Vlastníci: česká komedie roku jako obraz rozhádané společnosti [recenze filmu]

Komedie pro ty, kdo to nezažili. Drama pro ty, kdo tím žijí. Tento slogan vyprovází do kin celovečerní debut ceněného divadelního režiséra a dramatika, herce, scenáristy a moderátora Jiřího Havelky (1980), který v něm autentickým a přitom mimořádně zábavným způsobem popisuje schůzi společenství vlastníků jednoho bytového domu.

(Bez)moc vlastníků bytových jednotek

Film vychází z představení Společenstvo vlastníků divadla Vosto5, jehož je Havelka kmenovým autorem i hercem. Divadelní představení, vzniklé za pomocí improvizace herců, mělo premiéru v říjnu roku 2017 a úspěšně se hraje dodnes. Filmový tvar této látky vznikal souběžně s tím divadelním a liší se od něho hvězdnějším obsazením.

Při psaní divadelní hry i filmového scénáře vycházel Havelka z vlastních zkušeností, jimiž byly frustrující zážitky ze schůzí vlastníků bytových jednotek. A rozhodl se o tomto absurdním panoptiku protichůdných zájmů podat satirické svědectví, jež by zábavnou formou předestřelo, jak je náročné se domluvit se, vzájemně si naslouchat a přitom chránit svůj majetek.

Ukazuje přitom, jakou moc dává vlastníkům bytových jednotek jejich právo rozhodovat o společných prostorách s vědomím toho, že díky tomuto vlastnictví mohou bojkotovat jakoukoliv snahu o nalezení společného řešení. Jde o moc, kterou jinak nemohou prokázat a nechat naplno projevit nikde jinde, než právě na schůzi SVJ (Společenství vlastníků jednotek).

Schůze SVJ

Celý děj je koncentrován víceméně do jedné místnosti, kde tato schůze SVJ probíhá. Předsedá jí paní Zahrádková (Tereza Ramba, za svobodna Voříšková), mladá energická matka tří dětí na mateřské dovolené, která věří, přes předchozí neblahé zkušenosti, že tentokrát se podaří dojít k nějaké domluvě ohledně společné správy domu a jeho opravy. V tom ji podporuje novomanželský pár Bernáškových (Jiří Černý, Maria Sawa), který se do domu právě nastěhoval a ještě idealisticky věří, že se mohou věci při rozumné domluvě posouvat dopředu. Odtud i jejich návrh na vylepšení společného dvorku.

Našli jsme nejlepší levné televizory se skvělým poměrem cena/výkon

Zápis ze schůze provádí submisivní manžel paní Zahrádkové (Vojtěch Kotek) a její řádný průběh s iritujícím pedantstvím kontroluje paní Roubíčková (Klára Melíšková), která neustále upozorňuje na různé byrokratické překážky a možné soudní spory. Bezelstně naivní pan Švec (David Novotný), který zatím není vlastníkem, zde zastupuje svojí nemocnou maminku a pořádně neví, o čem se hlasuje i jaký je systém tohoto hlasování. Protřelá paní Procházková (Pavla Tomicová) hledá způsob, jak zhodnotit svůj majetek, který využívá k ubytování pro cizince. Její zástupce pan Novák (Ondřej Malý), který ji v tom má být nápomocen, zas neustále vytahuje vizitky s firmami, které vlastní a jež jsou schopny v případě potřeby vyřešit nastalé problémy (zámečnictví, ocelářství).

Pan Nitranský (Andrej Polák) je Slovák a gay a má zájem o nevyužitou půdu, z jejíhož prodeje by mohly být financovány opravy v chátrajícím domě i zřízen výtah. Paní Horvátová (Dagmar Havlová) všechno iniciativně komentuje, ale většinou hloupě a nekompetentně. Její ex-manžel pan Kubát (Jiří Lábus) pak důsledně sabotuje jakékoliv návrhy na změny v domě a neustále připomíná praxi minulého komunistického režimu, kdy on dělal předsedu bytového družstva. Starý profesor pan Sokol (Ladislav Trojan) zatím nic nekomentuje a bratři Čermákovi (Kryštof Hádek, Stanislav Majer) vyčkávají, jak se celá situace vyvine.

