Bratři Dardennové, starší Jean-Pierre a o tři roky mladší Luc, jsou v současné kinematografii považováni za takřka synonymum pro označení sociálně realistického či sociálně psychologického dramatu.
Miláčci festivalu v Cannes
Své postavení si začali budovat v půli sedmdesátých let, kdy se zaobírali výrobou dokumentárních filmů pro belgickou televizi. Od nich přešli s filmem Falsch (1987) k těm hraným. Mezinárodní pozornost si vydobyli svým třetím hraným snímkem Slib (1996), který posbíral množství festivalových ocenění. A zároveň pomohl ustanovit jejich styl, založený na realistickém pozorování lidí, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitli v tíživé osobní nebo sociální situaci.
Ve Slibu šlo o patnáctiletého chlapce a jeho otce, který načerno zaměstnává na stavbě ilegální imigranty. V Rosettě o sedmnáctiletou dívku, která žije na kraji města s matkou alkoholičkou v karavanu a zoufale hledá práci. V dramatu Syn učňovský mistr rozpozná v šestnáctiletém chlapci, který se vrátil z vězení pro mladistvé a uchází se o práci, vraha svého malého syna. Ve filmu Dítě mladý otec prodává své dítě k adopci a pak se potýká s následky tohoto svého neuváženého činu.
Albánská imigrantka z jejich následného filmu Mlčení Lorny uzavírá kvůli belgickému občanství fingované manželství a zaplete se přitom s mafií. V jejich předposledním snímku Kluk na kole se jedenáctiletý chlapec, vyrůstající v dětském domově, snaží vetřít do přízně svého nezodpovědného biologického otce. Tímto svým chováním značně ubližuje kadeřnici Samanthě, která ho chce adoptovat a projevuje o něj, na rozdíl od jeho otce, upřímný a nezištný zájem.
Charakteristický styl
Tento výčet základních synopsí filmů bratří Dardennových zde uvádím pro ilustraci toho, jaká témata tuto scenáristickou, režijní a produkční dvojici oslovují. Jejich snímky mají většinou jednoduché, civilní názvy a podobná je i jejich struktura vyprávění. Nenápadnými prostředky budují své dramatické nebo až tragické příběhy, jež ústí do katarze, kterou zažíváme spolu s postavami. V ní se zrcadlí jejich humanistický postoj k obsahu vyprávění.
Nesnaží se o nějakou typizaci hrdinů z okraje společnosti, ale vždy je zajímá konkrétní lidský osud. Protagonisté jejich filmů nejsou oběti systému, ale svých vlastních pochybení a charakterových vad. Díky tomu, že často selhávají a zažívají bezmoc, se s nimi diváci snadno ztotožňují.
Způsob rozvíjení zápletek v sobě nese rysy sociálního thrilleru, který ale modelují jinak než žánroví tvůrci. Nepoužívají hudbu, která působí až příliš návodně v otázce toho, kdy a jaké emoce máme cítit. Naopak využívají přírodního osvětlení a za pomocí ručních kamer jsou doslova přisáti na tvářích svých postav, kdy tak cítíme každou jejich pohnutku a emoci.
Neo-neorealismus
Jejich filmy se pravidelně objevují v soutěži nejprestižnějšího canneského festivalu, odkud si už dvakrát odvezli vítěznou Zlatou palmu. Za Rosettu (1999) a Dítě (2005). Kromě toho zde získali i ocenění herecké (Rosetta, Syn) a za nejlepší scénář (Mlčení Lorny).
Letos se očekávalo, že získají Zlatou palmu potřetí, což se ještě nikomu předtím nepovedlo. Nakonec jim tento hattrick nevyšel, otázkou je, zda třeba proto, že se ve své novince uchýlili ke konvenčnějšímu způsobu vyprávění než v minulosti.
Ale aby nedošlo ke zmatení pojmů, termín konvenční ve způsobu vyprávění belgických bratří Dardennů znamená něco jiného než u jiných tvůrců. Jejich neo-neorealismus vychází z poválečného filmového neorealismu, který se uplatňoval v Itálii.
Tehdejší tvorba režisérů jako Vittorio de Sica, Giuseppe de Santis nebo Roberto Rossellini se vyznačovala několika typickými znaky. Jednoduchá zápletka i způsob jejího rozvíjení. Neokázalý, takřka neviditelný způsob vyprávění. Naturalistický projev naturščiků či méně známých herců.
