Kapitoly článku:
Minulou neděli skončil šestidenní Mezinárodní festival dokumentárních filmů,který se konal už po devatenácté v Jihlavě. K nelibosti mnohých nebyla vyhlášena hlavní cena pro nejlepší český dokumentární film roku 2015 v nejsledovanější soutěžní sekci Česká radost.
Porota ve složení Iva Honsová, Jiří Voráč, Martin Dušek, Milan Knížák a Miloš Doležal to zdůvodnila těmito slovy: „Žádný z filmů letošní soutěže nezaujal porotu natolik, aby udělila hlavní cenu. Většina filmů je dramaturgicky neujasněná, trpí neúměrně dlouho stopáží, mnohé filmy zůstávají na úrovni televizní publicistiky a autorská výpověď často není soudržná a přesvědčivá.“
I přes tento vzkaz, jež porota vyslala tvůrcům i pořadatelům festivalu, nelze říct, že by šestnáctka přihlášených filmů postrádala originalitu nebo angažovanost v zachycení aktuálních společenských témat nebo těch, vracejících se do minulosti, jež ale stále ovlivňují naši přítomnost (vyrovnání se s komunistickou minulostí). Za rozhodnutím poroty vidím spíš sebestředné tendence některých jejích členů (Milan Knížák), ale pochopitelně do hlavy jednotlivým porotcům nevidím.
Myslet filmem
Udělena byla pouze dvě zvláštní uznání filmům Tomáše Potočného Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem a Tomáše Kratochvíla Češi proti Čechům. Zvláštní uznání v sekci První světla, která je zaměřena na první velké filmy začínajících dokumentaristů, získala Kristýna Bartošová za film Nebezpečný svět Rajka Dolečka. Diváckou cenu pak Matrix AB Víta Klusáka.
Když k oceněným filmům o Vladimíru Stehlíkovi, Rajko Dolečkovi a Andreji Babišovi připočteme ještě ten o Karlu Köcherovi (Rino), filozofu Karlu Flossovi (Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí.) a kupónové privatizaci porevolučních let (Česká cesta) dostáváme poměrně plastický obrázek o tom, jaká témata zajímají současné české dokumentaristy. „Generace Jihlava“ od přelomu tisíciletí proměňuje obraz českého dokumentu a učí diváky i sebe sama myslet filmem, což je stálé motto tohoto festivalu.
Jeho první ročník se konal v roce 1997, kdy byl založen skupinou studentů jihlavského gymnázia pod vedením Marka Hovorky. Z přehlídky českých filmů se postupně vypracoval do podoby největší a nejvýznamnější středoevropské akce svého druhu, která v sobě zahrnuje trh filmů pro střední a východní Evropu, fórum pro vznik nových projektů, mezinárodní soutěž a další aktivity, včetně celoroční online distribuce filmů.
Jihlavský festival se stal i významnou platformou společenské diskuze, kde se propojuje svět filmu a politiky a to jak té domácí, tak mezinárodní. Znát to bylo právě na šestici zmíněných českých filmů, z nichž se dva z nich dotýkaly tuzemské transformační cesty ke kapitalismu (Česká cesta, Ocelové slzy), jeden války v bývalé Jugoslávii (Nebezpečný svět Rajko Dolečka), agentské minulosti (Rino), globalizace i nebezpečných tendencí české společnosti v důsledku uprchlické krize (Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí) a nástrojů politického populismu (Matrix AB).
Všechny tyto dokumenty natočili tvůrci, kteří se narodili na konci sedmdesátých nebo v osmdesátých letech, což přináší zajímavý, nezatížený pohled na události, jež už vnímají jako součást historie, nikoliv žité přítomnosti.
Inspirační fóra s Assangem a Mášou z Pussy Riot
Svůj názor si diváci v rámci Inspiračního fóra, organizovaného a moderovaného Filipem Remundou, mohli udělat i na zakladatele webového serveru WikiLeaks Juliana Assangeho, který k divákům v jihlavském sále DKO promluvil přes skype z ekvádorské ambasády v Londýně, kde je nyní jeho azyl. Ve svém vystoupení mimo jiné zdůraznil, že sice chápe české obavy z Ruska, největší globální hrozbou jsou ale podle něj USA, které vydávají 60 % všech světových nákladů na práci tajných služeb.
