Jde o fiktivní rozhovor, ale konstruovaný se znalostí osobností obou papežů a událostí z jejich života i života církve a celé společnosti.
S hříchy minulosti předchozího papeže se pracuje víc v náznaku, než je tomu v případě toho současného.
8 /10
Na konci loňského roku se na streamovací platformě Netflix objevil film, který se zabývá okolnostmi, za nichž rezignoval papež Benedikt XVI. a na jeho místo byl zvolen v roce 2013 současný papež František.
Konverzační snímek, postavený na disputaci obou nejvyšších představitelů katolické církve, byl nominován na čtyři Zlaté glóby a tři nominace oscarové. Neproměnil ani jednu, ale nominace v hereckých kategoriích a za adaptovaný scénář, jež se shodovaly u obou cen, naznačují, kde leží největší přednosti tohoto snímku.
Divadelní struktura
Za scénářem stojí novozélandský spisovatel, dramatik a scenárista Anthony McCarten, který se už ve svých předchozích scénářích pro film zabýval významnými osobnostmi. Stephenem Hawkingem v Teorii všeho, Winstonem Churchillem v Nejtemnější hodině a Freddiem Mercurym v Bohemian Rhapsody.
Ten nejnovější vznikl jako upravená verze jeho vlastní divadelní hry The Pope. Film v sobě divadelní strukturu i zrcadlí. Kompozice vyprávění pro dva herce je rozdělená do čtyř aktů a má převážně dialogový charakter. Vstupují do ní ale výpravné retrospektivy, dokumentární záběry a další filmové prostředky, kterými brazilský režisér Fernando Meirelles (Město bohů, Nepohodlný) tuto disputaci oživuje a dynamizuje.
Těkavá kamera, ocitající se v blízkosti herců, svižný střih, zakomponování stylizovaných scén z působení Jorgeho Bergoglia v Argentině, všechno toto rozbíjí statičnost scén, kdy spolu dva muži rozmlouvají. Stejně jako takový drobný prvek, že papež Benedikt XVI. má chytré hodinky, které mu nakazují pohyb. Tento prvek je užit ke změně lokací.
Těch lokací, kde se děj odehrává, je hned několik. Filmaři nedostali povolení natáčet přímo ve Vatikánu a tak si pro jeho iluzi vypomohli paláci poblíž Říma. Sixtinskou kapli nechali zbudovat v ateliérech slavného studia Cinecittà, včetně nástěnných maleb od Michelangela a takzvané Komnaty slzí. Replikováno bylo i letní sídlo papežů Castel Gandolfo, digitálně pak vytvořeno Svatopetrské náměstí.
Modelová konstrukce, vycházející ze znalosti předloh
V těchto prostorách se odvíjí dialog dvou mužů o povaze církve a její úloze, podstatě víry, jejich vlastních pochybách ve vztahu k úřadům, které zastávají, minulosti, která je tíží, ale i záležitostech zcela světských, které je velmi polidšťují. Charakter této přerušované disputace vychází z toho, co tyto dvě osobnosti napsaly nebo řekly v proslovech k věřícím či v rozhovorech.
Jde o rozhovor fiktivní, ale konstruovaný se znalostí jejich osobností a událostí z jejich života i života církve a celé společnosti. Film tak není ani dokumentem, ani historickou rekonstrukcí, ale modelově vytvořenou rozpravou, která odráží jednak dva hlavní názorové proudy v současné církvi, ve zkratce konzervativní a reformní či liberální, ale i osobnosti a charakterové rysy těch, kteří je ztělesňují.
A nejen to, ale i jejich záliby, zvyky, to, co mají rádi. Například to, že je papež František vášnivým fanouškem fotbalového klubu San Lorenzo, má rád pizzu a s oblibou tančí tango. I Joseph Ratzinger jako papež Benedikt XVI. nechává nahlédnout do svého soukromí, v němž rád sleduje v televizi Komisaře Rexe, pije Fantu nebo hraje na klavír.
Proměnlivý charakter disputace
Rámec vyprávění, v němž se toto jejich vzájemné poznávání odehrává, je tvořen obecnou situací v církvi po úniku tajných vatikánských dokumentů do médií, které odhalovaly nejen praní špinavých peněz v tzv. Vatikánské bance a povahu boje o moc ve Vatikánu, ale i skandál s krytím kněží, kteří se měli dopouštět sexuálního zneužívání dětí.
Papeži Benediktu XVI. (Anthony Hopkins) bylo vyčítáno, že se k těmto odhalením nepostavil dost razantně, kvůli čemuž čelil kritice části kléru i věřících. Za této situace přijíždí do Říma argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio (Jonathan Pryce) s tím, že chce papeži osobně vysvětlit důvody, proč chce rezignovat na pozici kardinála.
Bergoglio byl Ratzingerovým soupeřem už při poslední konkláve, z níž vyšel s druhým největším počtem hlasů při papežské volbě. Teď se oba muži ocitají v patové situaci. Benedikt XVI. nechce jeho rezignaci přijmout, protože by mohla být chápána jako protest proti Svatému stolci, ale on sám se chystá k bezprecedentnímu kroku a to vzdát se úřadu papeže. Teprve jako druhý papež v historii.