Sociologický vzorek společnosti

Jiří Havelka ve Vlastnících představuje galerii lidských typů, odpozorovaných z reality. Jde o jakýsi sociologický vzorek společnosti, zastupující různé věkové, genderové, sociální i názorové či hodnotové skupiny. Nachází se mezi nimi idealisté, jednající ve prospěch celku, vypočítaví prospěcháři, lidé, ztracení v pocitech vlastní bezvýznamnosti i rafinovaní manipulátoři.

Teroristka: Iva Janžurová a její vzpoura proti aroganci mocných [recenze filmu]

Pan Kubát je stará struktura, člověk, odsunutý vývojem dějin na druhou kolej, kterého si jinak nikdo nevšímá, ale právě schůze SVJ mu dávají možnost připomínat si svou někdejší moc. Všechny pozitivní návrhy, ať už jde o opravu střechy nebo vybudování výtahu, odmítá, ne proto, že by si myslel, že jsou špatné, ale protože si díky možnosti jejich odmítnutí připadá znovu důležitý.

Kubát připomíná staré časy, kdy bylo líp a lidé k sobě měli blíž. V jeho jednání jsou ale kromě pocitu zneuznání patrné i zištné důvody, tehdy i teď, kdy vždy dokázal z daných poměrů pro sebe vytěžit maximum. Tato postava v podání Jiřího Lábuse je definována už svým vzhledem. Jeho ježeček na hlavě se stává výrazem jeho pichlavosti, radosti z toho, jak to může všem kazit i jeho nevybíravých útoků především na pana Nitranského kvůli jeho homosexualitě, k nimž se přidávají i někteří další sousedé

Jeho bývalá žena paní Horvátová přesně ví, co se v domě šustne. O každém má nějakou informaci a neváhá je díky své jednodušší povaze využívat k jízlivému navážení se do druhých. Dagmar Havlová v paruce se se zde vrací ke komickému typu rolí, přičemž této se zhostila s velkým nadhledem a sebeshazující ironií. Paní Roubíčková v podání Kláry Melíškové je nesnesitelná byrokratická puntičkářka, manželé Bernáškovi jen nevěřícně kroutí hlavou a pan Sokol okolní hádky díky polospánku jen vzdáleně registruje.

Nemožnost nalezení kompromisu

Z nástinu obyvatel domu, sdružených v SVJ, je patrné, že dohodnout se na něčem v tomto společenství bude velmi obtížné nebo prakticky nemožné. A to včetně toho, kdo smí vést zápis jednání ze schůze. Ne všichni rozumí tomu, co je předmětem této schůze, jiní mu oponují ze zásady nebo z neznalosti věci. Ti jsou očekávatelně nejhlasitější.

Postavy jsou karikovány skrze zvýraznění nějaké jejich stěžejní vlastnosti nebo příslušnosti k dané společenské vrstvě, ale přesto cítíme, že nejde o jednorozměrné karikatury. Postavy svým hodnotovým nastavením nebo způsobem, jak se staví k řešení problémů, reprezentují své životy, které si můžeme ve zkratce rekonstruovat na základě toho, jak se projevují na oné schůzi.

Největší proměnou z nich prochází postava paní Zahrádkové v podání Terezy Ramba, která také podává nejplastičtější výkon ve filmu. Na začátku vidíme idealistickou a energickou mladou ženu, která věří, že o společné dobro jde i ostatním. Pod palbou vzájemných hádek, urážek rasistického a homofobního rázu a osočování se ale začne vyjevovat i její labilita, přecházející do sebelítostivé hysterie.

Nikdy neodvracej zrak: láska, umění, nacistická minulost a bravurní prolnutí velkých a malých dějin [recenze filmu]

Vypjatá atmosféra na schůzi s osobními útoky i fackováním postupně graduje a nabývá absurdních rozměrů. Nikdo se s nikým neshodne, všichni se navzájem uráží, vytahují se kostlivci z minulosti i hříchy současné, vše jen proto, aby každý z účastníků zažil pocit, že on je vítězem.

Vyjevují se staré animozity, jiné vznikají, stejně jako pragmatické koalice, které se snaží přispět nebo zabránit tomu, aby se problémy v domě řešily. Humor se stává čím dál více hořkým, tím jak se ukazuje, jak lidská malost, sobeckost, chamtivost i zlomyslnost brání nejen nalezení kompromisu, ale i konstruktivní debatě o něm.

