Výjimeční: nový film od dvojice, stojící za celosvětovým hitem Nedotknutelní [recenze filmu]

Komedie Nedotknutelní se před osmi lety stala komerčně nejúspěšnějším evropským filmem rokem. Celosvětově vydělala 445 milionů dolarů a vidělo ji 36 milionů diváků, z toho 19 milionů jen ve Francii. Za jejím úspěchem stála režijní dvojice Olivier Nakache a Éric Toledano. 

V roce 2005 vznikl jejich první celovečerní snímek Jak sbalit super kost, ve kterém si zahrály hvězdy francouzského stříbrného plátna Annie Girardot a Gérard Depardieu. Po filmech Nos jours heureux (2006) a Tellement proches (2009) přišli jejich Nedotknutelní, za něž si představitel jedné ze dvou hlavních rolí Omar Sy odnesl Césara pro nejlepšího herce. Omar Sy se po boku Charlotte Gainsbourg objevil i v jejich následném filmu Samba (2014). 

Úspěch zaznamenala i jejich altmanovská satirická komedie Dokud nás svatba nerozdělí, v níž nás před dvěma lety pozvali do zákulisí organizování svateb, aby tu demonstrovali platnost hesla, že když se má něco pokazit, tak se to pokazí. A zatímco tento film zakončoval v roce 2017 torontský festival, tak ten jejich poslední Výjimeční plnil tutéž úlohu v případě letošního festivalu v Cannes. 

Autenticky prožitý pohled

Scénáristická a režijní dvojice v něm otevírá hned několik témat, spjatých s tím hlavním, jímž je problematika péče o lidi s poruchou autistického spektra. Ukazuje přitom, jak je v případě těch nejtěžších pacientů s touto vývojovou duševní poruchou dnešní speciální zdravotnický a sociální systém bezradný a jak si s nimi tak úplně neví rady. 

Nedotknutelní: recenze filmu

Jejich pohled do zákulisí organizací, které se o autisty starají, působí přitom velmi autenticky. Je to i díky tomu, že se v nich sami po dva roky pohybovali, aby pochopili jejich chod a problémy, s nimiž se potýkají. Scénář, na němž se Olivier Nakache a Éric Toledano společně podíleli, z reálných situací, které tam prožili, pak vychází. 

Éric Toledano má navíc přímou zkušenost z vlastní rodiny, kdy o jednoho jejího člena, který trpí autismem, pečoval ošetřovatel a rodinný přítel Stéphane Benhamou, který se stal inspirací pro postavu Bruna, již hraje Vincent Cassel. 

Výzva k debatě

Tvůrci tak mají s touto problematikou bezprostřední dotek a lidi s poruchou autistického spektra i zakomponovali do herecké sestavy filmu. O míře toho, jak věrně popisují systém zdravotní a sociální péče o ně se ve Francii po premiéře snímku vede debata mezi osobnostmi a sdruženími, které se této činnosti věnují a možná se obdobná objeví i u nás, protože tvůrci jistý apelativní ráz filmu, směřující k dotyčným institucím, nijak nezakrývají. 

Tři billboardy kousek za Ebbingem: recenze filmu

Ta výzva se týká toho, zda institucím, starajícím se o autisty, stavět do cesty byrokratické překážky, týkající se jejich chodu a vzdělání či praxe jejich členů, tedy těm, kteří se o takto postižené starají. Každý, kdo má bezprostřední zkušenost s autisty, viděl dokument Veroniky Stehlíkové Děti úplňku (2017), nebo třeba čte články iniciátora tohoto dokumentu Petra Třešňáka v Respektu na toto téma, tak ví, že těžcí autisti potřebují celodenní péči, kterou jim jejich rodiče mnohdy nezvládají poskytnout nebo to zvládají jen s vypětím sil. 

A film říká, že důležité nejsou paragrafy a normy pro provoz sociální činnosti, která jim má pomoci nebo ulehčit od jejich starosti o vlastní potomky, ale empatie, trpělivost a také zkušenost těch, kteří tuto činnost vykonávají. Často v rámci organizací nebo inciativ, jež stojí mimo garanci a tím financování a kontrolu státu. 