A následná debata mezi nimi během dvouhodinového filmu ukazuje, jak se toto fiktivní setkání odvíjelo a k jakým závěrům dospělo. Rezervovaný a zachmuřený učenec papež Benedikt XVI. zprvu na energicky působícího a usměvavého jezuitského kardinála nahlíží jako na někoho, kdo je jeho tvrdým kritikem a tomu i odpovídá konfrontační charakter jejich debaty, plný více či méně skrytě projevované jemné ironie na adresu toho druhého. Postupně se ale hroty jejich protichůdných názorů mezi nimi obrušují při poznání toho, co je spojuje a co je, nebo by mělo být, jejich společným úsilím. A to vyvést církve z krize, v níž se nachází.
Jak se blíže poznávají, mění se i ráz disputace, která přechází z vymezování si vzájemných pozic a debaty o podobě církve a zodpovědnosti za ni, v oboustrannou zpověď o selháních a stejně tak i udělené rozhřešení. A nakonec v inspirativní přátelství, vědomé si všech protikladů, na nichž je postaveno.
Hříchy minulosti
To, co oba muže spojuje, je i to, že se ocitli na rozcestí. A s nimi i církev jako instituce. Na sloužícího papeže nedoléhají jen skandály, ale i vlastní krize víry, to, že neslyší Boží hlas. Ten ale postupně nalézá ve svém konkurentovi z poslední papežské volby, v němž začne vidět přes rozdílná stanoviska příští hlavu katolické církve.
Jenže aby se jí mohl stát, musí v sobě překonat silně vnitřně pociťované selhání z doby, kdy Argentinu ovládala po svrhnutí prezidentky Perónové pravicová junta, jež v zemi rozpoutala brutální teror. Retrospektivy ukazují nelehké okolnosti tohoto „selhání“ i jak pokání za něj změnilo dnešního papeže Františka v takovou otevřenou a sociálně i jinak citlivou osobnost, jakou je.
Hříchy minulosti předchozího papeže Benedikta XVI., například v jeho zařazení do Hitlerjugend, zde tuto osobní rovinu nedostávají, ale pracuje se s nimi víc v náznaku. Například když Benedikt XVI. při zpovědi vyřkne bez dalšího kontextu jméno zakladatele institutu Legionářů Krista Marciala Maciela a potom se jeho řeč ztrácí pod zvukovou stopou. Můžeme to chápat jako akt přiznání, že nevěnoval dostatečnou pozornost případům sexuálního zneužívání v církvi a současně jako přenesení vyřešení této problematiky na jeho nástupce.
Most mezi liberály a konzervativci
Ve filmu se tak prolínají vážná témata a vážné disputace s těmi, které je odlehčují. Jako například když v závěrečné titulkové scéně oba muži sledují finálový zápas mistrovství světa ve fotbale v roce 2014, kde se utkala Argentina s Německem. Jak symbolické. Tím, že jsou dva služebníci boží ukázáni jako bytosti chybující, tápající a svářící se, dostávají zároveň mnohem osobitější a lidštější tvář než je ta institucionální.
Jejich debatu o směřování církve můžeme chápat jako duchovní buddy movie, v níž se interakce herců stává jedním z největších trumfů tohoto snímku. Oba herci přesně odpozorovali mimiku, výraz v očích, držení těla i chůzi svých předobrazů, ale nedopouští se žádné imitace. Spíš postihují to, co obě osobnosti vyzařují, kde se energie už tolik nedostává a kde má naopak živelnou podobu.
Role Anthonyho Hopkinse jako Ratzingera by mohla snadno svádět k strohé odtažitosti, ale za tou se skrývá spíš velká tíha osobní odpovědnosti za chod církve. Úloha papeže Františka je vděčnější, u Jonathana Pryce o to víc, že je mu opravdu podobný. Herec pak za jeho vlídnou a veselou tváří odkrývá smutnější podtóny, vztahující se k jeho minulosti.
Jejich disputace pro věřící i nevěřící ukazuje cestu, jak překlenout kulturní války, které mezi sebou čím dál úporněji vedou konzervativci s liberály. Ty se totiž stávají další dělící linií v už tak rozdělené společnosti. A film Dva papežové nabízí cestu, jak je překlenout. Spočívá ve vzájemném naslouchání při respektování odlišných výchozích stanovisek na řešení spousty problémů. Dva papežové tak staví most, po němž se dá při této debatě bezpečně vydat.
Dva papežové
- Žánr: konverzační drama/komedie
- Původní název: The Two Popes
- https://www.netflix.com/cz/title/80174451
- Velká Británie / Itálie, 2019
- Scénář: Anthony McCarten
- Režie: Fernando Meirelles
- Hrají: Anthony Hopkins, Jonathan Pryce, Juan Minujín, Luis Gnecco, Cristina Banegas, María Ucedo, Renato Scarpa, Sidney Cole
- Distribuce: Netflix
- Distribuční premiéra v ČR: 20. 12. 2019