Virtuálně se s Assangem pozdravila i Marija „Máša“ Aljochina z punkové skupiny Pussy Riot, jíž bylo Inspirační fórum věnováno následný den v pátek. Přivedla na něj své spolupracovníky, s nimiž mluvila o projektu Zóna práva na ochranu lidských práv vězňů. V tomto kontextu padl i dotaz, kolik je v Rusku politických vězňů a ona odpověděla, že ví asi o čtyřech desítkách případů pronásledovaných lidí.
Kurátor Inspiračního fóra v úvodu dvouhodinové debaty připomněl negativní výroky prezidenta Miloše Zemana na adresu Pussy Riot, které sedmadvacetiletá aktivistka okomentovala slovy, že když je poprvé slyšela v originále, tak pocítila k našemu prezidentovi velký soucit. Naopak ji pobavilo nedávné vystoupení české protestní umělecké skupiny Ztohoven s vyvěšením obřích trenýrek nad Pražským hradem.
Třetím hostem Inspiračního fóra se stal v sobotu syrský fotbalový trenér Osama Abdul Mohsen, kterému v Röszke podrazila maďarská kameramanka nohy. Na téma Média a uprchlíci se tentýž den debatovalo i se šéfredaktorem Deníku Referendum Jakubem Patočkou, redaktorkou téhož webu Zuzanou Vlasatou, dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou a redaktorem Českého rozhlasu Daliborem Zítou. Hledaly se odpovědi na otázky, zda v současnosti nevraživost nebo až nenávist vůči uprchlíkům víc přiživují média nebo politici a jak se bránit proti zjevným propagandistickým nesmyslům nebo účelově zavádějícím informacím na toto téma.
Ostrůvek pozitivní deviace
Otázka, zda je pro nás důležitější pocit bezpečí nebo svoboda, se stala i základním leitmotivem zahajovacího ceremoniálu letošního ročníku, kterým, stejně jako tím závěrečným, provázeli herci z divadla Vosto5. A právě v diskusích na témata, jež se bezprostředně dotýkají každého z nás a jež mohou snadno vést k radikalizaci společnosti, tkví největší přínos jihlavského festivalu. Dokumentaristé je ve svých filmech reflektují a diváci na ně v diskusích po jejich zhlédnutích velmi poučeně, inteligentně a empaticky reagují.
Jihlavský festival se díky těmto vlastnostem stává ostrůvkem pozitivní deviace v dnešní společnosti, ovládané strachem (byť pochopitelným) a předsudky. V sálech při promítání i na večírcích potkáváte lidi, kteří umí diskutovat, živě se zajímají o dění kolem sebe a nikdy tak neskočí na laciné populistické řešení palčivých mezinárodních krizí i slibování, že ANO bude líp. Nepotkáte je na demonstracích, kde se provolávají hesla „My jsme tady doma“ a „Nic než národ“ a nosí se zde šibenice. Pak se vrátíte z Jihlavy zpátky domů, otevřete si třeba listy, které si říkají Parlamentní, a jste zpátky v realitě. Bohužel už ne té filmové.
Matrix AB: recenze filmu
Mediálně nejsledovanějším filmem letošního ročníku se stal Matrix AB z dokumentárního cyklu České televize Český žurnál. Na obrazovkách se objeví 19. listopadu ve verzi, která bude o dvacet minut kratší než ta, kterou jsme měli možnost vidět v Jihlavě.
Vít Klusák (1980) v Českém žurnálu, spolu s Filipem Remundou, představil už díly, věnované „tykadlovému“ řidiči Smetanovi, zabití mladého Roma během silvestrovské noci roku 2012 v Tanvaldu a zákulisí první přímé prezidentské volby. Samostatně pak loni přišel s dílem, který se zaobíral „dělníkem bulváru“ Pavlem Novotným a médiem, jemuž dělal šéfredaktora.
