Snímky francouzského režiséra Françoise Ozona (1949) oplývají provokativními náměty, jež zpracovává s velkou filmařskou inteligencí. Jeho režijní rukopis se vyznačuje neformálním pohledem na sexualitu, zkoumáním intimních rodinných, partnerských a jiných mezilidských vztahů, fascinací rafinovaným ženským světem a pronikavým a současně citlivým pohledem do nitra hlavních, především ženských postav, které mají svá tajemství.
Vizuálně ladný, obsahově znepokojivý
Ozon ženám a dívkám rozumí, o čemž jsme se mohli přesvědčit v jeho filmech Pod pískem, 8 žen, Bazén, 5x2 nebo Jen 17. Jeho počiny jsou prodchnuty smyslnou erotikou, ale i jemnou melancholií a ironií. Jsou velmi estetizované a i přes explicitní erotický obsah nikdy nepůsobí vulgárně. Dojem z nich je vizuálně ladný, ale obsahově znepokojivý v tom jak přibližuje skryté touhy nevyzpytatelného světa žen.
Nejinak tomu bylo v jeho filmu Jen 17, kde Marine Vacth ve variaci na Buñuelovu Krásku dne vytvořila postavu sedmnáctileté dívky, která si přivydělává jako luxusní sexuální společnice starších mužů.
Šestadvacetiletá francouzská herečka a modelka ztvárňuje hlavní hrdinku i v jeho novém filmu, který volně vychází z knižní předlohy Lives of the Twins (Životy dvojčat) z roku 1987. Tuto psychologicky laděnou mystérii napsala světoznámá americká spisovatelka, básnířka a dramatička Joyce Carol Oates pod pseudonymem Rosamond Smith.
Dva bratři
Film vypráví o mladé ženě Chloé Fortin (Marine Vacth). Bývalou modelku trápí nevysvětlitelné bolesti břicha, které její gynekoložka a další odborníci po spoustě vyšetření přisoudí spíš potížím psychického původu. Chloé proto začne navštěvovat psychiatra Paula Meyera (Jérémie Renier v dvojroli), jemuž se svěří se svými sklony k depresím.
Křehká, labilní, ale velmi krásná a živočišná mladá žena se do svého psychiatra rychle zamiluje a on do ní. Brzy spolu začnou bydlet, ale idylka dlouho nevydrží. Chloé totiž náhodou zahlédne na ulici Paulova dvojníka, ze kterého se vyklube jeho jednovaječné dvojče Louis. Paul ale jeho existenci před ní tají a Chloé se rozhodne přijít na to proč.
Louis Delord je také psychiatr a tak se k němu Chloé pod cizí identitou objedná. Stává se jeho pacientkou a brzy ji i on začíná přitahovat. Něčím ale úplně jiným než Paul. Zatímco Paul je laskavý, vstřícný a chápavý, Louis je chladný, dominantní, násilnický.
Ideální milenec
To se promítá i do metody léčby, již oba terapeuti vůči Chloé používají. Paul je zastáncem postupné kognitivně behaviorální terapie, která trvá měsíce, Louis na to jde mnohem rychleji a nekonvenčními metodami pacientku konfrontuje s jejími skrytými a potlačovanými touhami, tajemstvími a vášněmi, jež leží v oblasti její sexuality.
A Chloé náhle zjišťuje, že submisivní, mírný, něžný a empatický Paul i přezíravý a agresivní Louis, libující si v drsnějších sexuálních praktikách, pro ni představují dvě strany mince toho, jakého milence by si přála. Najednou se nemůže rozhodnout, který z nich ji přitahuje víc, ale představa sexu s dvojčaty ji velmi dráždí. Závěr odhalí, že i z jiného důvodu než čistě sexuálního.
Toto rozpolcení mezi dvěma muži ale hrdinku se zhoršující se psychózou vrhá do víru pochybností a nejistot. Jaké dávné tajemství oba bratry spojuje a rozděluje? A jde skutečně o dvojčata nebo jen o důmyslnou lež, kterou se Paul snaží zakrýt druhý život svého temnějšího já?
Ozon jako scenárista a režisér nás nechává dlouhou dobu (více jak dvě třetiny vyprávění) na pochybách, zda to, co se se před námi odehrává, je skutečnost nebo představa psychicky labilní dívky. Chloé funguje jako typický nespolehlivý vypravěč, prostřednictvím nějž režisér tuto hru rozehrává.
Zatajování nebo skrývání klíčových informací o obtížně proniknutelných postavách mu slouží k budování hutné atmosféry ohrožení, jež se nad milostným trojúhelníkem postupně vznáší. S tím spjaté hledání psychoanalytických kořenů sexuálních fantazií nevyrovnané mladé hrdinky pak ústí v závěru do množství zvratů a překvapivé pointy s dvojčaty, kterou si myslím, že tak snadno neodhadnete.