Inspirace skutečnými osobami

Výhodou, podobně jako v případě filmu Nedotknutelní, je, že se mohou opřít o skutečné postavy a jejich zkušenost s provozem těchto komunitních center. V případě Nedotknutelných se inspirací pro postavy, jež hráli François Cluzet a Omar Sy, stali obchodník se šampaňským Philippe Pozzo di Borgo a z vězení propuštěný mladík Abdel Sellou, který svému zaměstnavateli hodně pomohl z depresí, v nichž se utápěl po zranění páteře.

Miss Hanoi: recenze filmu

V případě Výjimečných jsou to Stéphane Benhamou a Daoud Tatou, kteří přes dvacet let stojí v čele sdružení, jež pomáhají lidem s poruchou autistického spektra. Stéphane je Žid a Daoud muslim, čehož tvůrci využili k demonstraci toho, jak dobře může fungovat společenství lidí bez ohledu na náboženskou, rasovou, sociální nebo kulturní odlišnost jeho členů. 

Pestrá je v tomto ohledu nejen skladba pečovatelů, ale i jejich klientů, přičemž film říká, že lidská spoluúčast nevytváří bariéry nebo předsudky náboženského či jiného rázu. Konflikt tu tak nastává spíš s institucemi státu, které těmto sociálním komunitám svazují ruce zbytečnými byrokratickými předpisy. 

Kontrola z Generální inspekce

Bruno (Vincent Cassel) vede již přes dvacet let spolek pro děti a dospívající s těžkým autismem, které v jiných zařízeních odmítají přijmout. Jeho věrný kamarád Malik (Reda Kateb) zase učí mladistvé ze sociálně slabých rodin, jak se o tyto děti starat. Dává jim tak možnost pocítit, že jejich práce má nějaký smysl a že jsou pro druhé potřební. Oba tak žijí ve společenství lidí, s nimiž si stát z rozdílných důvodů neví moc rady. 

Bruno při své práci používá neotřelé metody, personál jeho centra, který mu sem přivádí Malik, není dostatečně odborně kvalifikovaný, a jak se ukáže, přes jeho dvacetileté provozování nemá pro něj všechna potřebná úřední oprávnění. Kvůli tomu mu hrozí, že bude muset toto centrum zavřít. 

Složka 64: čtvrtý a nejlepší díl z dánské kriminální série o oddělení Q. [recenze filmu]

Na centrum je poslána nejvyšší kontrola z Generální inspekce sociálních věcí, která se seznamuje se stavem věcí. Tedy s tím, že pečovatelé mají za sebou leckdy bouřlivou minulost a že tu pracují, aniž by na to měli potřebné dokončené vzdělání a tedy psychologickou i zdravotnickou způsobilost k vykonávání tohoto povolání. Zjišťují i to, že tu panuje systém jeden pečovatel na jednoho pacienta, v důsledku čehož se pečovatelů neustále nedostává a seznam kandidátů na přijetí do tohoto centra narůstá. 

Tím, jak se s provozem centra z různých stran a výpovědí seznamují, se zároveň odhaluje, jak náročný tento provoz je. Bruno a Malik této práci obětují skoro vše, v důsledku čehož trpí jejich osobní život. Toho tvůrci využijí k rozehrání zábavných situací, kdy Bruna jeho okolí neustále tlačí do domluvených rande naslepo, které on ale kvůli své práci nestíhá. 

Příběhy klientů i pečovatelů

Rozvíjí se tu ale i příběhy jeho klientů. Především Josepha (Benjamin Lesieur), s nímž se seznámil na táboře, kde působil jako vychovatel a kde se na něho obrátili jeho rodiče, kteří si s ním nevěděli kvůli jeho agresivitě a malé společenské adaptabilitě rady. A vyprávění ukazuje postupné kroky, za pomocí nichž se Brunovi podařilo nejen zvládnout jeho záchvaty vzteku, ale připravit ho na tuto adaptaci do běžného života. Bruno ho doprovází do jeho zaměstnání, i když je to spojeno s opakovaným zastavením metra ve špičce po Josephově zatáhnutí za záchrannou brzdu. 

Staříci: revenge road movie o vyrovnání se s komunistickou minulostí i vlastní fyzičností [recenze filmu]

Josephův případ byl zároveň tím, který Bruna ponoukl k založení tohoto soukromého zařízení pro denní i noční péči o autistickou mládež. V případě jeho zavření pak vyvstává otázka, kam umístit děti a dospívající, s nimiž si ostatní zařízení neví rady. Generální inspekce po podrobném přezkumu chystá svůj verdikt a my se přitom blíže seznamujeme s tímto propojeným společenstvím, složeným z dětí a dospívajících s vývojovou duševní vadou a mladistvých z problematických čtvrtí. 