Už tehdy se objevily výtky, zda veřejnoprávní televize prostřednictvím Klusákova dokumentu nepřispívá k popularizaci tohoto bulvárního média. V duchu, že i negativní reklama je reklama. V případně Matrixu AB, který pojednává o Andreji Babišovi, zřejmě nic takového nenastane.
Z investigativního hlediska nic nového
Přesto, pokud trochu sledujete média, tak víte, že dokument vyvolává bouřlivé diskuse ještě před svým uvedením v televizi. Vít Klusák poskytuje rozhovory, kde se brání námitkám, že měl Andreje Babiše víc konfrontovat se skutečnostmi, jež jsou o něm známy a že dokument nepřináší z faktografického hlediska nic nového.
Na rešerších k němu se podílela Hana Čápová z Respektu a z investigativního hlediska film opravdu nepřináší nic, co by už předtím neprošlo domácí mediální krajinou. Sporu s Bohumírem Radou, bývalým majitelem Agro Jevišovice, kterému jedna z firem holdingu Agrofert vypálila pesticidy pole, se už v půli června věnoval pořad Reportéři ČT. Nově se zde objevují okolnosti převzetí jeho firmy ze strany Agrofertu.
Rada se v dokumentu stává Babišovým hlavním oponentem, ti ostatní se z velké části řadí do podobné kategorie jako on. Jde o lidi, kteří se s Babišem nějak zapletli (nemyšleno v pejorativním slova smyslu) a v nedobrém se s ním rozešli. To je příklad původního kandidáta na primátora Prahy za ANO Jana Kasla nebo bývalé šéfredaktorky MF Dnes Sabiny Slonkové.
Jejich výhrady jsou poměrně známé a Klusák je nechá pronášet omleté pravdy o tom, že je fenomén Babiš v koncentraci moci ekonomické, politické a mediální nebezpečím pro demokracii. Nedá si ale tu práci, že by se jich třeba zeptal, proč se vůbec nechali k tomuto fenoménu přivábit, čím je okouzlil a kdy nastal bod jejich prozření. Takto může Babiš, když je mu v závěru dokumentu po jeho zhlédnutí dán prostor k vyjádření se k tomu, co v něm zazní, snadno říct, že jde o lidi zhrzené.
Matrix AB tedy neuspokojí ty, kteří očekávají, že přijde s nějakou investigativní bombou, o níž se bude (slovy Václava Moravce v nedělních Otázkách) po zhlédnutí dokumentu mluvit. Vít Klusák zvolil jinou metodu než tu analytickou, novinářskou a otázkou je, zda šlo o znouzectnost nebo záměr.
Umění možného
Klusák v rozhovorech říká, že observační metoda, neboli způsob poznávání objektu pozorováním a reflexe postav skrz jejich sebeprezentaci, byla záměrná. Zároveň ale přiznává, že ač bylo s týmem kolem Babiše zprvu domluveno, že filmaři k němu budou mít exkluzivní přístup, nakonec to byl Andrej Babiš, kdo si určoval, co bude natočeno a co ne.
Z tohoto pohledu pak Babišův portrét můžeme vnímat jako umění možného. Tento rys byl v Jihlavě příznačný i pro dokumenty o Karlu Köcherovi a Rajko Dolečkovi. Kontroverzní zpovídaný nebo pozorovaný pustil filmaře tam, kam on sám chtěl, v případě konfrontačního střetu nebo snahy dokumentaristů posouvat ho někam, kde by se mu to nezdálo komfortní, hrozil ukončením natáčením.
Když všechno toto vezmeme na vědomí, vyvstává otázka, zda se Klusákovi podařilo říct o Babišovi něco podstatného. O tom, jak přemýšlí, jaké je jeho hodnotové ukotvení, co zamýšlí s touto zemí.
Služebné, podlézavé figury jak z Gogola
Klusák Babiše pozoruje při činnostech jako je rozdávání koblih na nádraží v rámci předvolební kampaně, na jeho Čapím hnízdě při setkání s velvyslanci, při večeři s Jeanem Renem, při sezeních s jazykovou lektorkou, která se ho snaží naučit mluvit správně česky, na sněmu ANO, kde získal stoprocentní podporu při volbě předsedy a kde se odehrávají komické intriky kandidátů do předsednictva hnutí.
