Důvěrný nepřítel: recenze filmu

Marek Čech

7. září 2018

Dům, který se zamiloval do Gabriely Marcinkové. Režisér Karel Janák téma nebezpečí autonomní umělé inteligence míchá s freudovskými výklady o podvědomí, ale český Black Mirror z toho bohužel nevznikl.

Sedmačtyřicetiletý režisér Karel Janák se proslavil teenagerskými komediemi Snowboarďáci a Rafťáci. Ve filmu Ro(c)k podvraťáků si vyzkoušel, s ne moc valným výsledkem, žánr černé krimikomedie ve stylu Guye Ritchieho. Pak se ve své, převážně televizní, tvorbě, věnoval hlavně pohádkovým látkám (Princezna a písař, Korunní princ, Nejlepší přítel), kde zdařileji dopadly klasičtější adaptace (Dvanáct měsíčků) oproti dramaturgicky nezvládnutým pokusům přijít s rodinným filmem někde na pomezí rytířského, fantasy, pohádkového a komediálního žánru (Ať žijí rytíři!).

Natočil i ztřeštěnou romantickou komedii 10 pravidel jak sbalit holku a teď ve své snaze zkoušet stále nové žánry dospěl až k filmu, který v sobě spojuje prvky sci-fi, psychologického dramatu, červené knihovny, hororu a technologického thrilleru, varujícího před nebezpečím rozvinutých moderních technologií s umělou inteligencí.

Příliš vážný, ale přitom nechtěně směšný

V této souvislosti je třeba zmínit, že režisér Janák ještě před FAMU vystudoval na ČVUT fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou, obor fyzika pevných látek a že v devadesátých letech pracoval jako systémový administrátor v Podniku výpočetní techniky. K programování a počítačům má tedy blízko.

Na scénáři se spolu s ním podílel autor námětu Marek Epstein a Ľubomír Slivka, scenárista filmů Cinka Panna a Konfident. Prve jmenovaný chtěl k tématu umělé inteligence přistoupit s komediální nadsázkou, ale režisér a spoluscenárista Janák usoudil, že je to materiál na vážně míněný thriller.

Možná někde v tomto rozhodnutí si autoři zadělali na problém s přijetím snímku. A to nejen proto, že je patrné, že se v chytrých smart technologiích nevyznají natolik, aby jejich příběh o pronikání těchto moderních technologií do našeho soukromí a autonomii umělé inteligence nevyzníval na mnoha místech nechtěně směšně.

Moc jim nepomáhá ani překombinovaná zápletka, v níž se neustále snaží mlžit okolo toho, kdo hlavní hrdinku v inteligentním domě sleduje. Zda je to její manžel, podivínský soused, manželův šéf (Ady Hajdu) nebo snad samotný dům?

Postavy se chovají absurdně, jejich motivace jsou nejasné, hrdinka se opakovaně vrací na místo, které jí zjevně ohrožuje. Z introvertní umělkyně se v průběhu času mění v akční hrdinku, která se stane aktérkou automobilové honičky, v níž svádí souboj s časem a umělou inteligencí, která si na ni činí majetnický nárok.

Důvod, proč tak činí, má sexuální podtext, čemuž se při pohledu na křivky Gabriely Marcinkové (film Vojtěch, seriály Doktor Martin a Tajné životy) nelze divit. Herečka je odhaluje ve scéně milování s manželem pod stromem, kde je zastihne déšť, když vychází z bazénu, sprchuje se nebo je ve vaně. Ta jí zařídí i bouřlivý orgasmus jako symbol, že něco ve vztahu s jejím manželem nefunguje.

Testování prototypu inteligentního domu

Přitom na začátku se vše jevilo takřka pohádkově, byť s drobnými stíny v ráji. Andrej (Vojtěch Dyk) a Zuzana (Gabriela Marcinková) se před pár měsíci brali z velké lásky. On pracuje v Praze jako špičkový programátor u nadnárodní firmy, která se zabývá vývojem tzv. inteligentního domu, který má znamenat revoluci v bydlení. Dům je ovládaný pouhým hlasem a má obyvatelům zajišťovat maximální luxus i stoprocentní bezpečnost.

Andrej je jako vedoucí softwarového týmu pověřen finalizací tohoto zatím tajeného projektu budoucnosti, což obnáší i to, že spolu se svou ženou prototyp domu, dřív než bude nabídnut bohaté klientele, sám na rok otestuje. Zuzana je nadšená, protože manžel je pracovně hodně zaneprázdněný a ji díky tomu trochu zanedbává.

Mission: Impossible – Fallout je nejlepší akční film roku 2018 [recenze]

Její nadšení se ještě zvýší, když vidí, že součástí samostatně stojícího hypermoderního domu ze skla, betonu a železa uprostřed krásné slovenské přírody je i ateliér pro ni. A že okolí poskytuje dostatečné vyžití pro její pravidelné běhání. Zuzana je ambiciózní sochařka, která pro svou práci potřebuje klid, který ji dům poskytuje. Alespoň zezačátku se to tak jeví.

Manželovu nepřítomnost v důsledku pracovní zaneprázdněnosti si vynahrazuje komunikací s domem nebo návštěvami ztřeštěné kamarádky Moniky (Zuzana Porubjaková), podle níž modeluje jednu ze svých soch. Dům na ní mluví podmanivým hlasem, Zuzana se seznamuje s jeho jednotlivými funkcemi, dokonce si ho v rámci blízkého vztahu, který se mezi nimi vytváří, i pojmenuje.