Hvězda v realistickém konstruktu
S tímto konstruktem pracují i bratři Dardennové, přičemž stejně jako italští neorealisté i oni zvyšují atraktivitu a diváckou participaci na vyprávěném příběhu tím, že do hlavní role obsazují hvězdu první velikosti. Italové měli Sophii Loren nebo Annu Magnani, oni využívají francouzskou herečku s mezinárodně úspěšnou kariérou (Počátek, Temný rytíř povstal) Marion Cotillard.
Tato volba se jeví jako zcela logická a typově správná, protože kdo jiný by měl ztvárnit postavu, která prochází nějakou těžkou životní zkouškou, než herečka, která má smutek tak trochu vepsaný do své půvabné tváře a očí.
U filmu, který má realistické ambice, by se velice snadno mohlo stát, že by v něm nositelka star systému zapůsobila jako pěst na oko. Marion Cotillard ale je jedna z nejlepších hereček současnosti a s tímto problémem si pod vedením bratří Dardennů hravě poradila. V jejím vnějším i vnitřním výrazu se totiž zcela věrohodně zrcadlí, to čím její hrdinka Sandra prochází a procházela.
Solidarita nebo peněžní bonus
Sandra pracuje v továrně na solární panely. Nedávno prodělala nervové zhroucení (jehož příčiny nejsou ve vyprávění osvětleny) a po zotavení se z depresí se vrací se zpět do zaměstnání. Vedení firmy ale během její nepřítomnosti zjistilo, že provoz zvládne i bez její síly. Stačí když její kolegové a kolegyně odpracují nějaké hodiny navíc, které pak budou zohledněny v prémiových odměnách.
Vedení ale nechce vystupovat ve zlém světle jako někdo, kdo odkopne člověka, který se ocitl ve zdravotních nebo psychických problémech a tak dá o Sandřině osudu hlasovat jejími spolupracovníky. Právě oni mají rozhodnout, zda přijde o práci nebo ne. Pokud o místo přijde, tak oni si oni ponechají bonusy ve výši 1000 eur na osobu, pokud ne, tak se s nimi mohou rozloučit.
Páteční hlasování dopadne v její neprospěch, ale protože se objeví informace, že tajné hlasování bylo zmanipulované informací, že o práci by místo ní přišel někdo jiný, je na pondělí svoláno hlasování nové. Sandra má tak ony dva dny a jednu noc z názvu filmu na to, aby přesvědčila své kolegy, že se mají přiklonit na její stranu. Neboť jen tak jí nevezmou šanci na zaměstnání a důstojný život.
Vnitřní i vnější odraz tíživé situace
Situaci, v níž se Sandra ocitla, vykresluje Marion Cotillard autenticky a ve velkém dramatickém oblouku. Sklíčenost, na níž se podepisuje nejen nejistota ohledně její pracovní pozice, ale i čerstvě překonaný stav deprese, je patrná nejen v mírně nahrbeném držení hubeného těla s dopředu svěšenými rameny, ale i v jejím celkovém vzhledu.
Vlasy má stažené do culíku, čímž dává najevo, že úpravu svého zevnějšku omezuje jen na nezbytné a praktické minimum. Stejně tak džíny, růžový top a boty na nízkém podpatku jsou tím nejjednodušším, co na sebe může vzít.
Výraz její tváře jasně říká, byla a jsem závislá na Xanaxu, mám dvě malé děti a manžela, který ze svého platu sám hypotéku na domek na maloměstě neutáhne. Za svými šestnácti spolupracovníky pak přichází se žádostí, aby se pokusili vžít do její situace. Nechce, aby jí litovali, ale aby jí dali šanci zvrátit situaci, již ani jeden z nich nezavinil.
Víkendové vzestupy a pády
Její víkendová odyssea se pro ni stává ponižující i povzbuzující poutí za uvědoměním si hodnoty vlastní vůle a důstojnosti. A vy jako diváci se empaticky vžíváte do toho, jak bojuje především sama se sebou. Jak je jí trapně, když musí žádat kolegy o to, aby se vzdali materiálních výhod ve prospěch lidské solidarity, která je penězi neměřitelná.