Nechává mimo jeho oponentů promlouvat i jeho sympatizanty a spolustraníky z řad ANO jako je Radmila Kleslová nebo Martin Komárek. Kleslová s dojetím budovatelky dříve šťastných komunistických, nyní ANO zítřků vykládá o tom, jak je její šéf smutný, když zaměstnanci Agrofertu nemůžou z nějakého důvodu přijít na firemní večírky. Jak na ně Andrej Babiš myslí a chce, aby se dobře bavili.
Martin Komárek přidá charakteristiku svého stranického šéfa, že jde o směs prudkého slovenského frajera a francouzského sira s nejlepším vychováním. Blonďatá reportérka Novy, zřejmě čekající na to, až si Babiš tuto televizi koupí a učiní z ní svou Lucku Borhyovou, se mu snaží vlichotit do přízně prosťoučkými průpovídkami o berlusconizaci.
Očistný smích, z něhož ale mrazí
Vidíme služebné, podlézavé figury, které vyvolávají smích. Očistný smích, podobný tomu, jaký známe ze sledování Gogolova Revizora nebo projevu Milouše Jakeše na Červeném Hrádku. Diváci v sále k prasknutí narvaného DKO, kde dokument běžel, smíchem dávali najevo, že král je nahý. Nikoliv v Jihlavě poprvé.
V dokumentu Česká cesta o privatizaci a jejích důsledcích se často v archivních záběrech vyskytoval Václav Klaus, v jednom i Miloš Zeman, kouřící na zahradě. V jiném dokumentu Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí je zas zachyceno nacionalistické burcování vydavatele seznamů Židů a pravdoláskařů, oblíbeného novináře Václava Klause a pořadatele demonstrací se šibenicemi Adama B. Bartoše.
Všechny tyto postavy vyvolávají u diváků jihlavského festivalu smích, z něhož by nás ale mělo spíš mrazit. Protože jde s výjimkou Bartoše o reprezentanty státu na nejvyšší úrovni. Nebí divu, že Andrej Babiš nebyl se svým portrétem spokojený a že ho bere od Klusáka jako podraz.
Nešťastný vzkaz jihlavskému publiku
Škoda že Česká televize neuvede i video, které Babiš natočil jako vzkaz jihlavskému publikum, mezi něž se měl původně vypravit (byl na dovolené). Prezentuje se v něm jako přítel filmu, i toho dokumentárního, což dokládá výčtem filmů, jež finančně podpořil (Magický hlas rebelky). Zároveň lituje, že do dokumentárního filmu vstoupil tímto nešťastným způsobem, ale že Klusákův podraz neovlivní jeho podporu kinematografii.
Co nám tímto naznačuje? Že má jako ministr financí páky na to, aby ovlivnil rozdělování nebo výši peněz, které jdou na podporu filmu? A opravdu myslí Andrej Babiš v tomto vzkazu vážně, že očekával, že o něm Klusák natočí obdobu Občana Havla? To si opravdu nezjistil, co točil režisér předtím, než na tento projekt přistoupil? Nebo podlehl onomu hojně proklamovanému sebeklamu, že všeci kradnú a on tady přišel udělat po čtvrtstoletí od revoluce pořádek?
Klusák onu zmínku o Občanu Havlovi v diskusi po filmu vysvětlil tak, že mluvil o obdobné metodě natáčení, když Babiše k filmu lákal, ne o vyznění dokumentu. V této souvislosti je třeba zmínit, že ze strany Deníku Referendum se objevila námitka, že Klusák byl při natáčení v možném střetu zájmu. Sestra jeho partnerky je totiž manželkou Marka Prchala, Babišova píáristy, který se v dokumentu při závěrečné konfrontaci i objeví.
Podřízení a nepřátelé
Jako PR ale Matrix AB Babišovi určitě neposlouží. Pokud by tedy nechtěl být zachycen jako autokratický megaloman, který v podstatě pohrdá demokracií, protože mu její mechanismy přijdou příliš pomalé. Nebo jako sprosťák, který o novináři Práva Alexandru Mitrofanovi mluví v rozhovoru s jeho redakčním kolegou Rovenským způsobem, kde se to jadrnými výrazy jen hemží. Zde si vzpomenete na ta Komárkova slova o prudkém frajerovi, jenž ale nějak zapomněl na ty aristokratické způsoby francouzského sira.