Vnímáme, jak jednotliví členové tohoto společenství dělají kroky vpřed, v nichž jsou si navzájem oporou. U mladých ošetřovatelů to znamená vidinu vzdělání a praxe, když na začátku před nimi žádná perspektiva nestála, u autistů jako Valentin (Marco Locatelli) třeba to, jak se za pomocí hipoterapie vyrovnává s tím, že musí kvůli sebepoškozování nosit ochrannou helmu. 

Civilní ráz

Seznamujeme se přitom s různými druhy poruch autistického spektra, které jsou pro speciální zdravotnická zařízení náročné na zvládnutí a tyto je pak řeší tím, že tyto autisty utlumují léky nebo přivazují k nemocničním postelím. Bruno se jim snaží nabídnout jiný druh pomoci, spojený s aktivitami, které jsou pro ně sice stresující, ale jejichž postupné zvládnutí obohacují jejich životy. 

Le Mans '66: příběh o přátelství dvou mužů a jejich společné vášni k autům a závodění [recenze filmu]

Výjimeční tak s nadsázkou a humorem (opakované zastavování metra ve špičce, rande Bruna) vypovídají o vážném tématu a hlavně nám přibližují běžný denní provoz lidí, postižených autismem i těch, kteří o ně pečují. Jde o film divácký, o čemž svědčí jak návštěvnost 400 tisíc diváků během prvního promítacího víkendu ve Francii, tak Cena diváků na festivalu v San Sebastiánu. 

Režijní dvojice jím navazuje na Nedotknutelné v tom, že při tvorbě scénáře opět vyšla ze skutečných postav. Oproti nim je ale ráz vyprávění mnohem civilnější. Odpozorovaná realita v komunitních centrech dostává až dokumentární ladění, k čemuž přispívá i pohyb kamery. 

Účast na osudu druhých

Nedotknutelní měli charakter sociální pohádky, přičemž to pohádky berte pochopitelně v uvozovkách. V Nedotknutelných to byla pohádka o noblesním bělochovi na vozíku, který zaměstná chudého černocha a dá mu tak šanci změnit svůj život, poznamenaný zločineckou minulostí. Tím, že mu ukáže, že i on může být prospěšný druhým a tím potažmo nejvíc sobě samému.

V Sambě láska k Alici (Charlotte Gainsbourg) rovněž pomohla nelegálnímu migrantovi (Omar Sy) určit ten správný životní směr. A v Dokud nás svatba nerozdělí jsme viděli, že v případě šéfa svatební agentury Maxe se pod slupkou nevraživosti, svárlivosti a výbušnosti skrývá člověk, který má o své lidi starost, nikoho nenechá padnout a dá mu vždy další šanci. 

Sociální motiv, stejně jako motiv pomoci a účasti na osudu druhých, bez ohledu na jejich společenské, sociální, náboženské nebo jiné rozdíly, je přítomný i ve Výjimečných. Režijní dvojice prostřednictvím nich poukazuje na problémy, s nimiž se setkávají ti, kteří se o lidi s poruchami autistického spektra starají. Ať už jde o rodiče, speciální zdravotnická a sociální zařízení nebo komunitní pečovatelská centra, která se potýkají s byrokratickými překážkami ze strany státu. 

Způsob, jakým tvůrci toto téma podávají, je velmi pozitivní, aniž by přitom zastírali, o jak vážné téma jde. Jejich film je plný naděje a víry v lidskou obětavost a humanitu. Velmi přesně přitom ví, jak na lékárnických vahách vyvažovat scény humorné s těmi dramatickými a dojemnými. A přitom nenásilně vybídnout k tolik potřebné debatě o způsobu péče o lidi s poruchami autistického spektra. 

Výjimeční

• Žánr: komediální drama
• Původní název: Hors normes
• www.allocine.fr/film/fichefilm_gen_cfilm=265905.html
• Francie, 2019
• Scénář: Olivier Nakache, Éric Toledano
• Režie: Olivier Nakache, Éric Toledano
• Hrají: Vincent Cassel, Reda Kateb, Benjamin Lesieur, Marco Locatelli, Aloïse Sauvage, Hélène Vincent, Alban Ivanov, Darren Muselet
• Distribuce: Bioscop
• Distribuční premiéra v ČR: 28. 11. 2019