Není jich už mnoho. Koho? Posledních zarputilých praktikantů tyranie a vlády tvrdé ruky, kteří se štítí slova demokracie. Po smrti severokorejského vůdce Kim Čong-ila ztratili svého Velkého bratra a nyní je jen na nich, aby slovu diktatura znovu vrátili svou vážnost, které se dřív těšila.
Poslední mohykán
Jedním ze strážců a pokračovatelů Kimova odkazu je i admirál generál Aladeen, česky Aladin (Sacha Baron Cohen). Neomezený vládce subsaharské zemičky Wadiya, již chce za každou cenu ochránit před strašákem demokracie a parlamentarismu. V jeho ráji přeci platí jiná pravidla než ta, určovaná převažujícím zbytkem světa. Poslušnost poddaných se udržuje vynášením rozsudků smrti setnutím mečem jak na běžícím pásu, respekt okolního světa pak zprávami o vývoji jaderné bomby. Máme ropu, kdo má víc.
Pořád se ale najdou země, jimž přijde tento absolutistický způsob správy věcí veřejných zavrženíhodný. Ty se rozhodnou Aladina pozvat do budovy OSN na summit, kde by se mu pokusily vysvětlit, že je třeba otočit kormidlem dějin směrem k větší pluralitě názorů v jeho arabském království.
Sebevědomý mladý samovládce se k této výzvě postaví čelem. V doprovodu svého hlavního poradce a strýce Tamira (Ben Kingsley) se vypraví do New Yorku. Nezapomene ani na nezbytného dvojníka, neboť agenti imperialismu nikdy nespí a on moc dobře ví, jak dopadl dvojník muže, kterého schovává už nějaký čas ve svém sídle v koupelně. Jeho jméno vám bude asi povědomé. Zní Usáma bin Ládin.
Spiknutí
A v Americe záhy pochopí, jaká je pravá tvář svobody, demokracie a práva. Než se pořádně rozkouká, kde by se na Empire State Building našel vhodný prostor pro umístění bomby, už je vinou komplotu jeho strýce a vládní agentury zbaven své identity. Zabití sice unikne, ale ocitá se polonahý a bez mužného vousu na ulici.
Ve městě, jehož hodnoty a konvence jsou značně odlišné od těch jeho. Zde ho nikdo nepoznává a on musí z povzdálí přihlížet, jak se za něho při jednání se světovými státníky vydává jeho dvojník Efawadh. Prostoduchý pasáček koz, s nímž Tamir manipuluje jako s loutkou, která by posloužila k vyhlášení demokracie a prodeji wadíjské ropy zahraničním zájemcům.
Za pár dní má být na mírovém zasedání podepsána smlouva, která kvůli obchodním transakcím se Západem promění jeho zemi v demokracii. Tím by bylo z jeho pohledu pošlapáno impérium, které budoval Aladinův otec a všichni jeho předci, výměnou za to, že jeho nastrčenému dvojníkovi po zádech poplácá Barack Obama nebo kamarád Kaddáfího a Mirka Topolánka Silvio Berlusconi či jiný prezident za to, jakého že v něm našli nového spojence a jak se jim ten vývoz demokracie daří.
Plán
Tomu přeci musí Aladin zabránit. Nečekaného spojence nachází v levicové aktivistce, vegetariánce a feministce Zoey (Anna Farisová). Dívce, na hony vzdálené všem těm hollywoodským herečkám, jež mu za rubíny nebo brilianty dělaly postelové společnice. Megan Foxová z Transformerů, Halle Berryová, Lindsay Lohanová nebo Kim Kardashianová by mohly vyprávět.
Majitelce obchodu s biopotravinami, k níž zřejmě nedolehla žádná z reklam na hladce vyholené podpaží, se představí jako utlačovaný disident. Ta, ač nesnáší diktátory všeho druhu a slovo politická korektnost skloňuje ve všech pádech, se ho ujme a zaměstná ho ve svém krámu. Když Aladin zjistí, že její prodejna poskytuje konferenci OSN catering, v jeho hlavě se zrodí důmyslný plán, jak zpátky zaujmout své místo a zvrátit tak celé spiknutí vůči jeho osobě. Na pomoc si přizve ještě bývalého šéfa svého zbraňového programu, jaderného technika „Atomového Nadala“ (Jason Mantzoukas), jehož kdysi poslal na smrt. Ale znáte to. Láska dělá divy i autokratickými vůdci.
Mystifikační alter ego
Těm, kdo jsou obeznámeni s osobou a tvorbou britského komika Sachy Barona Cohena a jeho předešlými mystifikačními převtěleními (Ali G, Borat, Brüno) asi netřeba vysvětlovat, jakým způsobem pracuje s diváckými očekáváními a nejistotami ohledně míry autenticity toho, co se před našimi zraky na plátně odehrává.
