Fotogalerie

Dokonalý pacient: švédský Hannibal Lecter jako vrah skutečný nebo domnělý? [recenze filmu]

Marek Čech

13. března 2020

Systémové selhání švédské justice, psychiatrie i policie ve skutečném případu schizofrenního pacienta, který se projektoval do pachatelů hrdelních zločinů.

Plusy

Plastické vykreslení vztahu investigativního novináře a domnělého vraha.

Minusy

Mozaikovitá narace s využitím flasbacků přispívá k nevyrovnanému tempu vyprávění.

6 /10

Jedním z největších skandálů v dějinách švédské justice, který se stal ukázkovým příkladem selhání jednotlivců, institucí i celého systému, je případ Thomas Quick. Selhal švédský soudní systém, vyšetřovatelé několika případů, spjatých s Quickovým jménem, psychiatři, kteří posuzovali jeho stav, nebo média.

Systémové selhání institucí

Každá z těchto institucí svým dílem přispěla k tomu, že za jednoho z nejhorších masových vrahů v dějinách Švédska, za jakéhosi švédského Hannibala Lectera, byl považován člověk, který tyto skutky nespáchal. Vyšetřovatelé se pyšnili tím, že se jim podařilo vyřešit odložené případy, médiím se v honbě za senzací zvedla sledovanost, dosud neznámý prokurátor si na tom případu udělal kariéru, ale přitom za celým tím humbukem byla jen potřeba osamělého, psychicky nemocného muže o pozornost za každou cenu.

Thomas Quick, rodným jménem Sture Ragnar Bergwall, jemuž je dnes 69 let, byl v roce 1991 odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody za ozbrojená přepadení a svěřen do péče psychiatrů. Při terapii na obnovení paměti za použití psychofarmak se přiznal k asi třiceti vraždám, k nimž došlo po celé Skandinávii mezi léty 1964-1990. První z nich se měl dopustit ve čtrnácti letech, za osm těchto případů vražd byl postupně v rozmezí let 1994 až 2001 odsouzen.

V procesech s Quickem se ale nikdy nepracovalo s žádnými důkazy, pouze s jeho vlastními přiznáními. Řada právníků i psychiatrů došla k názoru, že k přiznání Quicka vedla jeho duševní nemoc a léky, které užíval. Lékaři ho za pomocí nich a návodných otázek k těmto doznáním tlačili. V roce 2008 je v rozhovoru pro televizi všechny odvolal. Postupně byly jednotlivé rozsudky soudem zrušeny a dnes Quick pobývá na svobodě.

Útržky paměti

O tomto případu vzniklo několik televizních pořadů a knih, loni se ho rozhodl do filmové podoby převést Mikael Håfström. Švédský režisér a scenárista, který natočil rodinný thriller Hra s nevěrou, hororovou adaptaci Stephena Kinga Pokoj 1408, exorcistický horor Obřad nebo akční Plán útěku.

Zkušenost s thrillerovým žánrem tedy režisérovi nechybí a v Dokonalém pacientovi ji rozvádí do podoby kombinace novinářského a procedurálního thrilleru a psychologického dramatu, který má díky scénáři norského spisovatele a scenáristy Erlenda Loeho rafinovanou strukturu vyprávění, s níž do sebe dílky tohoto neuvěřitelného případu zapadají.

Obřad: recenze filmu

První půle vyprávění s častým využíváním flashbacků, jež evokují záblesky paměti domnělého vraha, vyvolané za pomocí léků, odráží stav jeho narušené mysli. Tomu odpovídá i forma. Dynamické střihy, roztřesená kamera, detaily na jeho tvář, využití policejních videí z míst rekonstrukcí vražd, drásavá hudba.

Hraná rekonstrukce

Těkavá forma se stává vyjádřením rozpolcenosti Stureho (David Dencik) mysli, do níž se snaží proniknout investigativní novinář švédské veřejnoprávní televize Hannes Råstam (Jonas Karlsson), který se spolu se svou mladou kolegyní Jenny Küttim (Alba August) do jeho případu zakousne, aby prokázal, zda jsou námitky těch, co soudní procesy s Quickem zpochybňovali, relevantní.

A je to právě Råstam, nikoliv Sture, jehož optikou tento případ nahlížíme, což vede k postupnému zklidnění vizuální formy a její proměnu do podoby procedurálního investigativního vyšetřování a skládání faktů ve stylu filmu Spotlight. Jeho vypravěčské brilance ale Dokonalý pacient z mnoha důvodů nedosahuje.

Spotlight: recenze filmu

Mozaikovitá narace s využitím flasbacků přispívá k nevyrovnanému tempu vyprávění. Scenáristovi se také během více jak dvouhodinové délky nedaří představit všechny postavy těch, co se podíleli na onom selhání systému v Quickově případu. U prokurátora, psycholožky a terapeutky v ústavu, kde Quick pobývá, vyšetřujícího komisaře a dalších se režisér uchyluje k tomu, že jejich základní charakteristiku shrne v titulku, který se objeví s jejich postavou.

Tato metoda přispívá k pocitu, že sledujeme spíš rekonstrukci toho případu než silné psychologické drama. V něm by určitě byly lépe popsány motivace k tomu, proč Quick lhal a přiznával se k strašným zločinům pedofilního a kanibalského charakteru, které nespáchal.

Zarputilé hledání spravedlnosti

V tomto vyprávění jde ale spíš o to, aby novinář přišel na to, proč se k nim hlásí a přiměl ho k tomu, aby s tím přestal. Vztah novináře a domnělého vraha je vykreslen plasticky, od jejich prvotního kontaktu, který získává díky Stureho vyptávání se na Råstamovu rodinu mrazivý nádech, až po to, jaké kontury dostává postupné narůstání důvěry mezi nimi.

Jedním z důvodů, proč se Hannes do případu tak zakousl, je kromě posedlosti prací, kterou dělá, i jeho neschopnost pociťovat štěstí a naplnění v rodině, jak přiznává své mladé kolegyni. Když ale do jeho života vstoupí vědomí neodvratné nemoci, snaží se obstát nejen jako novinář, ale i jako otec a manžel.

10× Novináři jako hlídací psi demokracie ve filmu

Melodramatická linie s vědomím smrti by mohla působit klišovitě, ale tím že se opírá o realitu, tomu tak není. Naopak některé motivy z vyšetřování případu, jako že Råstamův šéf zprvu není pro to, aby se otevíral, a pak je pyšný, když dospěje do fáze televizního dokumentu o něm, patří k povinné a očekávané výbavě novinářských dramat. Stejně jako to, že investigativní novinář kvůli práci zanedbává svou rodinu i své zdraví.

Zarputilé hledání spravedlnosti se odráží v hereckém výkonu jeho představitele Jonase Karlssona i v celém tomto filmu, jehož přijetí se bude do značné míry odvíjet od toho, jak moc se dopředu seznámíte s tím, o čem pojednává. Pro ty, kteří budou jeho peripetie znát, odpadne moment překvapení, zda jde o vraha skutečného nebo domnělého a budou se možná víc soustředit na vztahovou linku novinář a předmět jeho zájmu, ti, kteří si o tomto případu nic nezjišťovali, se pak nechají vést zákoutími investigativního vyšetřování a toho, proč se Thomas Quick k hrůzným činům přiznával.