Cinefilská síť odkazů
Pointa odhalí důvody onoho prvotního problému s bolestmi břicha způsobem, v němž se mísí cronenbergovská hororová bizarnost s racionálním lékařským vysvětlením. Cronenbergův film Příliš dokonalá podoba o dvou jednovaječných bratrech, kteří pracují jako gynekologové a vstoupí mezi ně žena s nezvyklou diagnózou, Ozonovi zcela zjevně posloužil jako inspirace k Dvojitému milenci. Jen on nevypráví příběh z pohledu dvojčat, ale mladé ženy, lapené mezi nimi.
Oněch cinefilských pomrknutí, narážek a zjevných holdů některým legendárním snímků je ve filmu množství a režisér z nich vytváří sofistikovanou síť odkazů, kterou vás bude bavit identifikovat. Najdeme zde něco z Rozdvojené duše Alfreda Hitchcocka, Sester (1973) Briana de Palmy, Základního instinktu Paula Verhoevena nebo mysteriózně neurotického ladění Polanského Rosemary má děťátko.
Marine Vacth krátkým účesem upomíná jak na Miu Farrow z Rosemary má děťátko, tak na Nastassju Kinski z Kočičích lidí. K té první se váže motiv s komplikovaným těhotenstvím, jež má ve filmu dvojí význam. Jednak slouží jako další matoucí stopa a pak také jako metafora strachu rodičky z porodu. K Nastassje Kinski se váže motiv se zatoulanou kočkou a vycpanými kočkami v bytě podivínské sousedky.
Freudovská symbolika i ve vizuální stránce
Fenomén dvojčat, včetně těch parazitických, se odráží ve významové, psychoanalytické symbolice příběhu, ale i v té vizuální. Kameraman Manuel Dacosse přichází s rafinovanými zrcadlovými kompozicemi, dělením obrazu a osově symetrickým zdvojováním postav a předmětů. Geometrická hra s kontrasty posiluje iluzornost hry na skutečnost a fantazii.
Pracovny obou bratrů působí zrcadlově zdvojeně a přitom jedna jako protiklad druhé. Galerie moderního umění, kde hrdinka pracuje, odráží její vnitřní stav. Zezačátku působí artefakty, v ní vystavené, esteticky příjemně, potom se stávají čím dál monstróznějšími. A Chloé, která mezi nimi sedí, je sama jedním z těchto esteticky vybroušených artefaktů.
Zrcadlové místnosti, točitá schodiště, ono všudypřítomné zdvojování, to vše se stává součástí freudovské symboliky, kterou režisér používá. Do tohoto psychoanalytického kódování patří i úvodní záběr na gynekologickém křesle, kdy detail vagíny rychle přechází v detail lidského oka. Nebo milostná scéna s připínacím penisem, který si nasazuje Chloé.
Pro artové i mainstreamové diváky
Je v tom provokace, snaha šokovat, ale i výsměch uměleckého režiséra filmům jako Padesát odstínů šedi, které usvědčuje z líbivé povrchnosti červených knihoven. Ozonovo zkoumání frigidity, nymfomanie a schizofrenie má mnohem smyslnější a žánrově ostřejší hrany. Romance se zde potkává s thrillerem s hororovými prvky, erotické touhy a představy s pokřivenou realitou rodinných vztahů.
Díky vytříbené, chtělo by se říct sexy vizuální složce, výtvarné stránce filmu, sítí odkazů na jiné filmy a přesným hereckým výkonům vznikl snímek, v němž se mísí artová okázalost s rozpustilou žánrovou poctou erotickým thrillerům sedmdesátých až devadesátých let.
François Ozon svým filmem uspokojí jak diváky evropských psychologických dramat, tak ty, kteří od vyprávění čekají napětí, erotiku a neustále zvraty. Art si tu podává ruku s mainstreamem a provokativním úletem v symbióze, která vás bude hodně bavit. Stejně jako pohled na Marine Vacth a krásu nejen jejích laních očí.
Dvojitý milenec
- Žánr: psychologický erotický thriller
- Původní název: L'amant double
- www.marsfilms.com/film/lamant-double/
- Francie / Belgie, 2017
- Scénář: François Ozon (předloha Joyce Carol Oates)
- Režie: François Ozon
- Hrají: Marine Vacth, Jérémie Renier, Jacqueline Bisset, Myriam Boyer, Dominique Reymond, Fanny Sage, Jean-Édouard Bodziak, Jean-Paul Muel
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 13. 07. 2017