Představíme vám dva z letošních vítězů české hudební ceny Anděl – Tara Fuki (Auris) a Traband (Přítel člověka).
O tom, že vody českých hudebních cen Anděl jsou zatuchlé a že přinášejí stále stejná jména nominovaných i oceněných, se popsaly už stohy novinového papíru. Rockoví Sunshine nebo popoví Monkey Business, ocenění v letošním roce, patří sice k tomu zajímavějšímu z českého mainstreamu, avšak ani v jednom případě nejde o objevení něčeho skutečně nového. Vždyť o trendy, inovace, přínos a nezpochybnitelnou tvůrčí kvalitu by v hudebních cenách mělo jít především. Nebo je snad hlavním trendem české hudby neměnnost?
Není tomu tak. Nicméně to zajímavé je třeba hledat pod povrchem, v takzvaných žánrových cenách, které pořadatelé hlavního televizního ceremoniálu „umně“ vytlačují. Naštěstí se letos žárové ceny poprvé dočkaly důstojného předávacího ceremoniálu na televizní obrazovce, byť v nočních hodinách (v Noci s Andělem). V pořadu měli možnost promluvit všichni nominovaní či jejich zástupci, garanti jednotlivých žánrových ocenění, živě hráli loňští vítězové, kteří také letošní Anděly předávali. Z tohoto střídmého večera by si organizátoři nablýskané přehlídky, plné zbytečných hostů, měli vzít příklad.
Do žánrových cen nehlasuje „velká“, několikasetčlenná hudební akademie. V každém žánru má možnost volit nominované a posléze vítězte pouze asi dvacítka odborníků, kteří se danému stylu dlouhodobě a soustavně věnují. Právě proto je zaručeno, že v rámci žánrových cen skutečně vítězí kvalita. Pojďme si tedy představit dva z letošních vítězů (o třetím, Jaromíru Honzákovi v kategorii Jazz & blues jsme na tomto místě psali už dříve).
V kategorii World music zvítězily violoncellistky a zpěvačky Dorota Barová a Andrea Konstakiewicz-Nazir, které si dohromady říkají Tara Fuki. Když v roce 2001 natočily své první CD Piosenki do snu, kritika o nich psala jako o jednom z nejoriginálnějších úkazů na scéně. Ihned se však objevily dva otazníky související s jejich příští tvorbou: Zda dívky zůstanou u polských textů a zda ve skrovném obsazení dvě cella a dva hlasy brzy nenarazí na limit a nebudou znít stále stejně.
Pokud jde o texty, zůstávají mladé ženy na aktuálním albu Auris (po drobných odbočkách na druhém CD Kapka) u polštiny, neboť textařka Dorota stále přemýšlí víc polsky než česky. Texty na hraně srozumitelnosti však nejsou v žádném případě na škodu a například úvodní Lej, lej, lej je výmluvným dokladem o zvukomalebnosti polštiny (slovíčko v názvu totiž není citoslovce, ale plnovýznamové slovo: „Lij na mne vodu, lij, můj milý“). Pokud jde o aranže, ty zůstávají střídmé, i když si Tara Fuki přizvaly k natáčení několik hostů (včetně producenta Aleše Hyvnara, který samploval elektronické zvuky). Jedinou velkokapelovou výjimkou je závěrečná skladba Białe fale, kterou si Tara Fuki nechaly zaranžovat od skupiny Vertigo Quintet (což je mimochodem držitel Anděla z roku 2005 v jazzové kategorii). Zajímavé je zde například spojení důvěrně známých dívčích hlasů s kontrabasem Rasťa Uhríka a klavírem Vojtěcha Procházky.
Za zmínku také stojí, že zkušený saxofonista Marcel Bárta pro spolupráci se zasněnými Tara Fuki zvolil i v jazzu nepříliš obvyklou barvu basklarinetu. Mimochodem právě díky této spolupráci je album Tara Fuki rozkročené na pomezí žánrů a Anděla mohlo stejně dobře dostat za alternativu nebo folk. Dodejme, že CD Auris, které vznikalo ve studiu Aleše Hyvnara, je po zvukové stránce jednou z nejkvalitnějších českých nahrávek loňského roku.
Podobně nadžánrové je také loňské CD skupiny Traband, kterou dříve publicisté nepřesně srovnávali s balkánskými dechovkami. Zatímco svého staršího Anděla dostal Jarda Svoboda se svou skupinou za World music, tentokrát bodoval v kategorii Folk & country (přičemž ono „country“ – přiznejme si to – je v pojmenování této progresivní kategorie spíše směšným přívažkem). Pokud jsou texty Tara Fuki především zvukomalebné, kapelníkovi Trabandu jde o význam slov – i proto jeho CD s výraznými prvky alternativy a rocku patří i do folku.
Přítel člověka je mnohovýznamová kniha plná podobenství, ve které si můžete číst opakovaně, aniž by hrozila nuda. Nacházení nových významů, vztahů a souvislostí je zaručeno. Pokud například na minulém albu v písni Černej pasažér Svoboda zpíval o odloučení od rodiny, na novince rodinné vztahy znovu nachází a oslavuje je biblickými termíny (Milovaný syn). Traband své nové album nahrál v redukované sestavě: ubyly dechové nástroje (zmizela baskřídlovka a tuba a také banjo), přibylo harmonium. Spíše než o revoluci bychom však mohli hovořit o pokračování evoluce. Svobodova autorská tvorba je totiž stále rozpoznatelná a i když v ní ubylo „dechovkových“ tanečních pasáží, klidnější plochy nyní Traband kombinuje se samplovanými vložkami a s hiphopem. I v tomto případě stojí za zmínku rafinovaný zvuk, i když místy úmyslně „ušpiněný“ do takřka garážového tvaru. CD vyšlo ve dvou variantách: dražší je obohacena o booklet ve tvaru knížky, ve kterém se kapelník Jarda Svoboda představuje i jako originální ilustrátor.
- Tara Fuki: Auris. Indies Scope 2007, celkový čas 45:14
- Traband: Přítel člověka. Indies Scope 2007, celkový čas: 50:23