S přibývajícími negativními odpověďmi Sandra ztrácí sílu, láduje se Xanaxem na uklidněnou a chce to nadobro vzdát. Navenek se tváří před kolegy vyrovnaně, ale vevnitř se hroutí opět na dno. Pak ale přijde podpůrné vyjádření a ona se znovu nadechuje, na tváři vykouzlí úsměv a sama sebe přesvědčuje, že má smysl to ještě zkusit.
Struktura návštěv u Sandřiných spolupracovníků má repetitivní charakter. I když jde o přiznaný konstrukt, u něhož je nám jasné, kdy přijde vzedmutí i pokles, reakce jejích kolegů nás zajímají. Protože vypovídají o nás samých a našich pohnutkách, jimiž jsme ochotni se řídit ve svém rozhodování.
Střední třída v ohrožení
Ti, kteří Sandře podporu odmítají dát, nejčastěji argumentují tím, že si nemohou dovolit o bonus přijít. U některých je to pochopitelnější, jsou samoživiteli, mají malé děti, u některých, kteří si chtějí za prémie pořídit třeba nové zápraží u domu, už méně.
Trapně je ve chvíli Sandřiných žádostí o solidaritu všem. Někteří se proto před ní skrývají, jiní se chytají za nos nebo se různě vymlouvají na strach z reakce nadřízených nebo kolegů. Otázka většiny z nich zní, kolik lidí bude pro ni hlasovat, že by se případně také přidali, aby potom nevypadali v očích druhých jako ti špatní.
Všichni vědí, že když se nevzdají svého profitu, pošlou tím Sandru na sociální dno. Ale nepřemýšlí už mnohdy, že příště se ve stejné situaci mohou ocitnout oni. Kdo chce, najde zde podobenství k současnému stavu světa s jeho rozevírajícími se sociálními nůžkami, jež přispívají k tomu, že mizí střední třída a na opačných pólech stojí ti rychle bohatnoucí a rychle chudnoucí.
Sandra a její manžel jsou zástupci oné nižší střední třídy. Její problémy jsou tu velmi plasticky obnaženy. Termínované smlouvy, hrozby jejich vypovězení a vydírání zaměstnanců jejich nadřízenými. Snižování stavů, vyšší efektivita práce, ohánění se ekonomickou krizí.
Práce tu není ukázaná jako činnost tvořivá nebo naplňující, ale sloužící pouze k uspokojení základních životních potřeb nebo jistého, ne moc vysokého standardu. Hrozba vyhazovu z práce se tu pak používá jako metoda, jak proti sobě postavit i ty, kteří by měli táhnout za jeden provaz.
Konfrontace s tématem na základě hodnotového žebříčku
Konečné rozhodnutí o Sandřině osudu je tímto spletivem spíše pracovních než mezilidských vztahů ovlivněno. Divák se s ním a s argumenty, které k němu vedly, pak konfrontuje na základě vlastního hodnotového žebříčku a toho, zda jeho kroky řídí spíše pragmatické nebo solidární uvažování.
Postoj tvůrců je jasný. Stojí na straně těch ponižovaných. Ne ideologicky, plakátově proti kapitalistickému systému, ale lidsky. Sandřina volba, díky níž se z pasivní oběti proměňuje v odhodlanou ženu, nalézající význam vlastní důstojnosti, pak dává nejlepší odpověď na otázku, jak čelit nespravedlnostem a korumpujícím pobídkám tohoto světa.
Jestli film uspěje při předávání cen Akademie, kam byl za Belgii nominován v kategorii nejlepší cizojazyčný film, si netroufám odhadovat. Stejně jako to, zda Marion Cotillard přesvědčí vedle newyorských kritiků, kteří její výkon v tomto snímku před pár dny vyzdvihli, i oscarové porotce. Triumf bratří Dardennů leží někde jinde. V naléhavosti tématu, které se dotýká každého z nás.
Dva dny, jedna noc
- Žánr: drama
- Původní název: Deux jours, une nuit
- www.ifcfilms.com/films/two-days-one-night
- Belgie / Itálie / Francie 2014
- Scénář: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne
- Režie: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne
- Hrají: Marion Cotillard, Fabrizio Rongione, Catherine Salée, Pili Groyne, Olivier Gourmet, Christelle Cornil, Rania Mellouli, Alain Eloy, Simon Caudry, Lara Persain
- Distribuce: Film Europe
- Distribuční premiéra v ČR: 04. 12. 2014
| Dva dny a jedna noc |
|---|
| Film | | 9 |