Babiš se brání, že do svých médií nevolá ani je nijak neovlivňuje, ale současně bezelstně přiznává, že chodí hrát tenis s šéfredaktorem Lidových novin Istvánem Lékem. Záběr z porady na Ministerstvu financí, kde se snaží působit rázně, je vystřídán jiným, kde říká, že před vstupem na něj nevěděl o financích vůbec nic. Mimoděk zmiňuje, že na Čapí hnízdo nevede dálnice, ale že už na tom s kolegy maká, aby se tato chyba napravila. Dodávat, z které strany je ministr dopravy, netřeba. Obecenstvo se baví, ale je opravdu nad čím?
Film nás prostřednictvím těchto momentek nechává nahlédnout do způsobu jednání a uvažování Andreje Babiše, které se řídí jednoduchou mantrou. To co vyhovuje mým zájmům, je správné, to ostatní je špatné. Podle toho dělí i lidi. Nebere lidi okolo sebe jako rovnocenné, ale pouze jako podřízené. Občané státu jako zaměstnanci Agroferu.
Ti, co mu jdou výhradně na ruku (Radmila Kleslová), zahrnuje svou přízní a podporou, ty ostatní, kteří by mohli ohrozit jeho ekonomicko-mocenské zájmy, jako lháři a nepřátele. I když v závěru říká, že je mu šumák jak portrét vyzní, přesto je znát, že vlivu médií, určujících nebo spoluvytvářejících veřejné mínění, význam přikládá.
Když ale dostane prostor, aby se po zhlédnutí pracovního sestřihu hájil, což je do kompozice filmu začleněno, není toho schopen využít a začne jen podrážděně, ublíženě a bez věcného základu napadat ty, kteří proti němu vystoupili.
Odtažitost a přehlíživost
Takto ale opět Andreje Babiše známe nejen z jeho posledního duelu s Miroslavem Kalouskem v OVM. Říká nám ale o něm dokument něco nového? Domnívám se, že ano. Nejde o ony humorné momenty, které nám prozrazují, že si vlastně vůbec neuvědomuje, jak by demokracie a správa věcí veřejných měla fungovat. Že nejde o ochranu a rozšíření vlastního majetku, ale o politickou koncepci a vizi, již je třeba občanům nabídnout. Místo koblih, bílých košil na billboardech a prázdných heslo o tom, že makáme.
Dokument ukazuje Babišovu totální odtažitost od lidí. Jeho neempatičnost, nezaujatost a přehlíživost je dobře znatelná už v tom, že s lidmi, s nimiž se baví, nenavazuje oční kontakt. Mluví k nim v obecných frázích a jejich problémy vnímá v rozlítaném poklusu svých kampaní.
Snaží se působit velkodušně, lidově, ale chová se jen nabobsky. To je dobře vidět v dnes již slavné scéně, jak dává bezdomovci ostentativně pětitisícovku, když ho požádá o nějaké drobné. A pak o tom vykládá svým přátelům a ukazuje, jak přitom onen bezdomovec (jeho slovy) čuměl.
Babišovi příznivci určitě ocení, že mluví dobře anglicky a francouzsky a že se prezentuje tak, že málo spí a maká tak více pro stát. Ti ostatní a nemusí jít jen o jeho oponenty, ale i ty, kteří k němu zaujímají neutrální postoj, uvidí portrét sebestředného muže, který si vlastně ani nepřipouští, že se chová tak, že to pro něj může být v očích veřejnosti kompromitující.
Andrej Babiš má ale v očích svých voličů natolik pevnou pozici, že tento dokument jeho mediální obraz nijak neohrozí. I když by si to tvůrci určitě přáli. Na čas ale určitě vyvolá společenskou debatu, což se v současnosti děje a bude to pokračovat po odvysílání v televizi. V tom tkví pro mě jeho největší hodnota.
Matrix AB
| AVmania hodnotí |
| Matrix AB |
|
8 |