Delegování pravomocí na někoho jiného

Absence empatie, spojená s neochotou naslouchat druhému, tak logicky nemůže vést k dohodě. Zvlášť když každý uplatňuje jen požadavky a nepřipouští si s nimi spojené povinnosti. Ve chvíli totálního rozkolu schůze se všeho chopí podnikaví bratři Čermákovi a se správně volenou rétorikou ovládnou pole.

Tiché doteky: systematická manipulace v sektářské rodině [recenze filmu]

Jde o dvojčata a podnikatele s mezinárodní zkušeností, kteří po celou dobu tímto společenstvím nenápadně, s vlídnou tváří, pochopením a přitom mistrně manipulují. Právě oni přicházejí s řešením, které z jednotlivců, vlastníků bytů, sejme odpovědnost za hledání kompromisu cestou dialogu. Tato cesta se ukazuje být pro většinu členů SVJ natolik složitá, že radši svěří své pravomoci do rukou někoho, kdo to vyřeší kolektivně za ně.

Neuvědomují si přitom, že se zbavují osobní svobody a odpovědnosti za vlastní rozhodování a pokud ano, tak už bohužel pozdě. Režisér zde v delegování svých rozhodovacích práv na nějakou více centrální správu věcí veřejných vytváří narážku na deklarovanou vizi řízení státu jako firmy a upozorňuje na nebezpečí, která z toho pro svobodu jednotlivce plynou.

Dynamický divadelní prostor

Jiří Havelka si počíná šikovně nejen z hlediska toho, co chce říci, ale i jakým způsobem. Divadelní prostor schůze, koncentrovaný do jednoho místa u jednacího stolu, se mu za pomocí střihu a dynamického střídání záběrů daří rozpohybovat. Záběry ze schůze jsou pak pravidelně rytmizovány těmi do interiéru domu a obydlí vlastníků bytů.

Kameraman Martin Žiaran využívá jak dlouhých záběrů do tváří herců, poskytujících nám sondu do toho, co se v nich odehrává, tak těch zpomalených, které zvýrazňují absurdní vyhrocenost některých situací. Kontrast k malichernému jednání postav poskytuje i užití vznešené barokní hudby.

Národní třída: portrét sídlištního rváče, frustrovaného polistopadovými poměry [recenze filmu]

Tyto zcizující stylistické prvky ironicky podtrhují to, o čem film vypráví. Havelka nezapře svou divadelní zkušenost a velmi dobře umí pracovat i s napětím uvnitř sálu, tím jak se stupňuje nebo naopak klesá, aby se vzedmulo k novému výbuchu emocí.

Obraz české společnosti

Herecký soubor působí v této konverzační komedii, postavené na dialozích, jako sehraný tým, na němž je vidět, jak ho ta hra na lidskou malost baví. Společenství vlastníků v domě se stává obrazem celé české společnosti a stavu demokratického rozhodování v ní. Havelka poukazuje na to, jak snadno se vzdáváme spoluzodpovědnosti za stav věcí veřejných a delegujeme své pravomoci na někoho, kdo z nás tuto odpovědnost snímá. K naší pozdější hrůze.

Režisér zároveň pracuje s tenzemi, které cloumají nejen českou společností. Nastavuje zrcadlo nám samým, našemu odvolávání se na to, že peklo jsou ti druzí, ač je v nás se zhoubnými jevy jako xenofobie nebo rasismus. Vlastníci se tak v karikaturní hyperbole stávají přesným a výstižným obrazem současné české společnosti se všemi jejími neduhy. Ten obraz je plný frustrací, hádek, naschválů a lidské vypočítavosti.

Režisér za pomocí něho poměrně přesně diagnostikuje a pojmenovává průvodní znaky agresivní, netolerantní a rozklížené společnosti, která se není schopna shodnout na žádném pozitivním společném jmenovateli. Je to obraz nás samých, naši hlouposti, malichernosti a ztráty soudnosti. Ve Vlastnících se poznáme.

Vlastníci

• Žánr: hořká komedie
• www.cinemart.cz/filmy/vlastnici/
• Česko, 2019
• Scénář: Jiří Havelka
• Režie: Jiří Havelka
• Hrají: Tereza Ramba, Vojtěch Kotek, Dagmar Havlová, Jiří Lábus, Pavla Tomicová, Ondřej Malý, Klára Melíšková, Kryštof Hádek, Stanislav Majer, David Novotný, Andrej Polák
• Distribuce: CinemArt
• Distribuční premiéra v ČR: 21. 11. 2019