Jeho první alter ego Ali G byl raper, který měl svou vlastní televizní show. Rádoby hustý gangsta raper, oblékající se do barevných tepláků a zlatých řetězů, parodoval všechny pózy, spjaté s touto původně subkulturou, jež se stala mainstreamem. Zpočátku diváci i hosté v jeho show věřili, že jde o autentickou osobnost a bylo snadnější je napálit. Postupně se ale mystifikace odhalila.
S tím musel počítat při zrodu svého druhého nápadu s fiktivním kazašským reportérem Boratem, kde diváci už uměli jasně oddělit skutečné od nahraného a bavili se odhadováním toho, nakolik jsou s Boratovou identitou obeznámeni i ti, jež uvádí do konfrontace, pomocí níž poukazuje na předsudky běžných Američanů.
Pseudo nebo polodokumentární linii své tvorby završil herec jeho třetí metamorfózou v rakouského módního reportéra Brüna coby „největší rakouskou gay celebritu od doby Arnolda Schwarzeneggera“. Zde již asi málokdo věřil v prvky reality a o to víc si užíval show, která přehnaným vykreslením všech stereotypních představ o homosexuálech satiricky obnažovala předsudky vůči nim.
Reklamní trademark
V Diktátorovi už Cohen, spolu s tradičním režisérem a realizátorem jeho nápadů Larrym Charlesem, rozumně hodil mystifikace za hlavu a rozhodl se jít cestou přiznané fikce a ryzí hrané komedie. Správně usoudil, že metoda partyzánsky se tvářícího záznamu skryté kamery se již vyčerpala a okoukala a je třeba přijít s něčím novým a v tomto případě k dobru věci ozkoušeným.
To ale neznamená, že by se zbavil všech trademarků své tvorby. Naopak, zapojil je do své potměšile ironické hry, v níž při veřejné prezentaci svého projektu opět nevystupuje z role, kterou právě ztvárňuje. To vede k následným konsekvencím, kdy jako generál Aladin poskytuje rozhovory, v nichž uděluje rady politikům. Třeba Angele Merkelové, která by se dle něj měla přeoperovat na ženu.
Pokud sledujete dění na festivalu v Cannes, kde se projíždí Diktátor na velbloudovi nebo si nechá na luxusní jachtě při opalování mazat pozadí od bývalé přítelkyně George Clooneyho, víte už, jakým reklamním způsobem umí na sebe a svůj projekt přitáhnout Cohen pozornost.
Navazuje tím na své oscarové entrée, kam dorazil v uniformě a s pohlednými ochránkyněmi rozptýlit na červený koberec popel Kim Čong-ila, neboť ten jako velký milovník kinematografie si prý moc přál se po tomto koberci projít. Tak aspoň touto formou.
Na účet politiky západního světa
Tento způsob propagace dobře demonstruje, na jaký způsob humoru se máme ve filmu připravit. Cohen se projevuje jako bystrý pozorovatel politického dění a veřejného prostoru obecně, z čehož umí vytěžit kulometnou kanonádu bonmotů, fórů, gagů a situačních scének na téma USA a jejich nekonzistentní postoj ke změnám despotických režimů v politicky nestabilních oblastech. Vtipkuje se zde o terorismu, absolutistických diktaturách, osách dobra a zla, jaderném ozbrojování i odzbrojování i úrovni mezinárodních vztahů dneška.
Humor Diktátora z velké části těží ze strachu Američanů z teroristických útoků a reakcí na ně, což dokládá hodně černá scénka s letadlem nad New Yorkem, kde Aladin odhalí nálož, kterou má pod bundou. Není to asi legrace, kterou přijmou pozůstalí obětí útoků z 11. září, ale díky skvělému vygradování naopak všichni ti, kdo chápou jak pracovat s absurdní nadsázkou.
Ad absurdum
Postava Aladina americkou realitu nechápe a chová se i nadále, jako by byl ve své zemi. Z toho děj křeše spoustu výborně vypointovaných scének. Cohen si v nich bere na paškál vše rasistické, sexistické a netolerantní, ukryté v americké společnosti a vyhrocuje to ad absurdum.
Tím, že mu chybí cit pro korektnost a tabu a že začíná tam, kde by jiní asi skončili u náznaku, se nevyhýbá ani takovým tématům jako jsou popravy, genocida, pedofilní znásilňování nebo dětská práce. Severoafrický diktátor občas kopne do nevychovaného chlapečka, v horším případě hledá odpadkové koše pro nenarozené holčičky.
