyński
- Hrají: Tomasz Ziętek, Sandra Korzeniak, Jacek Braciak, Mateusz Górski, Agnieszka Grochowska, Robert Więckiewicz, Tomasz Kot
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 05. 05. 2022