Majetnický ochránce

Zdánlivá idyla ale bere postupně za své. Zuzaně vadí všudypřítomné kamery, které sledují každý její krok, a začíná mít pocit, že místo toho, aby jí dům plnil její přání, tak jak jí její manžel sliboval, tak začíná být velmi dotěrný a dělat si na ni nároky.

Nabývá dojem, že se za kamerami skrývá konkrétní člověk, který ji sleduje, i když on to chápe jako způsob dvoření. Jen si není jistá, kdo by to mohl být a tak se snaží konfrontovat možné podezřelé. Například souseda Maxe (Ondřej Malý) z nedaleké chaty, z něhož se vyklube hacker z konkurenční firmy, který má software chytrého domu ukrást.

Skutečnost je ale jiná a ukáže se, že onen empatický naprogramovaný služebník, který měl plnit její přání, se mezitím změnil v jejího náruživého ochránce s ambicí stát se jejím partnerem. A že začíná získávat převahu nejen nad ní, ale i dalšími lidmi z jejího nejbližšího okolí, kteří se pro něj stávají soky v lásce či pozornosti, kterou jim Zuzana věnuje.

Střídavá péče – recenze filmu

Andrej ji nabádá k tomu, ať není paranoidní, že umělá inteligence jen rozšiřuje svůj potenciál, ale Zuzaně dochází, že její skutečnou snahou je rozdělit ji s jejím manželem. Objevují se květiny, bonboniéry, e-maily a sms z cizích čísel, které mají Zuzanu znejistit ohledně věrnosti jejího manžela a nakonec i jeho objednaná vražda, která má vypadat tak, že si ji Andrej objednal sám na sebe.

Vyšetřováním tohoto pokusu o (sebe)vraždu je pověřen detektiv (Roman Luknár) v columbovském baloňáku, ale umělá inteligence je mnohem rychlejší ve své snaze odstranit svého soka. Její software umožňuje ovládat světelné billboardy, semafory na železničním přejezdu i tramvaje při Zuzanině cestě do nemocnice, kde Andrej leží.

Freudovské vysvětlení

Jak to nakonec dopadne a jaké racionální vysvětlení si tvůrci pro počínání zamilované a majetnické umělé inteligence vymysleli, možná po přečtení předchozích řádků vytušíte. Leží v oblasti lidského podvědomí, na něž byl empatický systém napojen.

Freudovské vysvětlení, spjaté s tužbami a obavami, jimiž byla hrdinka zmítána a které našly svou projekci v umělé inteligenci, patří sice do trochu jiného žánru, než který je nám celou dobu předkládán, ale je možné ho přijmout v rámci snahy o sofistikovanou psychologickou tečku.

Ona zase až sofistikovaná není, stejně jako závěrečný dovětek v podobě úniku dvojice do přírody, v níž mají být chráněni před uniklým softwarem inteligentního domu do virtuálního prostředí, kde ho není možné odhalit. Poselství je ale zcela zřejmé, láska zvítězila nad okouzlením technikou, která se ukázala být nebezpečnou.

Teheránská tabu aneb Sex, drogy a šaría [recenze filmu]

Režisér ho podává za pomocí vizuálně přitažlivé formy, v níž kombinuje panoramatické záběry volné přírody a sterilního prostředí moderního domu s jeho studeným vnitřním i vnějším designem. Kamera režisérova častého spolupracovníka Martina Šáchy, který s ním natočil jeho největší teenagerské hity, si vyhrává s klaustrofobickou atmosférou uvnitř domu, thrillerová hudba Ondřeje Brzobohatého pak toto rostoucí napětí a ohrožení umocňuje.

Nejlépe ho ale ve své tváři zrcadlí Gabriela Marcinková, která v roli sochařky Zuzany zachytila všechny proměny její postavy. Od zvědavosti na nový dům, přes okouzlení jím, až po strach, který v ní začal vyvolávat. Stejně tak se v ní odráží i vývoj jejího vztahu s Andrejem, od zamilovanosti, přes nespokojenost s tím, že je pořád pryč, nedůvěry k němu, až po strach o něj.

Otázky po smyslu vyprávěného příběhu

V těchto týdnech se v kinech sešly dva filmy s tématem, jaké nebezpečí skýtá autonomní umělá inteligence. U toho česko-slovenského v režii Karla Janáka nalezneme oproti jeho australskému protějšku Upgrade až příliš mnoho nelogičností, které nám zabraňují brát ho vážně.

Tyto nelogičnosti nás nutí klást si otázky po smyslu vyprávěného příběhu. Opravdu by nadnárodní firma svěřila testování inteligentního domu ženě, nedotčené IT technologiemi, která je na to sama? Může se z umělé inteligence na ovládání kuchyňských spotřebičů a chodu domu vyvinout něco na bázi Skynetu? Zareagoval by soused po vloupání Zuzany a Moniky do jeho chaty a odhalení toho, co v ní dělá, tak, jak zareagoval? Zůstával by jedinec v domě, kterým je ohrožován? A je jedno, zda jím samým nebo někým, kdo ho řídí. A tak bychom mohli pokračovat.

Tiché místo: recenze filmu

Překombinovaný scénář, plný nelogičností, náznaků tajemných situací, které pak nejsou rozvedeny, nejasných motivací postav a jejich absurdního chování z Důvěrného nepřítele nečiní domácí odpověď na seriál Black Mirror, ale spíš něco na způsob čarodějnického dílu z třinácté řady seriálu Simpsonovi, jímž se film zjevně inspiroval. V něm se dům také zamiloval do Marge a také jí sváděl za pomocí bublinkové koupele. To byla ale parodie přiznaná a zábava o mnoho větší, než tato freudovská sci-fi o páru, kterému musel ke štěstí napomoci zamilovaný stroj.

AVmania.cz
Důvěrný nepřítel:		4