V hodně černé nadsázce tak poukazuje na běžné praktiky v zemích, s jejichž představiteli světoví státníci v rámci obchodních vazeb jednají. Zaštiťují se navenek pomocí lidem jejich země, ale jako na potvoru jde většinou o území, kde se nacházejí naleziště ropy, které je třeba rozparcelovat.
Stejným metrem
Cohen netepe ale jen do vrcholných politiků, z jejichž řad zaznívají hlasy, zda je ještě potřeba ostrakizovat Čínu nebo Severní Koreu, ale doslova do všech stran. Schytávají to etnické menšiny, hlásící se o svá práva, muslimové, černoši a nejvíc snad židi, v jejichž víře je sám Cohen vychován. Nezapomíná ani na feministky, homosexuály, ekologická hnutí, aktivistické bojovníky za demokracii z řad hollywoodských hvězd (George Clooney), chovatele koz, kojící matky nebo různé humanistické organizace.
Cohen uráží všechny a zkouší, co prudérnější část diváků snese. Tím že měří všem stejným metrem a v nekorektnosti je spravedlivý, se ale jeho satiricko-kritickému ostnu trochu obrušují hrany. Možná by méně bylo více a svou komedii měl nechat více rozehrát v čistě politické rovině. A zatnout dráp i tam, kam se mu evidentně moc nechce, což je oblast islámu a zvyklostí arabského světa.
Protagonista zvolil ale jinou cestu a rozhodl se na ní předvést všechny kategorie humoru, jež má ve svém arzenálu. Humor buranský, prvosignální, vyměšovací, fyzický a předvídatelný střídá ten sofistikovaně hravý, dadaistický a originální. Nechutnosti se ocitají v těsné blízkosti jazykových hrátek a vypointovaných situačních gagů, jak vystřižených z grotesek bratří Marxů.
Přiznaná fikce
Ty umí dobře podat režisér Larry Charles, který invenčně posunuje vtipné momenty do nových dimenzí. Jako například v situaci, kdy se Aladin potuluje nočními ulicemi za zvuků písně Everybody Hurts, přezpívané do nějakého východního jazyka. A nejsem si jistý, zda skutečného nebo smyšleného. Na snímku je znát, že mezi režisérem a hercem panuje důvěra a mají jasně rozdělené role. Jeden vtipy vymýšlí, druhý je prodává.
Oproti Boratovi a Brünovi se oba víc soustředí na odvyprávění příběhu, který je budován kolážovitým vršením jednotlivých gagů. Nepouští se do experimentů s pseudodokumentární formou, ale předkládají nám funkční konverzační, satirickou a crazy komedii, v níž se pod snůškou vulgarit a oplzlostí skrývá poměrně závažné sdělení.
Sžíravý komentář
Tyrani tady stále jsou a postoj světových velmocí vůči nim umožňuje jejich existenci. Sacha Baron Cohen stvořil ve své nejpolitičtější komedii v postavě Aladina obdobu plukovníka Kaddáfího, na níž může dobře demonstrovat, jak jsou postoje západních velmocí vrtkavé, co se týče přijímání nebo naopak odsuzování vládců tohoto typu. Vystavuje jim ironický účet a zesměšňuje nejen jejich patetické proslovy o stavu demokracie, ale i to, jak v obavě z hrozby terorismu překračují tenkou hranici mezi demokracií a totalitou.
Cohen názvem Diktátor odkazuje k filmu Charlese Chaplina z roku 1940, jehož prostřednictvím varoval slavný komik svět před Adolfem Hitlerem. One man show britského komika takto konkrétní zacílení postrádá, neboť se změnila doba i nebezpečí, v ní ukryté. Spíše nám nabízí svůj vlastní sžíravý politický komentář ke stavu mezinárodní politiky, který se neliší až tolik od kritických novinových sloupků, s nimiž se můžeme běžně seznámit. Jeho velkou předností ale je, že umí tyto názory převést do tvaru, který je možné označit za nejlepší dosavadní komedii roku a Cohenův dosud nejlepší samostatný snímek.
Diktátor
- Žánr: komedie
- Původní název: The Dictator
- www.republicofwadiya.com/
- USA 2012
- Scénář: Sacha Baron Cohen, Alec Berg, David Mandel, Jeff Schaffer
- Režie: Larry Charles
- Hrají: Sacha Baron Cohen, Ben Kingsley, Anna Farisová, Megan Foxová, B. J. Novak, John C. Reilly, Aasif Mandvi, Jason Mantzoukas, Kevin Corrigan, Fred Melamed, Bobby Lee, Olivia Dudleyová
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 17. 05. 2012